Češi si na Jadranu vybudovali ráj. Nebyl tak prudérní jako německý, říká historik

Cestování jako společenský status. Už v minulosti se lidé rádi chlubili tím, kde strávili dovolenou a jaká zajímavá místa navštívili. Namísto postování obrázků na sociální sítě si ale psali zápisky z cest. Z těch nyní může čerpat historik turismu Jan Pezda, který z nich sestavuje ucelenější představu o tom, jak vypadal turismus v 18. a 19. století.

Na začátek je ale třeba si ujasnit rozdíl mezi turismem a cestováním. „Druh Homo sapiens byl drtivou většinu své existence na cestách, ovšem necestoval, migroval. Horizontálním pohybem z místa A do místa B,“ vysvětluje Jan Pezda. Před asi 13 tisíci lety během neolitické revoluce se usadil, začal se věnovat zemědělství. V tu chvíli se mohlo zrodit cestování jako dočasný únik, který je opakem usedlé každodennosti.

„Takové cestování bylo na dlouhou dobu spojeno s řadou motivů, zpravidla souvisejících s válkou, obchodem, správou území nebo zbožností. To trvalo až do 18. století, kdy se povaha cest začala proměňovat. Lidé začali vyrážet do míst, kam by do té doby dobrovolně nezavítali,“ říká Jan Pezda a dodává, že takové vysvětlení je trochu zjednodušené.

Kam měli turisté namířeno nejprve?

Do hor, lesů, na pobřeží, ale třeba i k hradním ruinám. Zájem o tato nová místa, dříve považovaná za odpudivá a nebezpečná, ale náhle půvabná a přitažlivá, je znakem turismu. Zároveň ale lidé v té době začali objevovat krajinu jinak. Do té doby pro ně byla jen dobrá, nebo špatná, podobná, či nepodobná té, kterou znali. Koncem 18. století ale došlo k obecnější proměně vnímání času.

Co tím myslíte?

Lidé začali intenzivně jevit zájem o minulost i starost o budoucnost. Vlivem osvícenství a romantismu najednou chápali krajinu jiným způsobem - prostřednictvím času. Náhle ji během cest viděli buď jako zaostalou a archaickou, nebo naopak rozvinutou a vyspělou, ať už v dobrém, či špatném slova smyslu. To je moment, kdy se rodil turismus.

Čas a prostor spolu tedy začaly těsněji souviset?

Ano, v lidech se uhnízdila nová myšlenka, že všechny kultury na světě prochází stejným vývojem, ale každá jiným tempem. A tak turisté, kteří v 19. století vyráželi do nitra Afriky, rakouských Alp nebo Krkonoš, věřili, že tam při pohledu do tváří domorodců či horalů mohou spatřit zakonzervované zbytky vlastní, dávno minulé kultury.

Naopak při cestách do rušných rozvinutých velkoměst, jako byly Paříž nebo Londýn, je naplňoval pocit, že vkročili do budoucnosti. V New Yorku s mrakodrapy, nadzemkami a metrem měli po roce 1900 dojem, že zahlédli modernitu, na kterou Evropa teprve čekala.

Zrod turismu tedy jde ruku v ruce s industrializací.

Historici, kteří zastávají rigidnější přístup k dějinám, tvrdí, že turismus se mohl zrodit až v momentě, kdy se začal stávat byznysem. Kdy se z fenoménu, který stál na odporu k průmyslu, industrializaci a zaprášeným městům, což vedlo k oněm útěkům do přírody, stal průmysl svého druhu.

Co se tím rozumí?

Jde o moment, kdy začaly vznikat sítě značkových hotelů a restaurací, rozšiřovaly se železnice, zahušťovala se telegrafní síť, internacionalizovaly se poštovní služby, začaly se sériově vydávat bedekry a později i pohlednice.

Mně se ale zdá, že turismus se zrodil mnohem dříve, a sice v hlavách lidí právě spolu s oním zčasověním krajiny. Vždyť hlad po divoké přírodě nebo zájem o zříceniny hradů na kopcích je starší než železnice, která už jen usnadnila jejich dostupnost, bedekry turistům už jen poradily, jaké emoce do nich investovat, hostince je už jen zútulnily a tak dále.

Přijde mi to podobné jako dnes – lidé chtějí zpátky do lůna přírody, aby si odpočinuli od civilizace, ale zároveň se bez moderní vybavenosti a techniky neobejdou.

To máte pravdu. Turismus je vůbec dost schizofrenní. Každý očekává něco jiného – někdo hory, jiný moře, tihle relax, tamti aktivní dovolenou. Všichni ale mají jedno společné, jsou děsně zpohodlnělí, v kapse mají smartphony s online mapami a aplikacemi, bez nichž jsou ztraceni. Euforie z přírody je společenským luxusem, který je možné dopřát si teprve až v podmínkách technologického blahobytu a pohodlí, kterých se lidé nechtějí vzdát.

Uvědomovali si takový rozpor v minulosti?

V turistech se to už v 19. století pralo, na jedné straně toužili do autentické krajině, neposkvrněné civilizací, současně si ale uvědomovali, že techniku potřebují, že panenská krajina jim bez vlaku a bedekru zůstane nedostupná.

Vybavuje se mi jeden z dobových cestovatelských zápisků ve vaší knize, jehož autor se pozastavoval nad faktem, že lidé chtějí šplhat na vrcholky hor, ale zároveň je strašně unavuje se tam vyškrábat.

Turismus celkově stál na vizuálních dojmech. Horská pěší turistika tehdy nebyla ničím než pátráním po výhledech. Cesta k nim byla ale v první polovině 19. století na obtíž. Měšťanky se vydávaly do hor sešněrované v korzetu, muži v neprodyšných oblecích, neexistovalo technické oblečení, pevná obuv, lidé nebyli trénovaní, tělesná výchova byla v plenkách, vždyť i elitní Sokol vznikl až roku 1862. 

Kdy se to změnilo?

Pozitivně zakoušený fyzický výkon, pečlivé plánování trasy a výšlap s alespoň základní výstrojí se objevil až během druhé poloviny 19. století. Tehdy vznikaly i první alpinistické organizace jako londýnský Alpský klub (1857), Rakouský alpský spolek (1862), Německý a rakouský alpský spolek (1873) nebo jejich pražská sekce (1870).

Je právě nepohoda při zdolávání hor důvodem, proč začali jezdit k moři, nebo je pobyt u něj spojen čistě s lázeňstvím?

Stejně jako hory, i moře bylo obestřeno aureolou takzvaného vznešena, což si můžete vyložit jako takový příjemný děs. Je to emoce, která se zrodila v 18. století v prostředí estetiků a filozofů, a následně se díky obrazům a knihám přenesla na měšťanstvo.

Vznešeno nepřináší takové pocity krásy, jako když pozorujete květinu, je to hrůzný půvab budící znepokojení, údiv a úctu jako rozbouřené moře, hučící vodopády, zubovitá skaliska. Místa, která se vás chystají převálcovat svojí monumentalitou.

Člověk se před tímto vznešenem cítí nepatrným, vystaven ničivé přírodní síle. Moře tak zprvu budilo respekt, jezdilo se k němu, ale turisté se v něm dlouze nerochnili tak jako dnes.

Proč k němu tedy jezdili?

Kvůli léčbě. Auru posvátnosti, kterou byla obetkaná vnitrozemská zřídla, si už v 17. století přisvojila mořská voda. Koncem 18. století pak začala být plnohodnotnou konkurencí minerálních pramenů jak mezi lékaři, tak mezi pacienty.

Koupel v moři měla léčit splín, melancholii, nymfomanii, hysterii, hypochondrii, vředy, špatný krevní oběh, nepravidelnou menstruaci či zácpu, od počátku 19. století pak i neplodnost, impotenci a skrofulózu (forma tuberkulózy - pozn. red.). Taková léčba byla až do poslední třetiny 19. století prvořadou funkcí turistické cesty k moři.

Na dobových snímcích jsem si všimla, že jsou v moři dřevěné povozy. K čemu sloužily?

Musíme si uvědomit, že po celé 19. století byla společnost opanovaná prudérní měšťanskou morálkou. Spatřit ve společnosti nahé nebo polonahé tělo bylo až do začátku 20. století takřka nemožné, a to platilo i pro pláž, která byla dokonce segregovaná na mužskou a ženskou část. Takže koupací vozík byl v podstatě nutností.

Můžete popsat, jak se používal?

Šlo o takovou maringotku, která fungovala jako šatna, plenta i záchranný kruh. Muž či žena se v ní převlékli do koupacího oděvu, který zakrýval takřka totéž, co běžné civilní šaty, tedy celé tělo. Záhy dali signál vozkovi, ten vůz zavezl do půlmetrové hloubky. Z druhé strany vozíku dotyčný sestoupil po schůdkách do moře a kryt vozem před zraky ostatních se několikrát ponořil. Ponor do studené vody měl být krátký a prudký, měl tělo šokovat, aby se vyplavily zánětlivé šťávy a narovnaly pocuchané nervy.

Zprvu asi nejezdili do teplých jižních moří, co?

Přímořský turismus se nerozvíjel v teple u Středozemního moře, jak by člověk čekal, ale na studených anglických, francouzských a německých pobřežích Severního moře, Baltu a Atlantiku. Nejstarší léčivé i dovádivé koupání v moři je doloženo v lázeňském městě Scarborough kolem roku 1735. Takže rodištěm turismu, jak si o něm vyprávíme, je Anglie.

Protože v Anglii dochází k rozpuku průmyslové revoluce?

Ano. Lidé v Anglii cítili odpor ke znečištění a touhu po krajině coby zdravém a bezpečném prostoru dokonce už v polovině 17. století. Tehdy se objevovaly první pamflety jako Fumifugium od Johna Evelyna, které byly stížností na to, že v Londýně se nedá dýchat a prakticky žít, kvůli špíně, prachu, zápachu…

Kdy se začíná rozvíjet turismus u Jadranu?

První lázeňská provizoria tam vznikala už po roce 1844 v dnešní Opatiji. Vývoj ale akcelerovala až Rakouská jižní dráha, která roku 1857 propojila Vídeň a Terst. V roce 1893 si pak někdejší ředitel Vítkovických železáren Paul Kupelwieser koupil souostroví Brioni a vybudoval tu jeden z nejluxusnějších resortů na Jadranu. Bylo běžným jevem, že si jednotlivé národy habsburské monarchie začaly symbolicky přivlastňovat některé lokality na Rakouském přímoří.

Jak si to rozdělily?

Opatiji navštěvovali hlavně rakouští Němci, společenská smetánka. Crikvenica naopak byla letoviskem Maďarů. Češi toužili také po své oáze pohody a lenošení. V tomto jim pomohl Emil Geistlich, ředitel pražské tiskárny Politika, který v roce 1909 strávil léto v Bašce na ostrově Krk, kde okamžitě zavětřil podnikatelskou příležitost.

Sehnal peníze, spojil se s místním okrašlovacím spolkem a vybudoval přímořské letovisko, které se začalo prodávat pod chytlavým titulkem „Z pokoje rovnou do moře“. Hotel byl od roku 1911 přímo na pláži a stal se symbolickým protipólem přepychové Opatije. Lidé se tam nemuseli příliš strojit a dodržovat ve vodě přísný dress code. Ostych a pravidla měšťanské etikety tu opadaly. Geistlich chtěl jednoduše nabídnout skromnější, ale neméně vzrušující pobyt pro ty, kdo nehledali luxus.

Bylo tehdy společenskou prestiží strávit léto na Jadranu?

Cestování bylo statusovým symbolem už od začátku 19. století, kdy ho od šlechty začínalo odkoukávat i měšťanstvo. Kolem roku 1850 už cestovali bohatí obchodníci, továrníci, podnikatelé a bankéři. O něco později se turismus rozšířil i mezi střední vrstvy: lékaře, advokáty, notáře, soudce, úředníky, učitele a akademiky či úspěšné umělce.

Během 19. století bylo možné v lázních zahlédnout i venkovana, který se tam ale ocitnul spíše náhodou, v roli zvědavce pozorujícího čilý společenský ruch. Kromě bohatých sedláků a mlynářů zůstal venkovanům, podobně jako dělnictvu, lázeňský svět uzavřen prakticky až do začátku 20. století. Šlo o společenské vrstvy, které nedisponovaly velkými penězi, ani dostatečným objemem volného času.

Na jak dlouho se tehdy jezdilo k moři? Předpokládám, že to nebyl týden dva jako dnes.

Délka přímořského pobytu tehdy kolísala, závisela na stavu zdraví i rodinné kasy. Ale například pražský profesor Josef Pekař strávil roku 1907 pouze týden v mondénním Oostende, kde hýřil, debužíroval a sázel v kasinu. V roce 1902 ale naopak pobýval měsíc v Německu, včetně koupání na Rujáně, načež pocítil potřebu dalšího odpočinku v tuzemských lázních Sedmihorky.

Vzhledem k prudérnosti měšťanské morálky si neumím představit, že by takto osamoceně mohly cestovat i ženy.

Ještě na začátku 20. století bylo osamocené cestování žen považováno za něco nepatřičného. Obzvláště ve vnitrozemských i přímořských lázních, které byly tradičně obtěžkané aureolou společenské svobody, flirtu a erotismu. Šlo o neoficiální sňatkový trh i oblíbené působiště sexuálních pracovnic. Žena bez doprovodu na kolonádách a promenádách riskovala, že bude ztotožněna s prostitutkou.

Muselo to pro ně být nepříjemné, a přesto se na cesty vydávaly…

Spisovatelka Anna Řeháková si ještě v roce 1905 při cestách po Dolomitech povzdechla nad společenskými předsudky vůči osamoceným turistkám bez matek či gardedam. Jejich počínání chápala jako projev vzdoru, předsudky mužů měla za šosáckou úzkoprsost.

Proč to bylo ženám zapovězeno?

Cestování sugeruje svobodu, nezávislost a nespoutanost, a to bylo tehdy v přímém rozporu vůči hluboce zakořeněnému stereotypu ženy přilípnuté k plotně, koštěti nebo kolébce. Nepřítomnost mužského doprovodu, ať už otce, bratra nebo manžela, zbavovala ženu společenské kontroly nad jejím pohybem, sexualitou a existencí vůbec. Odráželo se to i v cestopisném psaní.

Jak?

Od mytického Odyssea až po románového Robinsona Crusoea na počátku 18. století byli autory cestopisů výhradně muži. V cestopisných příbězích ženy vystupují, ale většinou jen jako objekty mužské touhy, případně slouží jako metafora pro neprobádané krajiny, regiony a kontinenty. Ty jsou chápány jako panenské oblasti, které je třeba prozkoumat, dobýt a kolonizovat. Exotického a orientálního turismu v 19. století se pak v doprovodu mužů ale účastnily ojediněle už i ženy. Pocházely z vyšších společenských kruhů a zanechávaly po sobě dokonce cestopisy.

Kdy se segregované pláže začaly spojovat?

To je různé. Třeba na severu Německa byly úřední regulace přísnější než třeba ve Francii, kde panovala větší benevolence. Mezi mužskou a ženskou pláží byl většinou pás neutrální pláže, kde se mohla pohybovat obě pohlaví a kde se posedávalo, četlo, klábosilo, kafíčkovalo nebo stavělo hrady z písku, ale ve vycházkových letních šatech, nikoliv plavkách.

Ke konci 19. století se s tím, jak na plážích začalo přibývat lidí a vyvstávala potřeba koupat se s celou rodinou, zrodil nový typ smíšené rodinné pláže. Zde se pak mohl ukrýt kdejaký čumil, přičemž šlo o figurku zčásti novinovou, zčásti reálnou, kterou rád ztvárňoval dobový humoristický tisk.

Muži smíšenou koupel vítali, protože s ženami mohli konečně legálně navazovat komunikaci. Třeba Josef Štolba si už roku 1873 pochvaloval, že v Oostende je pláž nesegregovaná, a on tak mohl snadněji zapřádat konverzaci a seznamovat se.

Jak vypadal ke konci 19. století pobyt na pláži? Asi si tam nepřišli dát ručníky na své oblíbené místo, kde se pak celý den opalovali…

V poslední třetině 19. století pomalu ustupuje léčebná funkce mořské vody do pozadí. Pobyt ve vodě, dříve přísně dávkovaný lékařem na minuty, se prodloužil, materiál plavek se odlehčil, křivky těl se staly viditelnější, lidé ve vodě dováděli, cachtali se, děti kyblíčkovaly písek, z pláže se stal pomyslný lunapark.

Po roce 1900 se v důsledku erotizace snědé pleti a zavržení bledé barvy kůže coby příznaku nemoci i továrního dělnictva dostala do obliby mezi měšťany praktika opalování. U Severního moře a Baltu se posedávalo v proutěných koších, budovaly se písečné hrady. Nezaměňujte je ale za ty dětské – hloubila se široká díra a stavěl se val, který bránil prudkému severnímu větru, ale byl i reakcí na úbytek koupacích vozíků a ztrátu měšťanského soukromí na pláži plné lidí.

Jak to vypadalo na jihu?

Podobně jako v případě jihofrancouzských přímořských lázní se i na pobřeží Jaderského moře okolo roku 1900 navážel písek z Atlantiku. Vznikaly tak umělé pláže a rádoby exotické resorty, vyumělkované tropickými květy, palmami a někdy i opicemi.

Proč takové divadlo?

Cílem hoteliérů, investorů a marketérů bylo zhmotnit snový obraz exotického rajského ostrova. Ten byl pevnou součástí imaginace Evropanů už od poloviny 18. století, kdy koloniální mořeplavci přesunuli metaforu Ráje z Alp do Pacifiku, zejména na polynéské ostrovy jako Tahiti. Obraz prosluněné nekonečné pláže s palmami, hřejivými písky a azurovým mořem, která slibuje relax i erotické zážitky, je pak dodnes jedním z nejpoužívanějších motivů turistického marketingu.