Článek
Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Není pochyb, že izraelské a americké útoky napáchaly íránskému jadernému programu velké škody. O kolik přesně ho poslaly zpět, ovšem záleží faktorech, jež nejsou zcela průhledné. Zvenčí nelze posoudit, jak těžce byly poškozeny podzemní komplexy, co se z nich před útoky mohlo dostat jinam, či jaká další – třeba i klíčová – místa nebyla zasažena vůbec.
Důležité ale je, že tak či onak se bavíme stále o zdržení jaderného programu, a nikoliv o jeho úplnému konci.
Zatímco americký prezident Donald Trump a jeho administrativa mluví o historickém úspěchu, ve skutečnosti zatím ani není vůbec jisté, jestli útoky riziko vzniku jaderné bomby v Íránu snížily, nebo naopak zvýšily.
Roky, nebo měsíce?
„Když budeme předpokládat, že útoky byly po vojenské stránce úspěšné, íránský jaderný program nepochybně vrátily zpět o nějaký čas, který je v rozmezí několika měsíců až několika let,“ zhodnotil dopad na základě veřejně dostupných informací expert Herbert Lin se zkušenostmi s kontrolou zbrojení v článku prestižního časopisu Bulletin of the Atomic Scientists.
O moc víc toho s jistotou nikdo nedokáže říct.
Je tomu jednak proto, že zatím není známo, jak moc byly poškozeny podzemní íránské komplexy pro obohacování uranu. Druhým – a možná ještě zásadnějším - problémem je pak otázka, jak a jestli vůbec útoky zmenšily již existující íránské zásoby vysoce obohaceného uranu.
Zatímco o komplexech pro obohacování uranu alespoň víme, že byly zasaženy, ve druhém bodě je nejistota podstatně větší (podrobně jsme škody po amerických útocích rozebrali tady).
Bílý dům tvrdí, že administrativa má „vysokou míru jistoty, že obohacený uran byl v zasažených místech“. Pentagon ale připustil, že Írán si zachoval „nějakou jadernou kapacitu“ a dokonce i viceprezident J. D. Vance v rozhovoru řekl, že se zbývajícím vysoce obohaceným uranem, který Íránu po útoku zůstal, americká administrativa „něco udělá v následujících týdnech“ a že je to jedna z věcí, o kterých chce teď Washington s Teheránem jednat.
Ze satelitních snímků se také ví, že Írán se na útoky na Fordo a Isfahán připravoval a není vyloučené, že něco stihl přemístit, což se mohlo stát i podle šéfa Mezinárodní agentury pro atomovou (MAAE) energii Rafaela Grossiho a podle evropských zdrojů deníku Financial Times. Experti rovněž namítají, že nejpravděpodobnějším úložištěm většiny z oněch 400 kilogramů vysoce obohaceného uranu na 60 %, na něž MAEE nedávno upozornila, byl podzemní komplex v Isfahánu, na který nedopadla ani jedna z těžkých bomb GBU-57.
Nejdůležitější nicméně je, že i když odhlédneme od nejistot rozsahu napáchaných škod, pořád se bavíme jen o tom, jak velkého zdržení jaderného programu bylo docíleno, a nikoliv o jeho definitivním konci.
K takovému výsledku byl ostatně útok odsouzen už dopředu jednoduše proto, že vzdušnými údery trvajícími necelé dva týdny a úmrtím vědců se dá jen těžko zničit celá dekády budovaná infrastruktura a veškeré nasbírané vědomosti.
„Spojené státy možná zničí Fordo. Iránská jaderná hrozba tím ale neskončí,“ upozorňoval na tento problém dny před útokem Richard Nephew z Columbia University, který se v minulosti podílel na odzbrojovací politice vůči Íránu, když vystřídal několik pozic na americkém ministerstvu zahraničí i energetiky (a podobných výzev od dalších lidí bylo víc).
Íránská jaderná hrozba ze 100 % určitě nepominula a předstírat, že se tak stalo, je nebezpečné. Někteří experti na jaderné odzbrojení dokonce varují, že riziko může být teď dokonce větší než před útoky.
Může být i hůř
Těžko přitom popřít, že situace byla kritická už před údery provedenými Izraelem a posléze USA.
Írán sice dosud nevystoupil z dohody o nešíření jaderných zbraní, nicméně od roku 2019, kdy od ní odstoupily USA v čele s Donaldem Trumpem a uvalily na Írán sankce, ji začal systematicky porušovat. Kritickým momentem byla zpráva MAAE z konce května letošního roku, která upozornila, že Írán má k dispozici přes 400 kilogramů uranu obohaceného na 60 %.
Taková úroveň nemá žádné civilní využití. Na výrobu jaderné bomby je sice potřeba uran obohacený asi na 90 %, kterého ale například podle analýzy Institutu pro vědu a mezinárodní bezpečnost mohl Írán ze zásob hlášených MAAE v podzemním komplexu Fordo vyrobit během pouhých tří týdnů 233 kilogramů, což představuje dostatek materiálu pro výrobu devíti jaderných bomb.
To v kombinaci s agresivní politikou Íránu a činností jeho proxy organizací na Blízkém východě nepochybně představovalo legitimní důvod k znepokojení a nutilo k urgentnímu řešení situace.
Upřednostnění vojenského řešení se, pravda, snadno může jevit jako jediná rozumná možnost.
Není to ale tak jednoznačné.
Získání uranu obohaceného na 90 % totiž ještě neznamená dostupnost jaderné zbraně. Ta se pak ještě musí vyrobit, což by trvalo podle odhadů expertů na jaderné zbraně vyšší měsíce až rok.
Ani to není moc času, ale o tom, že by tento proces začal, podle MAAE „neexistovaly žádné věrohodné indicie“ a i americké tajné služby ještě letos v březnu hlásily, že Írán sice má znepokojivou zásobu obohaceného uranu, ale jadernou bombu stavět nezačal.
Dodejme, že jestli byl Írán skutečně dokonce jen týdny od jaderné bomby, jak tvrdili američtí a izraelští představitelé, mělo by to znamenat, že měl nejen dostatek uranu obohaceného na 60 %, ale i na 90 % a v podstatě už mohl kdesi sestavovat samotnou bombu. V takovém případě by ale na rozsahu škod v komplexech na obohacování uranu a centrifugách, o kterých se tak mluví, už v podstatě ani moc nezáleželo.
„Jakmile je dostatečné množství uranu (obohaceného na 90 %) dostupné, výroba bomby trvá pořád mnoho měsíců. Jestli je posudek Donalda Trumpa a šéfky tajných služeb Gabbardové správný, útok (na místa, kde Írán uran obohacuje) nemusel cestu k bombě výrazně ztížit,“ napsal k tomu expert Herbert Lin s tím, že útok na zařízení, kde probíhá obohacování uranu, mělo smysl jen v případě, že ho Írán pro výroby bomby ještě neměl dost.
Právě kvůli tomuto argumentu je otevřená i možnost, že jaderný program mohl být ve skutečnosti zdržen jen málo. Asi nikdo totiž nepochybuje, že opravit veškeré škody, které jsou velké i jen v nadzemních částech komplexů, a nahradit personální ztráty potrvá déle než pár měsíců. Problém je ale v tom, že existuje možnost, že k vývoji bomby to ani není nutné.
Například jen v Isfahánu bylo zničeno 18 budov, které byly nepochybně identifikovány jako ty nejdůležitější:
Bez přístupu k tajným informacím pochopitelně nikdo s jistotou nemůže říct, jak blízko Írán skutečně byl a jestli se tajné služby opravdu domnívaly, že proces přípravy bomby byl zahájen. Ředitel výzkumného centra Peace Research Center Prague (PRCP) při Institutu mezinárodních studií FSV UK Michal Smetana ale namítá, že k finálnímu kroku Teherán přinejmenším neměl žádný smysluplný důvod.
Ke zvýšení zásob obohaceného uranu se podle Smetany Írán rozhodl spíš ve snaze zvýšit tlak na USA k návratu k jaderné dohodě a ke zrušení sankcí. I to bylo velmi riskantní a Íránu to, jak vidíme, vůbec nevyšlo. Zahájením sestavování jaderné bomby by ale íránský režim vlastní existenci ohrozil ještě mnohem víc a mohl by si být jistý tím, že bude-li odhalen, místo ústupků ve vyjednávání přijde vojenská odpověď, na kterou není připravený.
Na tuto eventualitu přitom Smetana neupozorňuje zdaleka jako jediný. Na nejednoznačnost situace a rizikovost vojenského útoku upozorňují i další zvučná jména z řad světových expertů na jaderné odzbrojení.
Minimálně část z nich se teď navíc obává, že vojenský zásah – byť třeba takticky úspěšný a dobře provedený – mohl do kouta zatlačený Írán dovést k rozhodnutí, že není jiné dosažitelné páky k vydobytí si silnější pozice než právě sestavení jaderné zbraně.
Jestli teď navíc Írán vystoupí z jaderné dohody a i kompletně zastaví spolupráci s MAAE, bude tak moct činit i zcela bez dohledu respektované mezinárodní instituce (Írán už schválil zákon k vystoupení z MAAE a prohlašuje, že s USA teď nemá v plánu jednat). „Hlídat“ ho budou už jedině americké či další zahraniční tajné služby a případný další pokrok už nepůjde krotit jinak než silou.
Je to samozřejmě jen jeden z možných scénářů, a i kdyby byl v úplnosti bezchybný, pořád není jisté, jestli by Írán bombu získal. Přinejmenším je ale potřeba brát ho v potaz.
