Příběh známé tragédie: Smrt Hanče a Vrbaty dodnes varuje před zrádností hor

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Bylo Velikonoční pondělí, 24. března roku 1913. Namísto počátků jara však na vrcholcích Krkonoš zuřila sněhová bouře doprovázená mlhou. Ještě ráno bylo docela pěkně a teplo, nečekaně se však s plnou silou vrátilo drsné arktické počasí.

Navzdory nebezpečí do vánice z Labské boudy vyrazili na lyžích tři muži. Každý na vlastní pěst pátral po Bohumilu Hančovi, posledním účastníkovi lyžařského závodu na 50 kilometrů, který jako jediný zůstal i přes zimu a vichřici na trati a dlouho se nevracel.

Při ranních osmi stupních nad nulou závodníci vyjeli na trať jen v košilích. Během postupného zhoršení počasí všichni kromě Hanče odstoupili. Úspěšný český lyžař to však zřejmě nevěděl a tvrdošíjně pokračoval v závodě. Kvůli extrémním podmínkám se pro něj změnil v boj o přežití.

Mezi trojicí pátrajících byl i pražský Němec Emerich Rath, fenomenální sportovní univerzál, který Hanče znal z řady předchozích soutěžních klání. Sám se závodu předtím účastnil, kvůli odřeným nohám však odstoupil. Teď už byl zřejmě odpočatý a na bolístky nebral ohledy. Šlo o život přítele.

Když ujel asi dva a půl kilometru a krátce po jedné hodině odpoledne dorazil na Zlaté návrší, právě on Hanče našel. Jak uvádí Věstník Krkonošský z 12. dubna 1913 nadepsaný jako Hančovo číslo, Rath nalezl českého lyžaře klečícího na zemi, s lyžemi zabodnutými špičkami do sněhu. V ústech měl píšťalku, jaká se používala k volání o pomoc, a něco nesouvisle drmolil. Ratha, kterého dobře znal, vůbec nepoznával. Zjevně ho přepadlo delirium.

Němec zul svoje i Hančovy lyže, kolegu chytil pod paži a vlekl ho směrem k Labské boudě. Když pozoroval, že už Hanč dál nemůže, vzal ho na záda a v ohlušující vánici ho závějemi nesl několik stovek metrů. Pak mu však došly síly. Hanče proto složil na zem a vrátil se pro svoje lyže, aby dojel na Labskou boudu pro pomoc. Český lyžař byl v tu chvíli ještě relativně při sobě, i když ve zbídačeném stavu.

Když se Emerich Rath vrátil na Labskou boudu a oznámil nalezení Hanče, byl už totálně vysílený. „Podle dostupných informací se Rath zhroutil a záchranná výprava už patrně vyrazila bez něj,“ upřesňuje Martin Witkowski, který má na starosti historii lyžování v Krkonošském muzeu v Jilemnici.

Kolegové hned se saněmi vyjeli pro Hanče na místo, které Rath určil. Našli ho však bez pohybu, ležícího tváří ve sněhu. Dopravili ho do chaty a snažili se ho oživit. Bylo však už pozdě. Jeho srdce vypovědělo službu. Tak skončil život úspěšného lyžaře, který stejný závod už předtím třikrát vyhrál, stejně jako mnoho jiných. I přes svou zkušenost však přecenil své síly a naopak podcenil zrádnost neúprosného horského klimatu.

Tím však ještě tragédii nebyl konec. Zdrcení zachránci si totiž všimli něčeho podivného. Zatímco Hanč ráno v teplém počasí vyrážel na trať jen v košili a stejně ho naposledy viděl i traťový komisař, teď měl na sobě kabát, čepici a rukavice. Venku ve vichřici tedy musel potkat někoho, kdo mu oblečení dal. A ten se proto sám musel ocitnout v nebezpečí.

Pod vedením jistého inženýra Havelky proto osazenstvo Labské boudy zorganizovalo další záchrannou výpravu za nalezením tajemného dobrodince. O tom, kdo ho nakonec objevil jako první, kolují dvě verze vyprávění. Podle jedné to byla Havelkova skupina, podle druhé se to podařilo řediteli závodu, inženýru Fischerovi – dalšímu z odvážné trojice, která se předtím vydala hledat Hanče různými směry.

Druhou variantu uvádí i zmiňovaný dobový list Hančovo číslo. Podle něj Fischer dostal zprávu o ležícím člověku od nějakého duševně chorého horala, když během pátrání odpočíval na Dvorských boudách. Vyrazil na místo s čutorou horkého čaje a zřejmě i se saněmi. U směrovky na Spildelmühle, dnešní Špindlerův Mlýn, pak prý našel ve sněhu zabodnuté lyže a u nich mrtvého člověka s lyžemi a bez kabátu, čepice a rukavic.

Pořádně si ho však neprohlédl a myslel si, že našel pohřešovaného Hanče. Mezitím se na místě objevil horal s nějakým turistou a ti mu prý pomohli mrtvé tělo dopravit do Mísečných Bud a odtud pozdě večer do Vítkovic do márnice. První varianta naopak uvádí, že zmrzlého vezla na Mísečné Boudy Havelkova skupina a teprve po cestě natrefila na Fischera.

Pravda bude možná nakonec někde uprostřed. Podle Martina Witkowského našly tajemného zemřelého obě skupiny téměř současně.

Teprve druhý den se přišlo na to, že tajemný zemřelý je Václav Vrbata, bývalý náčelník Sokola z Jilemnice. A příběh tím dostal další rozměr. Byl to Hančův blízký přítel a na závod se vypravil jako divák. Musel to být opravdu on, kdo závodníka zřejmě už značně promrzlého potkal ve vánici a dal mu svoje oblečení. Za pomoc kamarádovi však zaplatil vlastním životem.

Sám měl obrovskou smůlu. Fischer ho totiž našel zmrzlého přímo u Hančových lyží, na které musel Vrbata natrefit obrovskou náhodou. Bohužel k nim dorazil krátce poté, co odtud odjel Emerich Rath.

Příběh o Hanči a Vrbatovi se brzy rozšířil a změnil dobový pohled na lyžování. „Tato tragédie určitě ovlivnila smýšlení především tehdejších začínajících lyžařů a lidí, kteří nepocházeli z horských oblastí a neměli tolik zkušeností s rychle se měnícím počasím na horách,“ popisuje Martin Witkowski. Poprvé se ukázalo, že tento mladý populární sport může mít i smrtelné následky. A že hory mohou být velmi zrádné.

Příběh o přátelství až za hrob je natolik silný, že je živý i po více než století. „Lidské tragédie vždy přitahovaly pozornost, a o to víc, pokud se jednalo o závod evropského formátu, jakým závod na 50 kilometrů v Krkonoších v roce 1913 určitě byl,“ komentuje Martin Witkowski. Sílu příběhu ještě umocňuje jeho další smutná součást. Hanč na závod původně vůbec nechtěl jet, protože měl doma těhotnou manželku. Zrazovala ho, ale přátelé ho nakonec přemluvili. Domů už se však nevrátil.

Martin Witkowski potvrzuje, že tento příběh stále hodně zajímá i návštěvníky Krkonošského muzea v Jilemnici, kde je Hančovi a Vrbatovi věnovaná část expozice. Kromě ní na neštěstí přímo v horách upomínají dvě mohyly. Ta větší, věnovaná oběma hrdinům, stojí na místě, na němž Emerich Rath našel Hanče a na kterém pak krátce nato zahynul Vrbata. Menší památník v místech, kam Rath Hanče dovlekl, patří pouze českému „mistru lyžaři“ Hančovi.

A je tu ještě i další památka. Datum tragické smrti v horách se každoročně připomíná jako Den Horské služby. Dobrovolnický spolek, který má za cíl zabránit podobným neštěstím, byl založený v Krkonoších v roce 1935. Jeho prvním předsedou se stal Vladimír Závoj Vajna, který se jako traťový komisař účastnil i tragického závodu v roce 1913.

Ve vichřici tehdy marně volal na kolem projíždějícího Hanče, že už ostatní závod vzdali. Kdyby na něj lyžař reagoval a závod ukončil, mohl být vítězem jen díky největšímu počtu ujetých kilometrů.

Smrt Hanče a Vrbaty pak byla jedním z impulzů pro založení organizace, která s přestávkami zachraňuje lyžaře dodnes.