Shořel rekordní kus Evropy. Jestli se nepřizpůsobíme, bude mnohem hůř

Na území států EU už letos požáry spálily plochu přes milion hektarů. Jde o nejvyšší číslo od roku 2006, od kdy máme ucelená data díky satelitnímu sledování. Na druhém místě je rok 2017 s 989 000 hektary a na třetím rok 2022 s asi 900 000 hektary.

Co nám to říká? Jak to souvisí s klimatickou změnou? A co to znamená pro budoucnost?

Ucelená data ze starší minulosti nemáme a navíc je dobře známo, že na četnost i velikost požárů má vliv celá řada faktorů, takže rekordní rozsah spálené plochy za posledních 20 let má neúplnou vypovídací hodnotu a sám o sobě by ani nemusel znamenat, že požáry jsou v Evropě rostoucím problémem, jenž se kvůli změně klimatu bude mít tendenci dál zhoršovat.

Přesto si tím můžeme být téměř jistí.

Zatímco vývoj velikosti spálené plochy v čase, respektive její růst, je skutečně nejistý, naopak jisté je to, že nejen v Evropě se kvůli klimatické změně kontinuálně zvyšuje frekvence i intenzita tzv. požárního počasí – tedy takového, jež zvyšuje riziko, že se požár, byť ho třeba původně založí člověk, rozhoří a bude se dál šířit.

To je problém sám o sobě a letošní vydatná požární sezona nám ho nejenže znovu připomíná, ale také ukazuje, jak velké mezery přetrvávají v jeho řešení.

Ukázalo se to hlavně ve Španělsku a Portugalsku, kde dohromady shořela většina celkové spálené plochy za celou Evropskou unii. Umírali i lidé a hořely domy, což vyvolalo napjatou veřejnou debatu a silnou kritiku protipožární politiky.

„Klimatická změna hraje roli, to je jasné, ale není to hlavní příčina a nemůže to být používáno jako výmluva ospravedlňující nečinnost vlád, které by měly dělat víc v prevenci,“ zní příklad jeden z kritických hlasů od Jordino Vendrella, vedoucího neziskovky zabývající se bojem proti požárům Pau Costa Foundation.

Video z protestů ve městě León, na nichž místí kritizovali úřady za nečinnost v prevenci proti požárům:

Podle českého bioklimatologa a experta na požáry Miroslava Trnky se ve Španělsku i Portugalsku projevuje širší problém, který platí i v mnoha jiných státech – zdroje se soustředí především na boje s požáry a nemíří tolik do prevence.

„Je to systémový problém. Dokud nezměníme to, že úspěch požární obrany měříme jen počtem úspěšných zásahů, a nikoliv i snižujícím se počtem vzniklých požárů, tak jsme napořád ve stejném cyklu, který se bude kvůli změně klimatu jen zrychlovat,“ řekl vědec působící na Ústavu pro globální změny AV ČR, který zkušenosti s problematikou sbírá i v zahraničí.

Hlavním vědci doporučovaným preventivním krokem je změna péče o vegetaci v krajině, dělení krajiny, detailní monitoring a ideálně i používání řízeného vypalování nebo případně tolerování menších a méně nebezpečných ohňů.

Na Iberském poloostrově letos požárům předcházela mohutná vlna veder, která vysušila velké množství paliva naakumulovaného po relativně vlhčím období na jaře. Akumulace paliva ale není jen záležitostí jednoho ročního cyklu. Už dlouhé dekády člověk požárům na poloostrově nahrává kromě žhářství a vlivu na klimatickou změnu ve velkém paradoxně i vlastním opouštěním venkovské krajiny.

Podle španělského ministerstva zemědělství je v zemi opuštěných už 2,3 milionů hektarů půdy. Exodus z venkova do měst má za následek celkový úbytek farem s opečovávanou ornou půdou, pastvin, ale i zarostlejších lesů a luk. Výsledkem je větší množství paliva a menší množství překážek pro šíření ohně.

Ve španělské krajině se za posledních 50 let kvůli opouštění venkova i cílenému zalesňování podle tamního experta na lesnictví Eduarda Rojase Brialese zvýšilo množství biomasy o 160 % (zarůstání tam nicméně začalo už po polovině 20. století).

„V krajině chybí hospodáři, kteří ji dřív drželi rozkouskovanou. Není to tak, že by tam k požárům dřív nedocházelo, ale měly víc překážek pro šíření. Například v Portugalsku k tomu z části ještě přispěla nevhodná skladba nově vysazených plantáží, protože se tam nasázely třeba i mimořádně hořlavé eukalypty,“ řekl k tomu Trnka a dodal, že celkově jde opět o širší problém, se kterým potýkají vedle Španělska a Portugalska i některé oblasti Francie nebo Itálie.

Nedá říct, že by se problém vůbec neřešil, nebo že by snahy o jeho řešení neměly žádný úspěch. Například právě ve Španělsku k zavádění některých nových opatření došlo zejména po katastrofálních požárech v letech 1986 a 1994 (ten mimochodem dosud zůstává největším v historických záznamech země od 60. let). Historická data španělské vlády dokonce ukazují, že po roce 2000 se spálená plocha začala výrazně snižovat a požáry nebyly zdaleka tak rozsáhlé jako v 70., 80. a 90. letech.

V posledních letech se ale trend znovu obrací a ukazuje se, že současná opatření nestačí a hlavní problém přetrvává.

„Politické debaty se točí kolem boje s ohněm, až když už hoří. Například ve Španělsku se konzervativní regiony a levicová ústřední vláda v posledních týdnech dohadují, kdo je zodpovědný za to, že není dost prostředků na hašení požárů,“ popsal současnou situaci server Politico.

Vědci přitom už dlouho upozorňují, že levnější by bylo víc investovat do prevence, ale přesto je tomu zpravidla naopak. I to je opět případ Španělska, kde jsou rozpočty na hašení dvojnásobné oproti rozpočtům na preventivní opatření.

Problém spočívá zčásti i v tom, že přivést lidi zpět na venkov a zvýšit tak „mimoděk“ zásluhou v podstatě zcela obyčejného hospodaření členitost krajiny, by si žádalo široké systémové změny. Zároveň je ale často problém i s dílčími mířenými preventivními opatřeními.

„Většina peněz nejde do prevence ani jinde v Evropě či USA. Pořád převažují investice do zásahu, protože to je něco, co je dobře viditelné a snáze politicky prosaditelné. Je jednodušší zdůvodnit výdaje na výbavu hasičů, než na práci v krajině,“ řekl k tomu Trnka.

Levnou a efektivní variantou prevence podle vědce může být preventivní vypalování, které se ale i přes nízké náklady prosazuje rovněž těžko. Využívá se například v USA, ale i tam jen na určitých územích vlastněných federální vládou. „Soukromí vlastníci to většinou nechtějí a bouří se i proti vypalování na federální půdě, protože ten kouř z ní je samozřejmě rovněž obtěžuje,“ dodal Trnka.

„Pro politika je kalkulace jasná. Vedle hasičského letadla, které pořídil z fondů EU, si fotku udělá, ale při čištění lesů z veřejných peněz ceremonii s přestřiháváním pásky uspořádá těžko,“ citovalo k tomu Politico španělského experta na lesnictví Péreze Oleagu.

Tyto příklady můžou na první pohled prohlubovat beznaděj, ale na druhou stranu mají i pozitivní poselství spočívající v tom, že divoké požáry jsou jedním z problémů souvisejících s klimatickou změnou, kde se alespoň nabízí realistická a funkční adaptace.

Trnka k tomu navíc dodává, že jsou i místa, kde se přizpůsobování daří. Patří k nim zejména americké národní parky, z nichž podle vědce nejvíc vyniká slavný Yellowstone.

„Tam je výhoda, že jde o ikonický národní park, kde je sice malý hasičský sbor, ale má volnou ruku v tom, jak bude nakládat s prevencí a opravdu ji bere jako naprostou prioritu. Park má velikost zhruba Jihomoravského kraje a v sezoně tam je k dispozici zhruba jen 40 hasičů,“ řekl bioklimatolog a dodal, že bez využívání ohňů a dalších praktik by tolik lidí nemělo šanci tak velké území uhlídat.

Přestože v Evropě požáry stále nejvíc trápí jižní státy, téma je nepochybně důležité i ve středoevropském kontextu.

Například v Česku vědci pozorují významný nárůst požárů vegetace minimálně od roku 1971 a riziko naplno připomněl první velký požár v historii, k němuž došlo před třemi lety v Českém Švýcarsku.

Letos se požáry připomněly například v Německu nebo na Slovensku. Z pohledu do dat z posledních skoro dvou dekád je přitom jasně vidět rostoucí trend v celém regionu:

Třeba v Rumunsku v roce 2022 rekordní požáry spálily 162 tisíc hektarů, což už je srovnatelná plocha s velkými požáry v nejteplejších oblastech Středomoří.

Opět jde o důsledek pestré směsice faktorů a není to tak, že za požáry může jen klimatická změna. Ta ale způsobuje, že podmínky vhodné pro vznik a šíření velkých ohňů jsou nejenže častější ve Středomoří, ale zároveň se posouvají do širší oblasti.

Podle dat unijní služby Copernicus zpracovaných týmem datových novinářů španělské organizace CIVIO se v Evropě území, kde nastává požární počasí s velmi vysokým nebo extrémním rizikem, od roku 1971 do roku 2021 zdvojnásobilo a nyní pokrývá už 40 % rozlohy kontinentu.

Podle dat mezinárodního projektu FIRE-RES v posledních třiceti letech připadalo průměrně 80 % veškeré spálené plochy lesními požáry na státy Středomoří. V roce 2018 a 2022 už se ale stalo, že lesy středního pásu a boreální lesy tvořily skoro polovinu spálené plochy – ač dodejme, že menší část lesů středního pásu leží i v Itálii a na Balkáně.

Trend bude podle Trnky, který mimo jiné s kolegy spravuje web pro předpověď požárního rizika FireRisk, s pokračující změnou pokračovat a můžeme očekávat, že naše končiny se budou tomu, co jsme zvyklí vidět třeba při dovolené u moře, blížit stále víc.

Růst rizika jde ovlivnit pouze skrze snižování emisí skleníkových plynů, na což má Česko jakožto malý stát jen menší vliv. Současná situace ve Španělsku a Portugalsku nám ale jasně ukazuje, že množství a vážnost samotných požárů držíme do značné míry pevně ve vlastních rukou.