Článek
Historický debakl, bezpříkladná porážka, osobní ostuda. Při pohledu z prosklené pracovny kancléřství, tzv. „kokpitu Německa“, nelze nedělní volební řezničinu popsat jinak.
Pro připomenutí: své regionální vlády volili občané spolkových zemí Meklenbursko-Přední Pomořansko a Berlín.
V první z nich přesvědčivě zvítězila krajní pravice. AfD získala přes 38 procent hlasů, což není zas o tolik méně, než při jejím posledním triumfu v Sasku-Anhaltsku.
V druhém případě zvítězila, opět přesvědčivě, krajní levice. Berlín bude možná mít první (post)komunistickou primátorku. Přinejmenším tedy od pádu berlínské zdi.
A v obou případech byla hlavním poraženým kancléřova CDU.
V Berlíně přišla oproti minulým volbám o 9 procentních bodů voličské přízně.
Ten pravý masakr se ale odehrál na březích Baltu. CDU se v Meklenbursku-Předním Pomořansku nedostala do zemského sněmu. Něco takového se v historii spolkové republiky ještě nestalo.
Chaos v Berlíně
Začněme u méně podstatného tématu, byť možná ze zpravodajství a sociálních sítí ční nejvíce.
Berlín, už od dob císařství tradičně nakloněný doleva, se vydal do dobrodružných vod. Čtvrtina voličů dala hlas straně Levice (Die Linke). To v překladu znamená, že zhruba každý čtvrtý Berlíňan má buď dost silný žaludek, nebo je natolik zoufalý, že volí formaci, která je následnicí SED. Té strany, která stála v čele tyranského východoněmeckého režimu a nechala německou metropoli přetnout zdí a ostnatým drátem.
Jednoduché odsudky nejsou, pravda, na místě. Dnešní Levice není konsolidovaná bolševická bojůvka, která by vykonávala instrukce Kremlu. Spíše jde o pestré a chaotické seskupení, kde je možné narazit na umírněné politiky sociálnědemokratického střihu, bývalé komunistické aparátčíky i salonní maoisty. Každopádně je to strana, která se odmítá vzdát třídního boje a v jejíž řadách je dost místa i pro mladé blouznivce, kteří vzývají památku Stalina a Honeckera a masakr Hamásu označují za „akt odporu“.
Oproti AfD má Levice z hlediska Evropy jednu velkou výhodu: jejím cílem není spojenectví s Kremlem na věčné časy a nikdy jinak. Jenže dlouhodobá pozice strany, to jest okamžitě přerušit zbrojní pomoc Ukrajině, by cílům ruské agrese posloužila také velmi dobře. Jen málo na tom mění, že tento postoj je motivován naivním idealismem ve smyslu: když se slabší strana přestane bránit, logicky nastane mír.
Vítězství v Berlíně nicméně Levici nepropůjčilo dost sil k tomu, aby se stala ohrožením Evropy. Stejně tak nestojí za výrazné znepokojení její exotické záměry typu zestátňování bytového fondu. Z politických, technických a finančních důvodů na jejich naplnění nikdy nedojde. Berlíňany nejspíš nečeká nic víc než několik dalších let chaosu a nekompetence. Na to už by měli být svým způsobem zvyklí, stejně jako si svého času zvykl autor tohoto komentáře. Předchozí berlínské vlády skutečně vzorem výkonnosti nebyly.
Zároveň ale platí: kdyby velká část občanů Berlína nebyla hluboce zklamaná tradičními stranami, Levice by do berlínské „Rudé radnice“ vítězně nevtáhla. A to už za znepokojení stojí.
Podpora Merzovi? „Prolhanost a nezodpovědnost“
Stejně by Čechy měl znepokojovat osud kancléře Merze - bez ohledu na to, zda jim je sympatický, nebo ne. To, co Německo prožívá, znamená bezprecedentní propad autority šéfa vlády. A to je to poslední, co Evropa tváří v tvář Putinovi a Trumpovi potřebuje.
Ano, velmi špatně na tom byli v určitých fázích své vlády i takoví titáni pozdější stability, jako Helmut Kohl nebo Angela Merkelová. Jenže v případě Merze nejde o výkyv, spíš o setrvalý pád. Zdá se, že platí slova funkcionářky mládežnické organizace CDU: s tímhle člověkem už žádné volby nevyhrajeme.
Friedrich Merz se sice v neděli pokusil zastavit politické tepenné krvácení ještě předtím, než padla poslední rána. Vystoupil na veřejnosti, působil bojovně, ubezpečoval, že odcházet z čela klíčového státu Evropy nehodlá.
Jenže to samo o sobě znamená jen málo. Stejně jako to, že ho minulý týden podpořili klíčoví lidé CDU, to jest zemští premiéři této strany. Když se totiž podíváme do nitra toho, co se skutečně před nedělními volbami v CDU odehrálo, najdeme tristní obrázek: těžké stranické váhy se de facto shodly, že Merz je pro ni přítěží. Nikdo z jeho potenciálních vyzyvatelů ale rukavici nezvedl. Nad ambicemi převládl strach. Kancléřský post je za současné situace mimořádně riskantním místem. Znalec berlínského politického zákulisí Paul Ronzheimer označil zdánlivou podporu, které se Merzovi ve straně dostalo, za „prolhanou a nezodpovědnou“.
Nejhorší práce v Německu
Proč má nyní křeslo kancléře podobnou atraktivitu jako mučící železná panna nebo mýtické Záhořovo lože?
Mezi důvody nepatří jen vleklý hospodářský marasmus. Německo sice hospodářsky opět roste, ale především díky obřím a na dluh financovaným státním investicím. K tomu je třeba připočíst drtivý nástup AfD a nejhorší mezinárodní situaci od pádu berlínské zdi.
A navíc: Merz dostal od voličů mandát provést reformy, které země sice nutně potřebuje, ale které se zároveň příliš nelíbí ani voličům, ani koaličním partnerům CDU z řad sociálních demokratů.
Mezi přehlížené výsledky nedělních voleb patří úspěch sociální demokratky Manuely Schwesigové v Meklenbursku-Předním Pomořansku. V její osobě uspěla i politička, která škrty v sociálním státu rázně odmítá. Mluví se o ní také jako o možné budoucí předsedkyni celoněmecké sociální demokracie. Současné vedení strany, v čele s vicekancléřem Larsem Klingbeilem, už přešlo do preventivní ofenzívy. Tvrdí, že bude vůči Merzovi mnohem asertivnější. Kancléř to tak bude mít zase o něco těžší.
Merz a řada špatných scénářů
Merzův konec se i proto nedá vyloučit. Možnou alternativou je prohlášení: nechte mě dokončit mandát, na oplátku se ho při příštích volbách nebudu pokoušet obhájit.
Oba scénáře jsou špatné pro Česko a Evropu.
Panují vážné pochybnosti, jestli by nové koště v kancléřství metlo za současných prekérních okolností výrazně lépe. Změna na čelním postu by Německu mohla přinést málo výsledků, zato hodně nestability.
Zároveň je ale na místě otázka: Má v čele Německa zůstat „chromá kachna“? Co zmůže fatálně oslabený kancléř s pošramoceným respektem?
Přečtěte si také:
Škoda. Merz možná není strhující spíkr. Při jednání s koaličními partnery se neprojevil jako geniální taktik. A charismatu nemá o moc víc než jeho robotický předchůdce Olaf Scholz.
Je to ale lídr s fungujícím geopolitickým kompasem. Co se týče podpory Ukrajiny, platí, že Scholz sice započal práci na dějinném obratu, Merz ale udělal skok směrem k obranyschopnému a rezolutnímu Německu. Za jeho vlády se z Berlína stal ještě pevnější pilíř pomoci Ukrajině. A sám Merz si ze zásady nepohrává s nebezpečnými iluzemi o tom, že by Německo mohlo sehrát roli mostu mezi Východem a Západem. Reformy, které sliboval, sice převážně nedoručil. To ale neznamená, že je Německo nepotřebuje a že by neprospěly celé Evropě.
Merz není politik, který dokázal vzít svět za srdce. Pokud mu ale současná krize zlomí vaz, může se nám ještě stýskat.
