Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Pokud bychom mezi českými vlastenci 19. století hledali symbol odporu proti „prohnilému“ habsburskému mocnářství, mezi horké kandidáty by nepochybně patřil novinář a spisovatel Karel Havlíček Borovský. Pro vídeňskou vládu a císaře Františka Josefa I. byl natolik politicky nepohodlný, že na konci roku 1851 skončil ve vyhnanství v Brixenu v tehdejším jižním Tyrolsku.
Tentýž Havlíček ovšem o tři roky dříve, v revolučním roce 1848, v Pražských novinách vydal článek s titulkem Korouhev naše, v němž mimo jiné napsal: „Rakousko budiž zcela samostatné, zcela neodvislé, mocné císařství, v němž dojdeme my, Slované, konečné slávy. Samostatnost ouplná byla by pro nás Čechy za nynějších časů, kde samé nesmírné říše povstaly, jenom holé neštěstí, byli bychom předně vždy jen mocnářství slabounké, od jiných odvislé, a k tomu naše národnost vždy v největší nebezpečnosti.“
Ukazuje to, že tolik zakořeněné všeobecné mínění o rakouském a posléze rakousko-uherském mocnářství coby „žaláři národů“ nelze brát až tak vážně. Život pod vídeňskou „nadvládou“ nebyl černobílý. Zvláště v druhé polovině 19. století zažívaly české země nebývalý hospodářský, ale i kulturní rozmach. Což mimochodem až tak neplatí o Slovensku, kde probíhala tvrdá maďarizace.
Však i historik, spisovatel a politik František Palacký, kterému se přezdívá Otec národa, ve svém textu Idea státu rakouského v roce 1865 také uvedl: „Utvořením říše Rakouské před více než třemi stoletími, a sice cestou dobrovolných smluv, národové tak různorodí se spojili v jeden celek státní, to já považuji za nemalé dobrodiní od prozřetelnosti božské pro ně všecky.“
Jak jsme si žili je série textů mapující českou finanční historii za posledních 200 let. Spolupracují na ní Seznam Zprávy a Česká spořitelna.
Přečtěte si:
Většina veřejnosti si ale Palackého spojuje s jiným, hojně citovaným výrokem „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm,“ který ovšem bývá vytržen z dobového kontextu. Palacký v něm v roce 1865 jako by posílal varování do Vídně, kde se po pádu Bachova absolutismu řešilo nové uspořádání monarchie.
Snaha o federalizaci
Palacký byl stejně jako Havlíček zastáncem austroslavismu, tedy zachování rakouského státu zastřešujícího různorodé rovnoprávné národy, což by se dnes dalo nazvat federací. Palackého varování ovšem na císařském dvoře nenašlo pozitivní ohlas a v roce 1867 došlo k rakousko-uherskému vyrovnání, na jehož základě se Rakouské císařství přeměnilo v unii Rakousko-Uherskou, což mimochodem vyvolalo silně negativní odezvu na tehdejší české politické scéně.
V ten samý rok ale vstoupila v platnost nová ústava, která obyvatelům monarchie garantovala základní práva včetně svobody osobní, náboženské, shromažďovací nebo svobodu slova. Lidé mohli volně cestovat, opouštět monarchii a pak se zase svobodně vracet, což si například nemohla dopřávat generace, která žila v Československu v letech 1948 až 1990.

Mapa převažujících etnik Rakouska-Uherska před první světovou válkou.
Palacký, který zemřel v roce 1876, se autonomie českého národa nedočkal. Historický „Den nezávislosti“ nastal až 28. října 1918 a hlavní postavou byl Tomáš Garrigue Masaryk. Ostatně právě i označení „žalář národů“ se patrně začal používat až po vyhlášení samostatného Československa. „Velice těžko se vysvětluje, že jsme trpěli, když tady máte Národní divadlo, českou univerzitu a tak dále,“ řekl před časem historik Jiří Rak.
Zmiňované Národní divadlo – otevřené poprvé v roce 1881 a po požáru opětovně o dva roky později – se stalo jedním ze symbolů národního obrození, ale úplně české také nebylo. Nejvyšší představitel habsburské monarchie, císař František Josef I., se svou manželkou přispěl na jeho stavbu Národního divadla 34 tisíci zlatých. Další tisíce darovali i zástupci šlechty, například z rodu Schwarzenbergů nebo Lobkowitzů. Stejně vysoké částky se podařilo vybrat z legendárních „krejcárkových“ sbírek mezi prostým lidem – i když jejich role byla posléze zveličena.
České pivo ve Vídni
Ve stejné době vznikly také další, pro český národ významné instituce. V roce 1882 byla dosud německá Karlo-Ferdinandova univerzita rozdělena na českou a německou, čímž Češi dobudovali svůj vzdělávací systém. V roce 1899 ho doplnila rovněž Česká vysoká škola technická v Brně.
Už o devět let dříve, v lednu 1890, vznikla Česká akademie věd a umění a následující rok získalo Muzeum Království českého novou monumentální a reprezentativní budovu v horní části Václavského náměstí – dnešní Národní muzeum. A v roce 1894 schválily rakouské úřady stanovy České filharmonie.
Výčet literárních děl, které jsou v současnosti považovány za českou klasiku, by zabral několik stran. Od šedesátých let 19. století také vznikaly mnohé vlastenecké, kulturní, umělecké a tělovýchovné organizace. Konec cenzury vedl k založení řady českých periodik.

Císař František Josef I. při slavnostním otevření dnešního Mostu legií v Praze v roce 1901. Fotografie údajně vyšla s titulkem „Procházka na mostě“, z čehož vznikla císařova přezdívka „starý Procházka“.
Neobyčejně se rozvíjel průmysl, na kterém pak stál hospodářský rozmach první republiky. Například už v první polovině 19. století byly položeny základy dnešních Vítkovických železáren. Roku 1852 vznikla na pražském Smíchově továrna Ringhoffer, která nejprve vyráběla železniční vagóny a posléze i tramvaje. V Plzni roku 1859 vznikly Valdštejnské strojní závody, které po deseti letech převzal podnikatel Emil Škoda a do konce století z nich učinil strojírenský gigant.
V Plzni se také začalo vařit pivo, tamní Měšťanský pivovar se dokonce stal oficiálním dodavatelem císařského dvora. Císař František Josef I. ho měl ve velké oblibě, což potvrzuje jeho citát z roku 1874: „Jest mi podivné, že se ještě nikomu nepodařilo napodobit lahodnou chuť plzeňského piva, ač se o to naši sládci, například ve Schwechatu, pokoušejí.“
V českých zemích vznikají textilní továrny, sklárny, hutě a další podniky. V roce 1897 byl v Kopřivnici vyroben první český automobil se spalovacím motorem značky President, o dva roky později začala mladoboleslavská továrna Laurin a Klement vyrábět motocykly Slavie – než se přeorientovala na automobily.
Čeští poslanci i ministři
V druhé polovině 19. století byla pro české země postupně přijata takzvaná jazyková nařízení, která zrovnoprávnila oba zemské jazyky – němčinu a češtinu. Pokud tedy Čech poslal na vybrané úřady podání v českém jazyce, úředník mu musel odpovědět také česky, respektive musel vést úřední jednání v českém jazyce.
Volební právo v Rakousku sice nebylo všeobecné, rovné ani přímé, ale to ve své době nebylo prakticky nikde na světě. V roce 1907 se to napravilo, i když zatím jen pro muže. Ženy si na volební právo musely počkat až do vzniku samostatného československého státu. Rozvíjely se také české politické strany, například sociální demokracie byla založena na jaře 1878.

Dřevořez Národního divadla z roku 1881, s nápisem v němčině: „Nové české Národní divadlo v Praze. Podle fotografického snímku F. Fridricha v Praze“. Na stavbu českého divadla přispěl i sám rakouský císař se svou chotí.
Češi měli své poslance a dokonce ministry. Mezi nimi byl i třináctý ministr zahraničí Rakouska-Uherska Leopold hrabě Berchtold z Uherčic, který tento úřad zastával v letech 1912-1915. Pocházel z původně tyrolského rodu, který se v 17. století usadil na Moravě a postupně se rozšířil i do Čech.
„Z rodu pocházel Bedřich Berchtold z Uherčic, který patřil v době národního obrození mezi významné české vlastence a podílel se na založení Národního muzea v Praze. Leopoldův stejnojmenný praděd se významně angažoval ve zdravotnických a sociálních aktivitách,“ připomíná ministerstvo zahraničních věcí na svém webu.
Leopold hrabě Berchtold z Uherčic vystudoval práva ve Vídni, pracoval ve státní správě a diplomatickou kariéru začal v roce 1893, kdy nastoupil na ministerstvo zahraničí ve Vídni. Ministrem se stal krátce před první světovou válkou po osobní intervenci císaře Františka Josefa I.
Bylo by nám lépe?
U příležitosti 100. výročí samostatného Československa v roce 2018 provedla společnost SC&C pro Radiožurnál zajímavý průzkum veřejného mínění. Jedna z otázek zněla „Kdyby se Rakousko-Uhersko nerozpadlo a Česko by bylo stále jeho součástí, měli bychom se…“ a následovaly čtyři možné odpovědi: 1. lépe, 2. stejně, 3. hůře, 4. neví. Největší podíl odpovědí v šetření, kterého se účastnilo 1918 lidí, přitom dostala možnost číslo jedna.
„Čtyřicet jedna procent lidí si myslí, že bychom se v Rakousku-Uhersku měli lépe, než se máme v současné době,“ uvedla ředitelka výzkumu společnosti SC&C Jana Hamanová. Podle ní mají tenhle názor hlavně starší lidé.
„Může v tom hrát roli to, že víme, jak se dnes má Rakousko, a víme, jak se máme my. Do historie se navíc díváme s určitou reminiscencí, tedy že dříve bylo všechno lepší než v současné době,“ sdělila Hamanová. Na druhou stranu 71 procent dotázaných považoval v době vzniku průzkumu v roce 2018 rozpad Rakouska-Uherska za nevyhnutelný a 56 procent pro tehdejší Československo za výhodný.
Rakousko-Uhersko coby předchůdce EU?
Z dnešního pohledu se zdají oba útvary, tedy Rakousko-Uhersko a Evropská unie, za nesrovnatelné. Ale je tomu opravdu tak? „Zatímco politicky je dnes Česko mnohem samostatnější, z pohledu hospodářského života zde některé významné podobnosti najdeme,“ tvrdí Michal Skořepa, ekonom České spořitelny a předseda Výboru pro rozpočtové prognózy.
Připomíná, že habsburská monarchie byla celní unií, stejně jako je jí dnes EU. „Podobně i právní rámec ekonomiky byl a dnes opět je v rámci celého daného uskupení po mnoha stránkách sjednocen. Velká část ekonomiky fakticky fungující na zdejším území byla a dnes znovu je ovládána vlastníky ze zahraničí, byť tehdy šlo především o vlastníky z Rakouska, kdežto dnes je paleta zdrojových zemí zahraničních investic do české ekonomiky výrazně širší,“ říká Skořepa.
Dodal, že harmonizace zákonů a neexistence celních bariér byly a jsou české ekonomice ku prospěchu, protože významně usnadňují vnitřní pohyb zboží, a tedy i vzájemnou konkurenci mezi výrobci z různých zemí.
„Naproti tomu zahraniční vlastnictví sice v obou obdobích pomáhalo české ekonomice rychle se zapojit do mezinárodní dělby práce, ovšem za cenu zasazení české ekonomiky do zřetelně subdodavatelského postavení. Jediná cesta pryč z této pasti vede přes vybudování kvalitního vzdělávacího systému vychovávajícího velmi produktivní budoucí zaměstnance a podnikatele. I tato cesta je ale během na velmi dlouhou trať,“ konstatuje Skořepa.