Dva měsíce po útoku nikdo neví, zda Írán neuchránil metráky obohaceného uranu

Analýzu si také můžete poslechnout v audioverzi.

Od společných izraelských a amerických úderů na íránská jaderná zařízení uběhly už dva měsíce. Padnul prach, satelitní snímky byly prozkoumány pod drobnohledem, v médiích se objevilo několik posudků tajných služeb i výroků anonymních zdrojů z USA i Izraele a experti na jaderné zbraně z různých koutů světa se podělili o své názory.

V jakém přesně stavu íránský jaderný program je, sice přesto nevíme, ale víceméně jasné jsou přinejmenším dvě zásadní věci.

Zaprvé, že napadené jaderné komplexy jsou velmi pravděpodobně opravdu zničené a Írán je minimálně prozatím k žádnému jadernému zbrojení nepoužívá.

Druhý bod už ale není zdaleka tak uklidňující. Existuje totiž velmi reálná možnost, že vysoce obohacený uran útok přežil a určitě ho přečkaly nejméně dva podzemní komplexy. To znamená, že schopnost Íránu vyrobit omezený počet jaderných bomb rozhodně není vyloučená. Naopak je velmi pravděpodobné, že z technického hlediska je Teherán dosažení několika jaderných bomb velmi blízko.

Začněme tím méně znepokojivým – přestože pod zem nikdo nevidí, zdá se, že zasažené komplexy jsou opravdu mimo provoz.

Podzemní laboratoř na obohacování uranu Fordo byla zasažena přesně do ventilačních šachet na šesti místech, přičemž do každé byly svrženy dvě těžké bomby GBU-57.

Podzemní komplex v Natanzu dostal dva zásahy těžkými bombami, přičemž jeho vybavení mělo být poškozeno už dřívějšími izraelskými útoky na pozemní generátory elektřiny.

V pozemním komplexu Isfahán bylo zničeno nejméně 18 budov, které byly nepochybně pečlivě vybrány.

Že byly všechny tři tyto komplexy přinejmenším vážně poškozeny, nerozpojují ani nejhlasitější kritici amerického útoku, podle nichž byl vojenský zásah chybou.

„Prezident Donald Trump okamžitě akci označil za ‚velkolepý vojenský úspěch‘ a od té doby jeho administrativa hledá způsoby, jak to podložit. Chytila se argumentu, který zřejmě vychází i z nového posudku zpravodajských služeb, že Írán bude potřebovat roky, aby vybudoval zasažená pracoviště. Tento výrok má výhodu, že je pravdivý,“ napsal v článku pro Foreing Policy z konce července jeden z kritiků útoků James Acton, fyzik a expert na jaderné zbraně.

Acton sice hned vzápětí dodal, že i přes pravdivost výroku je jeho vyznění zavádějící, ale k tomu se dostaneme až později.

Ke stavu tří zasažených pracovišť totiž ještě zbývá dodat zásadní zjištění, se kterým tento měsíc přišla analýza satelitních snímků týmu z Centra pro strategická a mezinárodní studia (CSIS). Je jím to, že v týdnech následujících po útocích na zasažených komplexech nebyla detekována žádná významnější aktivita, což naznačuje, že Teherán je nepoužívá, ani se je dosud nesnaží opravit.

Satelitní snímky ukázaly, že v pozemní části komplexu Natanz došlo jen k „úklidu“ trosek a ve Fordo Íránci zasypali krátery po bombách – zřejmě aby předešli širšímu kolapsu, a vybudovali na vrchol hory nové prašné cesty. O tom, že by kdekoliv docházelo ke snaze o opravu a znovuzahájení obohacování, ale zatím nebyly vidět žádné známky.

„Analýza satelitních snímků ukázala, že komplexy utrpěly rozsáhlé poškození a Írán nevynakládá větší snahy o opravu žádného z nich,“ napsali analytici s tím, že jestli se Teherán rozhodne obohacování uranu znovu rozběhnout, může tak učinit spíš jinde.

Přejděme k druhému bodu.

Hlavním důvodem, proč je podle Actona postoj administrativy USA neupřímný, je skutečnost, že Írán k sestavení jaderné bomby dost možná opravovat trojici zasažených komplexů vůbec nepotřebuje.

Na to upozorňují i mnozí další jaderní experti, kteří poukazují na nezodpovězenou otázku, kde se nachází 400 kilogramů uranu obohaceného na 60 %, kterým měl Írán před útoky disponovat.

Právě jeho držení bylo ostatně jedním z hlavních opěrných pilířů amerického a izraelského zdůvodnění útoku. Uran obohacený na 60 % je totiž laicky řečeno jen „krůček“ od uranu obohaceného na 90 %, který je potřeba k výrobě jaderné zbraně. Ze 400 kg by jich podle odhadů mělo jít vyrobit devět až deset.

Existuje přitom hned několik indicií, které naznačují, že tento vysoce obohacený uran útoky přečkal bez úhony.

Že tato výbušná zásoba útoky přežila, původně uváděla i americká administrativa. Viceprezident J. D. Vance po úderu s krycím názvem Půlnoční kladivo připustil, že obohacený uran Íránu zůstal. Když se ho na něj novináři zeptali, odvětil, že je to něco, s čím chce administrativa „něco udělat v příštích týdnech“ a že o tom chce jednat s Íránem.

Trump Vanceovo vyjádření později popřel a řekl, že vysoce obohacený uran byl buď zničen, nebo je pohřben pod troskami ve Fordo. Zachování minimálně části zásoby nicméně později připustili například i izraelští představitelé, šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) Rafael Grossi a například podle amerických senátorů, kteří byli seznámeni s tajnými informacemi, obohacený uran ani nebyl cílem útoku.

Zasáhnout ho by ostatně bylo velmi těžké, protože ho lze skladovat v nádobách o velikosti sudu nebo dokonce tlakové potápěčské láhve a na rozdíl od centrifug ho není těžké převážet. Že Írán americké útoky nezastihly zcela nepřipravený, víme už ze satelitních snímků, které ukázaly, že Teherán dopředu ve snaze zmírnit škody například zasypal některé vstupní tunely do komplexů.

Jinými slovy se stále neví, kde vysoce obohacený uran skončil a šance, že ho Írán zabezpečil, nebo ještě před americkými útoky přesunul, je vysoká.

Dodejme, že Írán měl před útokem navíc ještě i uran obohacený na 20 %, o jehož osudu se také nic neví, přičemž i takto obohacený uran je podle experta na jaderné zbrojení Michala Smetany rovněž nebezpečně blízko hranici využitelnosti na jadernou zbraň. „Není to úplně intuitivní, ale z pohledu potřebného času a práce je uran obohacený na 20% v zásadě velmi blízko 90 %. Dá se říct, že obohatit uran na 20 % U-235 je 85-90 % cesty k 90 %,“ řekl Smetana Seznam Zprávám.

Experti z CSIS k tomu ještě dodali, že technicky je možné sestrojit jadernou bombu už z daného množství uranu obohaceného na 60 %. Nevešla by se ale na raketu, což značně omezuje její použitelnost.

To už je ale spíš zajímavost na okraj, protože obohatit uran z 60 % na 90 % už by pro Írán neměl být velký problém, a to i přesto, že jsou jeho hlavní obohacovací komplexy nejspíš zcela zničené.

„Kdyby se Írán rozhodl sestavit bombu, jeho dalším krokem bude další obohacení materiálu. Čím víc je uran obohacený, tím je ale jeho další obohacení naneštěstí jednodušší. To znamená, že Írán by ho mohl provést i v podstatně menším komplexu, než je zničené Fordo a Natanz (které byly postavené pro tisíce a desetitisíce centrifug). Podle mého odhadu by s méně než 200 centrifugami šlo z uranu obohaceného na 60 % dostat dost materiálu pro jednu bombu za pouhých 10 až 20 dní,“ uvedl Acton s tím, že 200 centrifug Írán velmi pravděpodobně „někde“ má, nebo je dokáže dát dohromady z náhradních dílů.

Další skutečnost, která dělá jaderným expertům vrásky na čele, je to, že jsou známy nejméně dva nepoškozené podzemní komplexy, v nichž by Írán mohl obohacený uran skrývat, či ho popřípadě dál obohacovat.

Prvním takovým místem jsou tunely poblíž Isfahánu. Dosud není úplně jasné, jestli i ty se staly terčem útoků. I kdyby ale ano, cílem mohly být jen vstupy do tunelů, které byly předem zasypány. Nebyla navíc použita těžká bomba GBU-57, takže podzemní komplex je tak či onak s nejvyšší pravděpodobností bez poškození.

Už na konci června přitom díky satelitním snímkům vyšlo najevo, že na místě se pracuje a minimálně jeden tunel byl znovu otevřen. Šéf MAAE Grossi přitom několik dní před americkým útokem upozorňoval, že poblíž Isfahánu Írán buduje třetí komplex pro obohacování uranu.

Satelitní snímek ukazující odkrytí vstupu do tunelu:

Je tedy klidně možné, že obohacený uran a potenciálně i centrifugy na obohacování mohou být kdesi v hlubinách tohoto tunelu. Má se mimochodem za to, že Washington na něj těžké bomby neshodil jen proto, že je příliš hluboký a nemělo by to žádný smysl.

Velmi podobně je na tom ještě jedno místo – Kolang Gaz.

Tento podzemní komplex leží asi dva kilometry jižně od komplexu Natanz a podle analýzy CSIS v něm bylo po útocích živo. Hora ani tunely do ní přitom nebyly americkými ani izraelskými útoky zasaženy vůbec, přičemž se opět předpokládá, že jsou moc hluboko na to, aby se daly vzdušným konvenčním útokem poškodit. I tady tak může Írán skrývat obohacený uran, nebo dál obohacovat.

Tolik tedy k možnostem, jaké Írán může mít, rozhodne-li se, že jadernou bombu opravdu chce.

Je nicméně potřeba dodat, že by šlo od teheránského režimu o velmi riskantní rozhodnutí.

Šance, že by se nyní Íránu podařilo získat dost jaderných bomb na to, aby mohly plnit odstrašující funkci, je nepochybně menší než před útoky. Na druhou stranu může být nyní Írán zoufalejší a ochotnější riskovat.

USA s Izraelem se zřejmě domnívají, že Teherán si v tuto chvíli na vývoj bomby jednoduše netroufne, protože ví, že by v reakci na to přišly další údery, kterým se nedokáže bránit. Experti na jaderné zbraně nicméně namítají, že mnohem bezpečnější by bylo pojistit si to diplomaticky.

Jedním z nich je i Smetana, který souhlasí, že by snaha o sestavení jaderné bomby pro Írán byla nyní velmi riskantní a je dost možné, že by to Izrael včas odhalil a Írán by svůj arzenál nestihl dostatečně zabezpečit, nebo si ho ani netroufnul použít kvůli odstrašujícímu efektu mnohem většího a sofistikovanějšího izraelského jaderného arzenálu. Riziko, že by se Íránu podařilo dopravit alespoň jednu jadernou zbraň na území Izraele, je ale podle Smetany přesto až příliš vysoké na to, aby se situace dala označit za strategicky komfortní.

Nabízí se vyvodit z výše uvedeného závěr, že Trumpova administrativa sice reálné riziko bagatelizuje, ale alespoň ho skrze útoky významně snížila. Ani to ale není tak jednoznačné a může to být vlastně klidně i naopak. Írán totiž před útoky ve skutečnosti o bombu usilovat vůbec nemusel. Obohacování na vysoké úrovně mohlo být součástí snahy dostat USA zpět k jednání o nové jaderné dohodě a zrušení sankcí (tématu jsme se podrobně věnovali zde).

Příběh íránské jaderné hrozby tedy ještě není uzavřený a ze všeho nejvíc nyní bude pravděpodobně záležet na politickém rozhodnutí v Teheránu. Experti proto Washingtonu doporučují, aby se nespoléhal na vojenskou dominanci a využil slabé pozice Íránu k diplomatickému průlomu.

„Spoléhat se pouze na preventivní útoky není ta nejmoudřejší věc a většina odborníků na jaderné zbraně zastává názor, že diplomatické řešení je pořád to nejlepší,“ uzavřel Smetana.