Vosecká bouda je dodnes bez elektřiny. Žili tu podivíni i skvělí hospodáři

Jedná se o nejzápadnější horskou boudu na hraničním hřebenu Krkonoš, která leží v nadmořské výšce 1260 metrů necelé tři kilometry od pramene Labe. Dostaneme se k ní z Harrachova po cestě dlouhé zhruba osm kilometrů, která nás provede kolem jednoho s nejpůsobivějších vodopádů na našem území, Mumlavského vodopádu.

Druhou možností je, dojet do polské Sklařské Poreby (kam jede vlak z Harrachova) a vyjet sedačkovou lanovkou kousek pod vrchol Szrenici (1362 m). Odtud je to to na Voseckou necelou půlhodinu a vyhnete se dlouhému stoupání z Harrachova.

Vosecká bouda má velký význam v kontextu turistiky v dané oblasti. „Je důležitým turistickým bodem v západních Krkonoších díky své poloze, historii, dostupnosti a službám,“ říká mluvčí Krkonošského národního parku Radek Drahný. Není ale známa jen svou autentickou atmosférou, historií a zachováním tradičního horského rázu. „Je významným výchozím bodem pro túry směrem k prameni Labe, Labské boudě, na Sněžné jámy, Violík či Vysoké Kolo,“ pokračuje Drahný.

Turisté, kteří na boudu zavítají, tu mimo střechy nad hlavou mohou zažít spojení tradiční horské atmosféry s moderní turistikou a využít místo jako klíčový bod právě pro výlety do centrální části Krkonoš.

Historie boudy sahá do počátku 18. století, kdy na místě dnešní budovy stál prostý seník. Přímý důkaz existence ale pochází až z roku 1743, kde ji v mapách nalezneme pod názvem Františkánská bouda. „Svůj název měla zdědit po františkánském mnichovi, který se tu prý usadil po roce 1710, kdy skončily hraniční vrchnostenské spory mezi českou a slezskou šlechtou, a boudu (nebo spíše prostý seník) mohl i založit,“ píše Martin Bartoš v knize Historie krkonošských bud.

Na konci století nesla název Nová česká bouda, ujal se jí totiž Václav Kraus, který ji roku 1790 přestavěl a začala sloužit jako ubytování pro dřevaře. O několik desítek let později, okolo roku 1830, její růst pokračoval. „Další nájemce Jan Kraus ji rozšířil tak, že se tu v průběhu předminulého století chovalo a popásalo až osmdesátihlavé stádo hovězího dobytka, v zimě ustájeného na Krausových Boudách,“ uvádí Bartoš.

Bouda se soustředila především na budní hospodářství a nacházela se mimo turistické cesty. I díky tomu nebyla v té době příliš vyhledávaným turistickým cílem, což se později změnilo.

Ještě než k tomu došlo, byla bouda svědkem loupežného přepadení. Obětí byl zeť Jana Krause jménem Alois Hollmann, který zde žil s třinácti dětmi. Na toho si počkal 24. září 1871 nedaleko dnešní česko-polské hranice u Svinských kamenů lapka s nožem. Celkem dvacet čtyři bodných ran bylo pro Hollmanna smrtelných a pachatel, kterého se nepodařilo dopadnout a jehož čin nebyl nikdy objasněn, si jako svůj lup odnesl pouze boty a malou hotovost.

Smrt tu našel i široko daleko v okolí známý nájemce boudy Josef Erlbach, který se sem přesunul, aby utekl před lidmi. „Hospodaření mu moc nešlo, zato ale oplýval velkým učitelským talentem a zabýval se nejrůznějšími neobvyklými a nerealizovanými projekty, například balónovou dopravou turistů od Sněžných jam na Sněžku nebo z Jínonoše do Jelení Hory. Jeho koníčky byly stavby modelů strojů a botanické bádání. Mezi horaly byl solitérním písmákem,“ píše Bartoš.

Lidí se opravdu bál, živil se výhradně kávou, cukrem a chlebem a protože trpěl stihomamen a strachem, že se ho někdo pokusí otrávit, veškerou stravu si připravoval výhradně sám. Živil se výhradně kávou, cukrem a chlebem. Nakonec se mu stala osudnou jeho záliba v přespávání od jara do podzimu pod širým nebem. Roku 1885 umrzl v kleči nedaleko boudy během květnové mrazivé noci.

Ve druhé polovině 19. století zakázala harrachovská vrchnost pastvu dobytka v lese kvůli jeho ochraně a snažila se zbavit všech, kteří hospodařili ve zdejších lesích a loukách. Plánem byla i likvidace bud. Vosecká bouda tomuto osudu nakonec těsně unikla.

Na boudě působili Endlerovi, dcera zavražděného Aloise Hollmana Ludmila a její manžel Franz. Ti požádali v roce 1890 o svolení k pastvě v okolí boudy, což jim bylo za roční poplatek bylo povoleno. Tou dobou se horská hospodářství začala přizpůsobovat turistickému ruchu, k razantní změně došlo roku 1896, kdy nechala Ludmila již chátrající objekt ztrhnout. Na jeho místě vybudovala boudu zcela novou, se střešní křížovou nástavbou v průčelí, která nabízela i několik pokojů k ubytování. Další úprava následovala v roce 1900, kdy tu ubytování mohlo najít až 14 hostů v celkem šesti pokojích, včetně dalších služeb.

Oblast se těšila vysokému zájmu o ubytování i hostinné služby. Tomu dopomohl rozvoj sítě turistických cest, ať už se jednalo o Voseckou cestu nebo v roce 1901 vzniklým přímým spojením s Labskou boudou, které k boudě dostalo více turistů. Konala se tu také mezi lyžaři v té době velmi populární jízda na rohačkách do Harrachova.

Začátek 20. století byla ve znamení snad o počeštění boudy. „Po roce 1918 vyvíjely české úřady na provozovatele boudy velký tlak v tom smyslu, že měli upřednostňovat českou, česky hovořící klientelu,“ píše ve své knize Bartoš.

Bouda se měla stát českou a úřady se snažily o dobrovolný odchod Endlera, ten byl ovšem proti. Nakonec ale neměl na výběr a musel s rodinou boudu opustit. Důvodem byla pozemková reforma a umístění chaty na nově vzniklé státní hranice mezi Československem a Německem (po 2. světové válce území připadlo Polsku - pozn. redakce). Ale i pro něj a jeho rodinu to nakonec dopadlo dobře a na svou vášeň navázal jinde. „Endler nakonec našel nové útočiště v nově vystavěné boudě Na Jínonoši těsně za hranicí na území tehdejšího Slezska,“ uzavírá Bartoš.

Za první republiky bylo Harrachovské panství zestátněno a boudu si pronajal ruský legionář Jan Herčík. V době druhé světové války ji zkonfiskovala Německá říše. Po konci války se bouda dočkala dalších úprav, modernizace, rozšíření a získala svou nynější podobu. Střechu nad hlavou tu nalezlo až sedm desítek turistů, z toho dvacet ve velké společné noclehárně.

Dnes má bouda kapacitu 43 lůžek a hosté mohou vybírat ze dvou až pětilůžkových pokojů či využít jeden třináctilůžkový. Současným vlastníkem je Klub českých turistů, který se snaží chatu neustále vylepšovat. Vzhledem k tomu, že přístupová cesta od Harrachova je osm kilometrů dlouhá, údržba a samotný provoz boudy je poměrně náročný a proces není úplně jednoduchý.

„V minulých letech na Vosecké boudě došlo ke kompletní výměně střešní krytiny. Současně s výměnou krytiny došlo i k zateplení střešní části chaty,“ říká Zbyněk Báča z Klubu českých turistů. Rekonstrukce ale stále nekončí, pořád je na čem pracovat a plány jsou velké. „V tomto roce chceme pokračovat v opravě obvodového pláště Vosecké boudy a dokončením nátěru střech. V dalších letech nás čeká kompletní výměna kotelny a s tím i změna způsobu vytápění,“ pokračuje Báča.

Dnes je vytápění samotného objektu zařízeno pomocí kotle na tuhá paliva s kombinací uhlí a dřeva, v plánu je ale přechod na modernější způsob. S tím je ovšem spojena snaha o připojení boudy k elektrické rozvodné síti, doteď je proud vyráběn pomocí vlastního dieselagregátu.

„V minulosti byly na střechu boudy pořízeny fotovoltaické panely, které částečně snižují nutnost výroby elektrické proudu prostřednictvím dieselagregátu. V současné době se snažíme o připojení Vosecké boudy k polské energetické síti. Máme podporu KRNAP a Karkonoskego Parku Narodowego. Nicméně zatím nemáme od polské společnosti Tauton nic závazně potvrzeno a jednání jsou na samém začátku,“ uzavírá Báča.

Do článku jsme čerpali z knihy Historie krkonošských bud Martina Bartoše.