Slavná krkonošská Výrovka mění provozovatele. Kdysi tu chytali pašeráky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Těžko hledat slavnou horskou chatu, která by neměla v životopisu napsáno „vyhořela“. Nevyhnulo se to ani krkonošské Výrovce, která dva požáry prodělala ve 40. letech minulého století. Opakovaný zánik budovu na tomto místě, mezi Luční boudou a Zadní planinou, ve výšce 1350 metrů, potkal z různých důvodů.

Historie Výrovky sahá až do 18. století a za tu dobu místo zažilo řadu dramatických událostí. Bývala tu základna pro chytání pašeráků, kasárna pro výcvik vojenských lyžařských jednotek nebo četnická stanice. Zdejší přístřeší získalo jméno postupně po jedlích, supech a výrech, kromě požáru bylo víckrát zbouráno a znovu postaveno.

Dnes se tu žádné drama nekoná, i když jisté změny turisty oblíbenou chatu v brzké době čekají. „Mnohaletá a zkušená provozovatelka paní Michaela Šťastná podala v půlce dubna písemnou výpověď, kde jako důvod uvedla osobní a především zdravotní důvody,“ říká Martin Stiller, předseda Technické rady a člen vedení Klubu českých turistů, kterému chata patří. V rozhovoru pro Deník Šťastná zmínila i nedostatek personálu a náročné podmínky ze strany správy národního parku.

Změna provozovatele má nastat od 1. září. Klub českých turistů zatím nechtěl prozradit budoucího nájemce s tím, že jednání ještě probíhají. Dle informací Seznam Zpráv to však má být společný podnik Petra Bárty z Brádlerových bud, který už kdysi Výrovku vedl, a podnikatele v gastronomii Jana Stejskala z firmy Sfood, spolupracovníka Zdeňka Pohlreicha.

Na rozdíl od Klubu českých turistů budoucí nájemce tak skoupý na slovo nebyl. „Už jsme to vysoutěžili, od 1. září budeme na Výrovce. Dohodli jsme se, že je na čase pokusit se na hory přivést něco jiného. Chceme dělat moderní kuchyni, ale ne žádnou hlubokou gastronomii, která je někam do měst. Tak, aby to vyhovovalo turistům, kteří chodí po kopcích,“ nastiňuje Petr Bárta. Podle něj zatím není hotová a podepsaná nájemní smlouva, ale nic by tomu nemělo bránit.

Na místě dnešní chaty Výrovky, vhodném pro odpočinek při cestách horami, vzniklo už v 18. století jednoduché přístřeší. Nazývalo se Tannenbaude – Jedlová bouda.

„Připomenout můžeme pašeráckou minulost původního objektu stojícího na historické Slezské stezce, po níž lidé putují už více než 1000 let. Slezskou stezku používali nejen kupci a poutníci, ale také pašeráci,“ připomíná Radek Drahný, mluvčí správy Krkonošského národního parku (KRNAP).

Stezka v místě křižovala cestu vystupující ze Svatého Petra Dlouhým dolem a pokračující přes Richtrovy boudy do Pece pod Sněžkou.

„Protože se tady na strategickém místě často objevovala finanční stráž hlídající hory před pašeráky, a financům se přezdívalo Geier, tedy supi, začalo se místu říkat Geiergucke neboli Supí vyhlídka. Druhá teorie vychází z přezdívky pašeráckého vůdce Georga Wenzela, kterému se přezdívalo Geirwanz,“ vysvětluje Martin Bartoš, amatérský historik a autor knihy Historie krkonošských bud.

Na původ českého jména Výrovka a zároveň i německého Geiergucke může odkazovat třetí teorie. Podle ní lidé na místě boudy často pozorovali výry velké, kterým se v místním německém nářečí říkalo Geier.

Majiteli Výrovky v polovině 19. století se hodně nelíbilo, že se stala bouda základnou pro chytání pašeráků neoblíbenou finanční stráží. A tak ji nechal raději zbourat. Strategický význam místa si ale posléze vyžádal stavbu aspoň primitivního přístřešku jako ochrany před nepohodou.

„Bratři Bönschové, majitelé Luční boudy, chtěli pozemek získat od maršovské vrchnosti, na místě hodlali vybudovat přístřešek pro odpočinek koňských spřežení,“ říká Martin Bartoš. To se jim však nepodařilo.

Jak uvádí web Výrovky, stál zde nejprve plátěný a později kamenný přístřešek, ve kterém prodávala kolemjdoucím občerstvení a suvenýry Marie Steinerová z Velké v Peci (dnešní Velká Úpa). Mezi suvenýry patřily pohlednice a takzvané fialkové kameny – kameny porostlé červenou řasou, která za vlhka voněla po fialkách.

Jak popisuje Bartoš ve své knize, roku 1926 nechalo na místě československé ministerstvo národní obrany postavit vojenský srub pro výcvik lyžařských vojenských jednotek. Měl 36 pokojů a s chátrajícím přístřeškem Výrovky byl spojen krytou chodbou.

Vysloužil si jméno Havlova bouda podle generála Františka Havla, velitele zemského ženijního vojska, který pomohl se stavbou. A stal se majetkem lyžařského klubu Svazu československých důstojníků.

Dle webu Výrovky nechal stejný svaz o rok později na místě postavit ve stejném stylu roubený horský hotel Výrovka – ten zřejmě nahradil zmiňovaný přístřešek.

V roce 1938 byla v místech nakrátko zřízena četnická stanice. Ale pak přišla druhá světová válka, během níž se Výrovka a Havlova bouda ocitly pod německou vojenskou správou. „Hospodařili v nich již zmínění bratři Bönschové z Luční boudy, kteří snad boudu dostali do správy jako kompenzaci za českým vojskem vypálenou Rennerovu a Luční boudu,“ uvádí Martin Bartoš ve zmíněné knize.

Po válce komplex opět převzala československá armáda a pronajala ho Janu Dubnovi, který zde působil už za první republiky. Za jeho působení však Výrovka lehla popelem. Dne 17. října 1946 začalo hořet ve skladišti, kde bylo kromě zaparkovaného traktoru uloženo větší množství nafty, benzínu, oleje, dehtu, asfaltu a bavlněných látek na čištění motorů.

Garáž se vytápěla nechráněným ocelovým košem zvaným koksák. A i když Duben nařídil zaměstnancům, aby na topení přísně dohlíželi, jistý patnáctiletý Štěfan Zbončak zatopil a odešel. Výrovka shořela i se zásobami na zimu a důležitým vybavením pro sousední Havlovu boudu. Tu se podařilo zachránit, ale ne na dlouho. Zřejmě úmyslně ji někdo zapálil 6. února 1947, vyhořela a už nebyla obnovena.

„Na místě Výrovky vznikl jednoduchý přístřešek s plochou střechou. V zimě se na boudě i přes den muselo svítit, okna byla několik měsíců pod sněhem a do boudy se sestupovalo sněhovým tunelem,“ vzpomíná Martin Bartoš. Dovnitř se vešel jednoduchý bufet a noclehárna s asi 30 lůžky. Útulnu dlouho vedl populární boudař Jura Pachman.

Na konci 80. let zde pak polská firma Budimex z Poznaně postavila novou chatu. Navrhl ji architekt Vladimír Vokatý, tehdy ze Stavoprojektu Trutnov, pozdější spoluautor pražské O2 areny. Vladimíra Paterová v knize (a)typ – architektura osmdesátých let uvádí, že se zřejmě částečně inspiroval projektem z roku 1976, který na stejné místo navrhli Helena Jiskrová a Zdeněk Zavřel z libereckého atelieru SIAL.

Pro nynější Výrovku jsou typické vikýře ve tvaru oslích hřbetů, kvůli kterým někteří lidé stavbu vnímají negativně. „Ano, Vokatého návrh z 80. let minulého století je pro mnohé pamětníky provokativní. Mladší ročníky jsou s ním sžité,“ myslí si Radek Drahný ze správy parku.

Výrovka dnes patří Klubu českých turistů a disponuje 50 lůžky. Dle Petra Bárty chatu klub získal v roce 1992 od Československého svazu tělesné výchovy jako kompenzaci za zabavený majetek. „Začíná se psát éra betonu, takže všechno je železobetonové, rádoby moderní, ale v roce 1992 ve standardech roku 1988,“ hodnotí Bárta.

V posledních 20 letech se na Výrovce dělala řada úprav, jako nový bar, štukování schodiště, výměna části oken či koupelen. „Velká investice je naplánována na letošní rok, kdy dojde k výměně všech oken na severní části chaty a také se tato strana bude zateplovat. V plánování je také případná změna topného systému za nové, moderní a hlavně ekonomičtější a efektivnější řešení,“ říká Martin Stiller z Klubu českých turistů.

Od převzetí chaty se zde vystřídali čtyři nájemci včetně Petra Bárty a nyní končící Michaely Šťastné, která dle Bártových slov původně pracovala jako jeho zaměstnankyně, a poté chatu převzala. Na Výrovce působila déle než 10 let.

„Pro Klub to byla nečekaná zpráva, neb paní Míša patřila opravdu k nejlepším chatařům v republice. Chata Výrovka pod jejím vedením byla velmi oblíbená a vyhledávaná díky dobré kuchyni, nadstandardní čistotě a útulnosti, ale hlavně díky fantastické atmosféře,“ zmiňuje Martin Stiller.

Bárta doufá, že na to s Janem Stejskalem dobře navážou, a věří i ve zlepšení služeb. „Já jsem tady 25 let, tak doufám, že s tou zkušeností s boudařením a s Honzovou znalostí a praxí v gastronomii dáme dohromady něco, co by mohlo být úspěšné a mohlo by to být přínosné pro lidi,“ uvažuje boudař. I když to bere jako velkou výzvu, protože bude náročné sehnat vhodné lidi i skloubit podnikání s požadavky KRNAP.

Na chatě, která je nyní otevřená denně kromě pondělí, jsou k dispozici pokoje se samostatným sociálním zařízením a společná noclehárna, do které je potřeba mít vlastní spacák. K vybavení patří i sauna a boulderová stěna. Parkuje se v Peci pod Sněžkou, odkud převoz k chatě zajišťuje smluvní dopravce.

Umístění na hřebeni tři kilometry od Luční boudy nabízí možnost výšlapů třeba na Sněžku, k Památníku obětem hor, do Polska či do okolních obcí, v zimě na běžkách a skialpech. Zdejší restaurace může být i vhodnou zastávkou na výšlapech po hřebenech Krkonoš.

Ale je potřeba počítat s tím, že některé cesty jsou přístupné jen v zimě. „V okolí je celá řada zimních tyčových cest, které vedou nejcennějšími partiemi národního parku – jedná se o klidové území KRNAP. Ty jsou přístupné je na dostatečné vrstvě sněhové pokrývky, protože pokud tam není sníh, tak přirozeně hrozí poničení tamní přírody,“ upozorňuje Radek Drahný ze správy národního parku.

Do článku jsme čerpali z knihy Historie krkonošských bud Martina Bartoše.