Martinovka si zahrála ve filmu Sněženky a machři. Zdejší kamna jsou unikátní

Většina tradičních chat v Krkonoších je historicky spjatá s německým obyvatelstvem. Martinova bouda, jedna z nejstarších v pohoří, je výjimkou. Vznikla na pozemcích rodu Harrachů, který se hrdě hlásil k české národnosti. Za pozemkové reformy ji pak v roce 1921 vyvlastnil československý stát. Nikdy tedy nepatřila Němcům a už za Rakouska-Uherska tu byli i čeští správci.

Od počátku 20. století byla proto místem setkávání českých lyžařů. „Všichni Češi, když začali jezdit na lyžích, jezdili na Martinovku. Byla takový ostrov lyžařství pro českou komunitu,“ tvrdí dnešní majitel chaty Milan Pachlopník. V roce 1913 také přes Martinovku vedla trasa legendárního lyžařského závodu, při němž po dramatickém zhoršení počasí zahynuli Bohumil Hanč a Václav Vrbata.

Život ve svahu hory Vysoké kolo v nadmořské výšce 1250 metrů však začal mnohem dřív. I když doba vzniku zdejší enklávy je trochu nejasná. „Ačkoliv se někdy uvádí rok 1642 jako rok jejího založení protestantskými uprchlíky, na Grauparově mapě z roku 1765 ji nenajdeme,“ píše v knize Historie krkonošských bud amatérský historik a znalec zdejšího prostředí Martin Bartoš (míněna je mapa Harrachovského panství – pozn. red.).

Jistotou je rok 1795, kdy na místě postavil horskou boudu pro pasení dobytka Martin Erlebach z Krausových Bud. „Po jeho křestním jméně získala název. Původně tu stály tři boudy, dvě z nich pak zanikly. Zajímavostí jistě je, že se tu pěstovaly brambory na nejvyšším místě v Krkonoších,“ říká Martin Bartoš.

Vedle takzvané Staré Martinovky vyrostla Nová Martinovka a asi 300 metrů odsud Wanzerlova nebo také Rennerova bouda. Kamenitý svah hospodáři přeměnili v louku, páslo se tu přes 60 kusů dobytka a devět koz.

Dvě menší boudy nechali na přelomu století zbořit panští úředníci. „Když půjdete na louku, dodneška je vidět základy těch chat, kde stály,“ říká Milan Pachlopník. Důvodem byl zákaz lesní pastvy kvůli snaze o obnovu porostů kleče. Zdejší rostlinstvo podle Pachlopníka ničily hlavně kozy, za jejichž pasení tehdy proto hospodáři majitelům pozemků v Krkonoších odváděli vysoký poplatek. Na místě pak zůstala už jen Nová Martinovka.

Od roku 1849 v boudě hospodařil Václav Lauer a po jeho smrti v roce 1879 ji převzal jeho syn Johann. Tehdy nechal hrabě Jan Nepomuk Harrach Novou Martinovu boudu přestavět na skromný ubytovací hostinec s restaurací. V tu dobu se v Krkonoších začal rozvíjet turismus a většina chat se přeorientovala ze zemědělství na výdělečnější služby pro turisty.

V březnu 1900 ovšem rodinu Lauerových zasáhla tragédie. Dva Johannovi synové, desetiletý a čtrnáctiletý, vyrazili se sáněmi rohačkami na severní stranu hor pro dřevo. Na zpáteční cestě je však přepadla sněhová vánice, sešli z cesty a zabloudili. Rodiče je s dalšími zachránci hledali, ale oba chlapci umrzli.

Roku 1908 si Martinovku pronajal Vinzenz Hollmann z Brádlerových Bud. A o čtyři roky později přišla významná změna, nájemcem se stal poprvé Čech – zkušený hoteliér Otakar Hloušek z Nové Paky.

„Jak je možné, že je v té oblasti český provozovatel, řešily i německé liberecké noviny. Bylo to něco nepředstavitelného, protože Špindl byl čistě německy mluvící. A než přišlo lyžařství, veškeří hosté přicházeli z pruské strany,“ poukazuje Milan Pachlopník.

Hloušek Martinovku rozšířil a pro hosty připravil 14 pokojů, z toho pět vytápěných. „Za první republiky se bouda s více než padesáti lůžky stala oblíbeným výletním místem české smetánky a umělců,“ píše Martin Bartoš. Provoz později převzal Ferdinand Nejedlý, následovala rodina Lingnerova.

Po záboru Sudet v roce 1938 boudu provozovali bratři Hollmannové z Jeleních Bud. „Poslední tři válečné roky sloužila jako rekreační, relaxační a ozdravný objekt pilotům německých vzdušných sil Luftwaffe,“ píše Martin Bartoš.

Po osvobození chatu opět převzal československý stát a působili zde čeští správci. „Ve staničních knihách stojí, že první návštěvou 1. ledna 1946 byl armádní generál Ludvík Svoboda,“ říká Milan Pachlopník. V 50. letech se chata dočkala zvýšení o jedno patro. Důvodem byla dle Pachlopníka komunistická podpora horské rekreace pracujících.

V tu dobu se otevřela další zajímavá, i když krátká kapitola historie Martinovky. V 50. letech zde dělal správce Miroslav Šubert řečený Kamil – člen Horské služby, horolezec, lyžař, bývalý nosič z Labské boudy. Ale hlavně otec pozdější slavné tenistky Martiny Navrátilové.

„V době, kdy se s mámou seznámil, pracoval jako vedoucí horské boudy Martinovka a zaměstnával máminy rodiče. Děda mu vedl účetní knihy a babička se mu starala o kuchyň. Máma tam jezdila za svými rodiči, a tak se poznali,“ píše Navrátilová ve své autobiografii Já, Martina. Její matka pracovala jako lyžařská instruktorka ve Špindlerově mlýně a na horskou boudu se pak přistěhovala.

Sama Martina tam na začátku života krátce pobývala. A po boudě dokonce dostala jméno. Přímo na Martinovce se v roce 1956 nenarodila, maminka kvůli porodu odjela do Prahy. Ještě v šestinedělí se ale i s dcerkou vrátila. Martina se na svazích u boudy později učila prvním pokusům na lyžích, ale jinak na Martinovce nebydlela, jak potvrdila Seznam Zprávám.

Šubert totiž kvůli lepším podmínkám pro rodinu začal místo Martinovky spravovat hotel ve Špindlerově Mlýně. Ale nedařilo se mu a problémy se přenesly i do manželství. Když byly Martině dva roky, její matka se s ní i její sestrou odstěhovala do středočeských Řevnic a rodiče se rozvedli. Příjmení Navrátilová pak Martina dostala po druhém tátovi, jak o něm sama mluví. Na Martinovku se dle svých slov znovu podívala v roce 1990, když se mohla po emigraci vrátit do vlasti.

Za socialismu spadala Martinovka dle Pachlopníka pod národní podnik Interhotely. V 60. letech u chaty přibyl lyžařský vlek, který se už moc nepoužívá, i když je stále funkční. Za normalizace si pak bouda zahrála ve známých filmech Sněženky a Machři a Jak vytrhnout velrybě stoličku.

Pachlopník ještě poukazuje na pašeráckou stezku, která vedla od dnešního hraničního přechodu Czarna Przelecz, vzdáleného kilometr od chaty, a dodnes je v terénu patrná. Z Polska do Čech se po ní pašoval líh nebo koně, a jak říkali Pachlopníkovi místní, trvalo to až do 60. či 70. let minulého století.

Po revoluci se horské chaty prodávaly soukromníkům v malé privatizaci, kdy se stát formou veřejných aukcí snažil nastartovat živnostenské podnikání. Jak vypráví Pachlopník, boudy tak často získali jejich vedoucí. Byl to i případ Martinovky, kterou v roce 1991 koupil její správce Vilém Nosek. Martinovka byla prý za jeho vedení už v 80. letech proslulá dobrou kuchyní a servisem, za kterými se jezdilo až z Prahy.

„V roce 1992 to prodal nějaké pražské společnosti, chata prošla velkou rekonstrukcí ubytovací části, ale z hlediska vzhledu se nezměnila,“ popisuje Pachlopník. Po pěti letech však firma zkrachovala, dluhy šly za Českou spořitelnou a ta chatu nabídla k prodeji formou obálkové metody.

Milan Pachlopník se akce zúčastnil prostřednictvím své matky, protože tehdy žil v USA, a aukci vyhrál. Tak se Martinovka dostala do rukou jeho rodiny a posledních osm let je Pachlopník i faktickým vlastníkem.

Vystudovaný ekonom cestovního ruchu, daňový poradce a vášnivý cestovatel místo dobře znal, už od roku 1993 si se společníkem chatu pronajímal od zmíněné firmy a podílel se na provozu. „Věděl jsem, co kupuju. A jestli se mě ptáte na důvody, tak to je srdcová záležitost. Neodolal jsem příležitosti zadlužit se a vlastnit nejkrásnější místo v Čechách,“ usmívá se Pachlopník.

Neměl ovšem ambici boudu sám provozovat, pronajal ji ke správě. Žije totiž v cizině. S nájemcem však nebyl spokojený, proto podal inzerát, že hledá nového. Tak na Martinovku v roce 2003 přišel Roman Hronovský i se svou rodinou. A uchytil se natolik, že boudu provozuje dodnes, déle než čtvrt století.

Měl k tomu dobré předpoklady. „Můj otec, Petr Hronovský, provozoval 30 let Voseckou boudu. Strávil jsem tam velkou část života, dalo by se říct, že jsem se tam ‚vyučil‘ nejen hospodským, ale také budařem se vším, co k tomu patří,“ vysvětluje provozovatel. Svému otci se tak stal kolegou a sousedem. Když asi před 10 lety otec odcházel do důchodu, uvažoval, že se na Voseckou boudu vrátí, ale převážilo jeho zalíbení v Martinovce.

Tu ovšem přebíral ve zuboženém stavu a začátky byly náročné. Chybělo zateplení, vytápění moc nefungovalo. „Pokoje byly mimořádně zanedbané a koupelny, které měly být jednou z velkých výhod ubytování na Martinovce, byly během zbudování na začátku devadesátých let vystavěny nevhodným způsobem,“ popisuje Hronovský. Řešit bylo nutné i zásobování po téměř nesjízdné cestě.

Během asi 10 let se podařilo boudu dostat do dobré kondice. „Chata byla postupně zateplena, systém vytápění zmodernizován, pokoje a zejména koupelny zcela předělány. Pořídili jsme vhodnější stroje na zásobování, konečně se nám podařilo dotáhnout kolaudaci čističky odpadních vod a vyřešili jsme řadu dalších, mnoho let zanedbaných problémů,“ pochvaluje si provozovatel.

Také Milan Pachlopník potvrzuje, že do rekonstrukce se muselo investovat hodně peněz, ale dnes chata funguje bezproblémově.

Práce tu dle Hronovského nikdy nekončí. „Ale je to vyváženo životem v krásném prostředí, a s pozitivním přístupem se užije vedle spousty práce a starostí i hodně legrace,“ popisuje provozovatel. Nemá přitom rád velké změny, snaží se držet stále stejný rozsah služeb, což i stálí hosté oceňují.

Na chatě je 12 pokojů s celkovou kapacitou 42 lůžek, každý má vlastní koupelnu a záchod. Restaurace slouží nocležníkům i kolemjdoucím. V zimě se sem dá dojet jen sněžným vozidlem, ale hosté dle webu Martinovky zvláště oceňují třeba krásné výhledy na východy a západy slunce. „A právě v zimě má toto místo nádech krásné až mystické izolovanosti jako někde na daleké Aljašce,“ hodnotí majitel.

Chata má dobré umístění v centrální části Krkonoš, kousek od hlavní turistické tepny – cesty Česko-polského přátelství, a přitom v klidné lokalitě národního parku. „Přechod Krkonoš je odjakživa oblíbenou turistickou disciplínou v létě i v zimě. No a právě Martinovka je jedním z nejatraktivnějších míst, kde při přechodu složit hlavu nebo se zastavit na občerstvení,“ nastiňuje Hronovský.

Kromě jednotlivců sem přicházejí i menší skupiny. „Hojně jsou zastoupeny například lavinové a skialpinistické kurzy,“ popisuje provozovatel, který těmto aktivitám fandí.

Právě skialpinismus se stal velkým trendem, pro který jsou Krkonoše dle Hronovského ideální. „Skialpinisté už dnes prakticky v Krkonoších převážili nad běžkaři,“ hodnotí. Martinovka stojí přímo na jednom z vytyčených skialpinistických okruhů a další má v blízkém dosahu.

Své si tu najdou i pěší turisté na kratší trasy. K Prameni Labe je to odsud jen 2,5 kilometru, kousek je to k Labské boudě či Labskému vodopádu. Celodenní výlet na Sněžku se odsud dá udělat po 16kilometrové trase a z centra Špindlerova Mlýna je to sem pěšky sedm kilometrů.

Do článku jsme čerpali z knihy Historie krkonošských bud Martina Bartoše.