Šumavské město, které klame tělem. Skrývá příběh jihočeského Bati i tipy na výlety

To město trochu klame tělem, první dojem vede k rychlým závěrům. Ze silnice by návštěvník Vimperk jednoduše minul – průmyslové areály, sídliště. Ale uvnitř je to malý zázrak. Odměna a překvapení pro ty, kteří nechtějí zakopávat o další turisty.

Historické jádro, zámek, šumavský terén, krajina. Ale také infrastruktura 21. století – restaurace, kavárny a kultura, která dělá z Vimperka středobod Šumavy.

Vimperk je město zapomenutých příběhů, místo překvapení a znovuzrození – ožívá tu zámek, teprve od roku 2015 vlastněný Národním památkovým ústavem. Jeho vznik, tehdy ještě hradu, se datuje do poloviny 13. století, kdy jej dal založit pravděpodobně Přemysl Otakar II. Sloužil jako strážní pevnost nad stezkou vedoucí z Bavorska do Čech. Později se zde střídali majitelé i stavební slohy - od gotiky k renesanci, od Rožmberků ke Schwarzenbergům a vyvlastnění po válce.

Na zámku ožívá také muzeum, které ukazuje Vimpersko osmnáctkrát jinak: osmnáct směrů, jakými se vydat v poznávání města a jeho okolí. Nasměruje vaši pozornost ke Zlaté stezce, sklárnám, ale i Johannu Steinbrenerovi, nejznámějšímu rodákovi, který by se dal dnešní optikou měřit s Baťou.

Ve Vimperku kromě zámku ožívá i tamější společnost: ta proměna je vidět zase v textech – kronikou druhé poloviny 20. století se stávají knihy spisovatele Martina Sichingera. Tenhle Vimperák s pražskou adresou je také hlavní tváří literárního festivalu Šumava Litera. Festivalu, který kvalitní šumavskou literaturu odměňuje Cenami Johanna Steinbrenera. Protože Vimperk je kniha. A kniha je Steinbrener.

Ta linka je dlouhá a vede k úplným začátkům knihtisku. Jeden z prvních mistrů rodícího se řemesla Johann Alacraw se ve Vimperku usadil roku 1484, sice nakrátko, ale zůstaly tu po něm vzácné prvotisky. Něco z toho fluida první tištěné literatury muselo v místě přežít, protože se ve stejných ulicích v polovině 19. století začal rodit fascinující příběh s přesahem do celého světa. Knižní expanze, doslova knižní exploze.

Jsme pořád v tom malém Vimperku, ještě bez paneláků, silničních okruhů, v té esenci malebnosti. V horách, odkud je všude daleko. Johann Steinbrener se tu narodil roku 1835, knihařem se vyučil v Českém Krumlově, na zkušenou si vyjel do Rakouska a Německa, a přitom pořád věděl, kam patří, kde je doma.

Byl to muž starého světa a ozkoušených pořádků – vychovávaný v době, která ještě pamatovala tradici osvícenství, ale formovaný už moderní Evropou: revoluce 1848 naznačila, že právě teď lidé jako on mohou jít svému štěstí naproti. Že to bude o nich, o jejich odvaze a odhodlání. A tak si Steinbrener ve vimperském domě svého otce otevřel knihařství a malý obchod. Stavení se podle domovního znamení říká U Slona.

„Ve svažité uličce, vedoucí z náměstí dolů k Volyňce, zaujme hned pod dnešním městským úřadem neudržovaný dům čp. 3 s oprýskanou fasádou. Podle domovního znamení se mu říkávalo U Slona a v jeho zdech vykročil na dráhu svého plodného a pro Vimperk významného života jeden z nejvýznamnějších synů tohoto města,“ píše se dnes na stránkách knihovny.

„Oprýskaný a neudržovaný“ už naštěstí přestává být pravda. Rozjíždí se záchrana kulturního dědictví spojeného se jménem Steinbrener. Protože Steinbrener skutečně ve své době znamenal Vimperk.

Slavnou minulost dnes připomíná pamětní deska na rodném domě Johanna Steinbrenera. Odkazem jsou také desítky historických domů, které ve městě on a jeho nástupci vybudovali: továrny, obytné domy pro zaměstnance, rodinné vily nebo domy pro umělce, kteří zdobili jeho knížky. Pro město je jeho jméno značka. Však i logo Vimperka se odkazuje ke knižní tradici.

„Loni jsme nechali zpracovat nové informační tabule na památkové objekty, včetně Steinbrenerových budov. Návštěvníci si mohou také zahrát logickou hru na principu únikovek Steinbrenerova záhada, kterou město provozuje v podzemí barokní radnice na náměstí. Je velmi oblíbená, přes léto obvykle jede nepřetržitě,“ uvádí mluvčí města Milan Brabec. Letos byla hra inovována a předělána. Vše, co potřebujete vědět, vám řeknou v informačním centru.

Slon s chobotem nahoru v mnohých kulturách přináší pod střechu štěstí a příval nových příležitostí. Chobot dolů zase značí dlouhověkost, pevné zdraví a stabilitu. Ten vimperský má od každého něco, jeho chobot jde nejdřív dolů a pak se opatrně zvedá. Steinbrenerovi si nemohli vybrat lépe. Štěstí – i stabilitu. Nic ale nebylo zadarmo.

Po velkém požáru roku 1861 začínali znovu, přikoupili pak také okolní domy. Začali rozšiřovat svou tiskárnu, nabírali zaměstnance, nakupovali stroje. V roce 1872 postavila firma na břehu Volyňky novou továrnu. Steinbrener vycítil, po čem muži i ženy touží – svůj byznys postavil na zábavných kalendářích a modlitebních knížkách pro všechna náboženství. Na něčem, co potřebovala každá domácnost, a klidně několikrát.

Spotřební zboží za dobré ceny – a čím víc toho bude, tím bude levnější. Pro Čechy, Rakousko, pro celý svět. Nemusí umět jazyky, stačí, když je zvládnou jeho stroje. V roce 1900 vydával modlitební knížky v jedenácti jazycích, roku 1920 v devatenácti, v roce 1930 v třiadvaceti. Do Evropy i zámoří, Vimperk a Steinbrener spojoval kontinenty. Téměř dva miliony kusů Nebeklíče (katolická modlitební knížka) pro USA. Přes milion exemplářů Malého nebeklíče ve španělštině, pro mexický a kubánský trh.

„Pro domorodce na Filipínách byly vytištěny dvě modlitební knihy v malajštině, katechismus pro denkaské černochy z horního Súdánu a pro indiány Aymary z Bolívie, Peru a Brazílie modlitební kniha v jejich jazyce. V té době neexistovalo nikde jinde podobné nakladatelství a tiskárna s takovou produkcí,“ zmiňuje Václav Hlach v jedné ze svých studií, které věnoval právě vimperskému fenoménu.

A připomíná, že kalendáře byly ještě větší senzace. „Od založení nakladatelství do roku 1930 bylo vytištěno 34 486 000 kalendářů. Kdyby každý kalendář přečetl pouze jeden čtenář a všichni se postavili vedle sebe na vzdálenost jednoho metru, vytvořili by řadu 34 486 kilometrů dlouhou. Tato řada by mohla vést např. z Vídně do Prahy, Berlína, Varšavy, Petrohradu a Vladivostoku, dále přes celou Čínu, napříč Indií do Bombaje, přes Írán, Irák a Turecko do Istanbulu a přes Sofii, Bukurešť a Budapešť zpátky do Vídně.“

Steinbrenerovi se podíleli na zdejším kulturním a osvětovém dění. Pro své zaměstnance stavěli domy, zřídili sociální ústav i penzijní dům. Rostli – a peníze znovu investovali: do technologií i do lidí. Na konci druhé světové války rodina vlastnila více než 30 většinou dvoupatrových obytných domů pro své zaměstnance. Některé byty nabízeli zcela zdarma, jiné za velmi nízké nájemné.

Vlastně je to příběh, který bychom si s chutí vyprávěli a oslavovali jako vznik baťovského Zlína – kdyby neměl jeden háček. Šumavský Baťa, Henry Ford střední Evropy… Lze to vytušit z prostředí, ale i jmen: Johann Steinbrener (1835–1909) měl dva syny: v otcových šlépějích kráčeli Johannes a Rupert. Johannes měl také dva syny, Fridericha a Hanse… Vnukům zakladatele patřila vimperská tiskárna až do roku 1945. Pak se všechno mění.

Steinbrenerovi byli samozřejmě šumavští Němci. Během poválečných odsunů rodina odešla do Rakouska, kde však pokračovala v rodinné tradici. Podnik přešel do národní správy. Pod jejím vedením ještě pořád vycházely modlitební knížky i kalendáře. Ale doba se měnila. Čtenář se měnil. A změnil se i Vimperk.

Zchátralý areál Steinbrenerovy tiskárny teď ale znovu ožívá. Radnice řadí revitalizaci mezi své hlavní priority. „V současnosti jsme ve fázi zpracování projektové dokumentace na stavební úpravy na základě výsledků architektonické soutěže z roku 2024,“ potvrzuje pro Seznam Zprávy mluvčí města Milan Brabec. Podle architektonické soutěže a připravované koncepce v sobě chce areál Steinbrenerovy tiskárny spojovat několik funkcí. Hlavní atraktivitou bude interaktivní expozice věnovaná tisku a řemeslům s knihou spojeným, které si návštěvníci budou moci přímo osahat a ozkoušet.

Přijeďte si užít Vimperk – samotnou Šumavu, její stromy, louky a ptáky nechte na příště. Dejte příležitost místu, kde se dokonale proplétá středověká historie s tou nejnovější. Je rájem pro každého, kdo má chuť objevovat. Detaily na fasádách domů, šumění vody, která udává dynamiku vnitřnímu městu. Nechte město, aby vám odkrylo příběh zdejší legendy – Johanna Steinbrenera.