Tálibán vůči ženám přitvrzuje. Jinak si ho Západ nevšímá

Afghánské ženy nesmějí studovat, cestovat bez mužského doprovodu ani veřejně promlouvat tak, aby je slyšeli cizí muži. Hnutí Tálibán, které je v Afghánistánu u moci už téměř pět let, skrz nový trestní zákoník znovu ukrojilo z jejich svobod. Jak v podcastu MDŽ popsaly novinářka Fatima Rahimi a politoložka a islamoložka Zora Hesová, za zprávami o nových dekretech, které duchovní Tálibánu vydali, se skrývá mnohem složitější příběh. A netýká se jen žen samotných.

„Hrozně mě mrzí, že o Afghánistánu mluvíme jen ve chvíli, kdy přicházejí podobné zprávy,“ říká v podcastu MDŽ novinářka Deníku Referendum a psychoterapeutka Fatima Rahimi, která pochází z afghánského města Herát a dění ve své rodné vlasti pečlivě sleduje. Připomíná, že více než polovina obyvatel Afghánistánu dnes žije pod hranicí chudoby, lidé nemohou sehnat práci a do země se vrací statisíce uprchlíků, které do jejich původní vlasti vyhánějí okolní státy.

Po roce 2021, kdy se z Afghánistánu narychlo stáhli Američané a moc převzal Tálibán, přestala do země proudit humanitární pomoc a její obnovení pak znovu zasáhlo zrušení Agentury Spojených států pro mezinárodní rozvoj (USAID), připomíná politoložka a islamoložka z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Zora Hesová.

Do médií se země dostává hlavně ve chvíli, kdy tamní režim utahuje už tak velmi striktní pravidla pro ženy a dívky a obecně omezuje lidská práva. „Ve chvíli, kdy dělají něco jiného, tak to nikoho moc nezajímá,“ vysvětluje Rahimi jeden z důvodů, proč je Tálibán tak striktní.

„Nedávno jsem se snažila na jedné diskuzi říct, co všechno ženy v Afghánistánu nemohou, a přišlo mi nakonec jednodušší říct, co ženy můžou,“ popisuje Fatima Rahimi současný stav a nakonec přeci jen vypočítává, co všechno mají dnes afghánské ženy zapovězené. Školu smějí navštěvovat jen přibližně do šesté třídy. Nesmí na veřejnosti mluvit nahlas tak, aby je slyšel cizí muž, bez doprovodu mužského člena z blízké rodiny nesmí cestovat dál než 72 kilometrů od místa, kde bydlí. Nesmí jezdit taxíkem nebo navštěvovat veřejné lázně, a to i přes to, že řada afghánských domácností nemá koupelnu, a právě lázně ji ve městech suplují.

Velkým tématem je podle Rahimi také zdravotní péče. „Jako muž byste se v určitých oblastech Afghánistánu neměl se ženou vůbec potkat, i když jste lékař,“ nastiňuje, proč místní ženy více než v jiných částech světa umírají při porodu. Kvůli zákazu studia nejsou v zemi nové lékařky a ty, které vystudovaly dříve a měly tu možnost, Afghánistán už dávno opustily.

Nové „zákony“, které v poslední době Tálibán přijal, řadu dříve už běžných věcí zlegalizoval. Rozšířenou praxí byly například dětské sňatky, které se ale podle Rahimi, alespoň v té části Afghánistánu, ve které žila, týkaly starších dívek kolem šestnácti nebo sedmnácti let. Nové dekrety je legalizují pro dívky už od devíti let.

„To ale neznamená, že je to teď běžná praxe,“ vysvětluje Zora Hesová a dodává, že prosazování dětských sňatků od tak útlého věku není obecná muslimská praxe, ale velmi extrémní směr, který teď ve vedení afghánského Tálibánu převládá. Zdaleka ne všichni se jím ale řídí. Protože, jak upozorňuje i Fatima Rahimi, ani Tálibán sám není homogenní a má různé směry. Co je psáno, nemusí nutně platit v celé zemi.

Když na to ale přijde, mohou být drakonické zákony vymáhány i na mužích. Potrestáni mohou být třeba kvůli nošení příliš západního, sportovního oblečení. A do vězení se mohou dostat i za chování žen v jejich domácnosti. Tím je pak podle Rahimi potrestána celá rodina, protože muž může jako jediný pracovat a vydělávat, bez něj rodina strádá.

Zora Hesová připomíná, že ženská práva byla v Afghánistánu vždy politikum. „Už intervence v roce 2001 byla vedena snahou zachránit afghánské ženy skrze bombardování,“ vzpomíná politoložka. „A představa, že my, jako Západ, budeme zachraňovat afghánské ženy, je tady pořád přítomná a Tálibán na to hraje a rozvíjí na upírání ženských práv politiku symbolické suverenity. Čím víc Západ bude tlačit, tím víc oni dokážou, že se budou rozhodovat sami.“

Západní svět se ale podle ní musí v takových případech, jakými jsme teď svědky, ozvat. Třeba prostřednictvím lidskoprávních organizací nebo skrze Mezinárodní soudní dvůr. Práva žen by ale podle Hesové neměla být využívána v politickém vyjednávání. „Že když Tálibán nakonec splní nějakou jinou podmínku, tak zase necháme práva žen padnout, (…) to potom Tálibán podporuje v tom, aby téma ženských práv symbolicky zneužíval,“ upozorňuje politoložka.

Fatima Rahimi pak připomíná, že afghánské ženy se tlaku ze strany Tálibánu snaží samy vzepřít, a přidává zkušenost z rodného města. „Ženy oficiálně nesmí pracovat, ale zároveň jsou pozice, kde něco dělat mohou, třeba v cukrářství. V Herátu existují různé továrny, kde se vyrábějí lokální cukrovinky, a tam ženy chodí na směnu, ale zároveň dvě nebo tři hodiny z toho se třeba učí číst a psát,“ popisuje Rahimi.

A ženy se, i když v malých počtech, objevují i na demonstracích. Třeba právě proti nově přijatým dekretům jich v hlavním městě Kábulu demonstrovaly desítky. A to i přesto, že všechny věděly, co je za takové chování čeká. Skončí ve vězení.

Formou protestu jsou i videa žen, které pod burkou zpívají lidové písničky nebo ukolébavky, a ty pak umísťují na Instagram, popisuje Fatima Rahimi s tím, že afghánské ženy nejsou jen bezbranné oběti systému, jak je někdy má Západ tendenci vidět.

Jaký vliv měla na afghánskou společnost dvacetiletá přítomnost Američanů? Kam se poděly zajímavé mediální projekty, které po roce 2001 v Afghánistánu vznikly a které daly vyniknout i celé řadě žen novinářek? A blýská se na lepší časy?