Vyhnali odtud Čechy, Němce a zase Čechy. Pak zbytky města rozstříleli vojáci

Na starodávné černobílé pohlednici je vidět pod mírným svahem několik kostelů s dominantními věžemi. Kolem jsou rozesety rodinné domy a další stavení, kousek dál se rozkládají nevelká pole.

Podle dobových údajů zde rovněž stály poštovní úřad s telegrafem, dva hotely, dvě vinárny, šest hostinců a pět cukráren. Byly tu i čtyři mlýny a parní pila, škola a gymnázium, spořitelna, záložna, lékárna či ordinace praktického lékaře. Nechyběla četnická stanice spolu s nádražím, několika obchody a výrobnami.

To vše sloužilo nejen až zhruba 1,5 tisíci obyvatelům, ale i dalším obyvatelům kraje Doupovských hor mezi Karlovými Vary a Kadaní.

Do dnešních dnů z kdysi prosperujícího městečka Doupova nezbylo téměř nic. Když tedy nepočítáme zdevastovanou budovu železničního skladu, zbytky lipové aleje z někdejšího náměstí nebo zbytky ruin. A také zplundrovanou hrobku místního šlechtického rodu Zedtwitzů, která stála na kopci nad obcí.

Doupov je jedním ze sídel, které zaznamenává obsáhlá trojsvazková publikace českého spisovatele, knihkupce a nakladatele Zdeňka Padevěta Zaniklé obce. V knize jsou medailonky tisíců obcí, které zcela nebo částečně zanikly v době od konce druhé světové války do současnosti. Ať už kvůli vyhnání původních německých obyvatel, budování hraničního pásma, těžbě nerostných surovin nebo vzniku vojenských výcvikových prostorů. Poslední zmíněný případ sedí i na Doupov, na kterém se ale už předtím podepsal i poválečný odsun německého obyvatelstva.

Padevět na publikaci pracoval asi rok. A právě Doupov ho při tom obzvlášť zaujal. „Díky psaní knihy jsem se dostal na různá místa, včetně archeologických záchranných výzkumů, těžko vybrat jedno místo. Fascinuje mě Šumava, Krušné hory i Orlické hory. Ale pokud bych si musel vybrat jedno místo, byl by to Doupov. Město, které zmizelo, které prostě není,“ říká spisovatel. Doupovské hory mu připadají magické.

Motivací k sepsání publikace byl pokus o sumář historické paměti a informací, z nichž některé lze najít poměrně snadno, ale nikoli na jednom místě. „Vycházel jsem především z údajů ze sčítání lidu v roce 1930 a v roce 1950. Tyto dva prameny velmi dobře vystihují a na základě tvrdých dat popisují obrovské změny, k nimž za oněch 20 let došlo,“ popisuje Padevět.

Významným pramenem byly také regionální publikace, webové databáze, včetně stránek Zaniklé obce, archivy, sbírky fotografií z oblastních muzeí. Pomohli i regionální badatelé. „A zapomenout určitě nesmím na historické mapové podklady, které mnohdy odhalí více než jakýkoliv jiný pramen,“ dodává spisovatel.

V úvodu rozsáhlé publikace poukazuje nejen na velký počet zmizelých obcí, ale i na množství lidí, kteří se museli stěhovat. „Někdy na to měli, jako třeba v případě Němců na jihu Čech, pouhých 20 či ‚velkorysých‘ 30 minut. Někdy dlouhé roky, jako například Češi na Mostecku, kteří pozorovali, jak se k jejich domu blíží hnědouhelný konec. Někdo byl možná rád, že se může díky novému vodnímu dílu přestěhovat z chalupy do městské bytovky, jiný rád nebyl a nucený odchod prodlužoval, jak to jen šlo,“ píše Padevět.

Uvažuje, jaké to muselo být, když někomu zabouchal na dveře ozbrojenec se samopalem nebo v lepším případě úředník s lejstrem. A přikázal dotyčnému, že se musí rychle spakovat a vypadnout.

„Potrhaná krajina Čech, Moravy a Slezska je prosáklá odcházením. Odcházením, které často přervalo dosavadní životy, bývalo vynucené násilím a mnohdy zavedlo lidi do nových životů. Zůstala vykořeněná krajina, nejednou změněná k nepoznání, zůstaly staré pohlednice, zobrazující svět, který prostě zmizel. Zůstaly staré mapy, na nichž jsou zakresleny cesty, které dnes nikam nevedou, a domy, jež dávno nestojí. Přetrvala krajina, někde zcela zdevastovaná, jinde rekultivovaná a někde stále krásná,“ popisuje autor knihy.

Připomíná, že v této krajině je sice klid, ale místní lidé se z ní vytratili. „Nejsou v ní slyšet hovory před chalupou, klapot mlýna, kostelní zvony, není se kde zastavit v hostinci a poslouchat místní, co si myslí o počasí a politice těch nahoře. Těch, kdo často rozhodli o změně jejich adresy jenom proto, že původní adresa ležela na špatné části mapy,“ uvádí Padevět.

Na „špatné části mapy“ se ocitl také zmiňovaný Doupov, ležící v nadmořské výšce 578 metrů v centrální části Doupovských hor. „Nejdříve byli vymazáni z hor Češi, potom museli odejít Němci a po nich opět Češi, když zde rozhodl v roce 1953 generál Čepička zřídit vojenský výcvikový prostor,“ napsal před časem známý prozaik a scenárista Vladimír Körner.

Narážel na to, že Doupov po mnichovské dohodě na podzim 1938 připadl Velkoněmecké říši, takže se hrstka českých obyvatel musela odstěhovat. Totéž platilo pro původní německé rodiny po porážce hitlerovského Německa. A následně i pro nové české osídlence, když se v 50. letech rozhodlo o zřízení vojenského výcvikového prostoru Hradiště, lidově zvaného Doupov.

Historie obce je ale mnohem delší. Doupov, německy Duppau, byl založen už na přelomu 13. a 14. století. Německé osídlení se datuje do 16. století, kdy do regionu dorazili protestantští kolonisté. V roce 1599 byla velká část města zničena rozsáhlým požárem, v polovině 19. století se stal Doupov sídlem okresního soudu.

Roku 1930 žilo ve 272 domech 1524 obyvatel, z toho 1482 Němců, 18 Čechů a 24 lidí jiných národností. „Studentem tamního gymnázia byl také Karel Dušek, účastník protinacistického i protikomunistického odboje, popravený komunisty v roce 1950,“ uvádí se v knize Zaniklé obce. Mučeni a zabíjeni byli po válce také původní němečtí obyvatelé přímo v Doupově.

„Místní Němci a váleční zajatci byli internováni od poloviny května v budově gymnázia. Zavražděn byl Franz Weiss, voják Wehrmachtu, který pocházel z Doupova. Jeho tělo bylo pohozeno na náměstí,“ píše se v publikaci. Nebyly to jediné oběti. Mezi další patřili váleční invalidé Josef Wagner a Franz Mahr.

„Dále byli zabiti ředitel školy Andreas Draht a studijní radové Damian Hotek, Franz Wenisch a Rudolf Neudörfl. Vrchní poštmistr Karl Schuh byl mučen a nakonec zastřelen. Dalším zastřeleným byl Alois Guth. Pachateli byli ozbrojenci pod velením kapitána Baxy a poručíka Tichého, tedy příslušníci československé armády. V Doupově byli zastřeleni, zřejmě Revolučními gardisty nebo vojáky československé armády, také dva muži z nedaleké Valče. Před exekucí si museli vykopat hrob,“ konstatuje autor v knize.

V poválečné době byly ve městě pozabíjeny desítky lidí, některé odhady uvádějí dokonce stovky. Většina byla pohřbena do hromadného hrobu na školním hřišti. V létě 1945 byla část německých obyvatel vyhnána do Saska, zbylým byla postupně přidělena práce v jiných regionech, převážně v dolech na Mostecku.

„Pokus o dosídlení města českými obyvateli se nezdařil, v roce 1947 zde bydlela pouhá třetina předválečného počtu. Definitivní konec nastal v roce 1954, kdy se lokalita stala součástí vojenského výcvikového prostoru Hradiště,“ píše se v publikaci.

Poté, co se do Doupovských hor nastěhovala armáda, rozstřílela nebo jinak zničila na 2,5 tisíce domů, třináct kostelů, čtrnáct kaplí, dva zámky, klášter, pivovar, továrny, železniční trať, šestatřicet mlýnů nebo šestnáct pil. Podařilo se aspoň zachránit cenné fresky z kostela svatého Volfganga, které jsou od roku 2021 umístěny v zámku ve Valči.

V doupovském výcvikovém prostoru cvičili spolu s československými vojáky také ti sovětští, kteří si trénovali útoky proti Západu. Na zdech v polorozbořeném skladu na už neexistujícím nádraží v Doupově po nich zůstaly nápisy v azbuce.

Jak se vojáci k opuštěnému majetku v té době chovali, přiblížil také spisovatel Petr Chudožilov. „Ve vojenském prostoru na Doupově můj kamarád, Slovák, rozstřílel samopalem barokní oltář. Optal jsem se ho s hrůzou v hlase: ‚Co to, proboha, děláš?‘ Odpověděl stručně a výstižně: ‚Sloužím vlasti!‘“