Mikádo, Heligón, Bejček. Kde vzaly parní lokomotivy jméno, vysvětluje mašinfíra

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Při líčení let prožitých u páry na železnici se strojmistr Miloš Nový vrací chvílemi bezděky v čase. Přednáší o konstrukci železných obrů, táhlech, převodech, pístech anebo o topeništích a jako by přestal vnímat okolí.

Když ale dojde ke kotlům, je náhle zpět v přítomnosti a dává k dobru kulinářskou historiku. „Nic se nevyrovná fantastické chuti a vůni buřtů ohřátých v alobalu u vodoznaku parního kotle. No a k tomu čerstvý chleba s hořčicí… jedinečný zážitek,“ říká Miloš Nový zasněně v Muzeu Českých drah v Lužné u Rakovníka.

Není to jen planá odbočka výkladu - Miloš Nový tím vysvětluje, proč se ve slangu mašinfírů parních lokomotiv neřekne stanovišti strojvedoucího a topiče jinak než „kuchyně“. Tím spíš, že do plechové schránky u kotle si osádky parostrojů ukládaly k ohřátí oběd, a naopak na vychlazení sedmistupňového piva - fasovaného dříve na lístky od dráhy - používali tendr s vodou.

Vyučený mechanik motorových lokomotiv a motorových vozů Miloš Nový si jako průvodce v železničním muzeu v Lužné u Rakovníka zpestřuje život. Vysvětluje, proč má pro to všechny předpoklady: k vláčkům ho to táhlo od čtyř let a jiné než parní lokomotivy v časech jeho mládí prý nejezdily.

Byl pak strojvedoucím na páře a vystřídal několik typů parostrojů: Kremák, Štokr i Čtyřkolák. Po ukončení parního provozu v roce 1983 přesedlal na diesely a dnes je strojmistrem v rakovnickém depu.

„Něco vám povím. Pára, která projde parním strojem, má nezaměnitelnou a velmi přitažlivou vůni,“ svěřuje se, zatímco kolem to v luženském muzeu syčí, čmoudí, vydechuje a houká, protože tu právě pořádají víkendové „dny páry“.

Fotoreportáž ze Dnů páry v Lužné u Rakovníka, které se uskutečnily v květnu:

Ani slovníkem Miloš Nový životní nadšení pro parní lokomotivy nezapře. Je v něm plno poetických názvů parostrojů jako Všudybylka, Kafemlejnek, Rosnička, Papoušek, Velký bejček, Krémák, Heligón.

A také Šlechtična. „Támhle ji máte,“ ukazuje Miloš Nový a hned přidá láskyplně poetický popis: „Elegantní, vysoký tendr, krásný komín, průhled pod kotlem,“ říká. „Stejně jako štíhlá ženská s krásnýma nohama,“ vysvětluje, odkud vzala hora kovu zrovna tento název.

Do příjemně vyhřáté „kuchyně“ sedmasedmdesátileté Šlechtičny z plzeňského Iron Monument Clubu nás zve strojvedoucí ve třetí generaci Kamil Pavlíček. Jeho topič Martin Běl, jinak také strojvedoucí v přípravě, hned otevírá dvířka kotle a my hned couváme před žhavým dechem žhnoucího topeniště.

„Parní lokomotivy, které lidem ukazujeme, jsou až neuvěřitelné exponáty,“ říká ředitel Muzea v Lužné Marek Plochý. „Máme tu například plně provozní parní lokomotivu Kafemljenek z roku 1899, která sloužila až do šedesátých let minulého století. Ji a i ty další vyrobili machři svého řemesla, bez počítačů a digitální techniky.“

Dodá, že lokomotivy dokázali zkonstruovat a vyrobit tak, že jezdí po více než sto letech. „Geniálně vymyšlené parní lokomotivy budou jezdit pořád. Ale když u těch současných nebude za dvacet let software, nebo ho hackne nějaký pirát, jezdit nebudou,“ vyznává se ředitel z náklonnosti ke starým parním časům.

Koneckonců už nespolehlivost prvních dieselových a elektrických lokomotiv prodlužovala paradoxně život těch spolehlivých - parních až do zmíněného roku 1983, kdy byl v Československu parní provoz ukončen. Mezi tím se však i nástupkyně „páry“ vypracovaly na špičku v železniční přepravě. A rovněž ony jsou v Lužné k vidění.

Když se průvodce muzea Miloš Nový dostal v roce 1975 v osmnácti letech jako topič na lokomotivu pro těžké nákladní vlaky 534.323 Krémák (vyráběl se v ještě rozbombardované plzeňské Škodovce v letech 1945 až 1947), zažíval obrovské štěstí. Vykoupit ho musel tím, že za jednu směnu naházel do kotle až padesát metráků uhlí.

„Přišel jsem domů, umyl se a celý zmožený sebou seknul do postele. No a máma mě vzbudila až na další směnu,“ vzpomíná se smíchem na své začátky u páry. „Jo a ten můj Krémák jezdí v Lužné dodnes,“ dodává hrdě.

Když se pak Miloš Nový připravoval v roce 1976 na parní zkoušky strojvedoucího, řekli mu, že už to nemá cenu, protože pára je v útlumu, a že s ním počítají na dieselové lokomotivy. Postupně jich vystřídal osm.

Pára učarovala také strojvedoucímu Liboru Stejkalovi. Běhá s olejničkou kolem dýmající Rosničky z Národního technického muzea (domovem v olomouckém depu) jako kolem malého dítěte. Pečlivě promazává třecí místa a ložiska.

„Kdo si páru jednou zkusí, tak jí nadobro propadne,“ říká vousatý mašinfíra, který jinak jezdí na moderních lokomotivách.