Postoloprtští mrtví: Největší poválečný masakr Evropy

„Zkuste si představit čtrnáctiletého kluka, který vyrůstal pod nacistickou propagandou a ocitl se v kasárnách v Postoloprtech. Když chtěl buď utéct, nebo si možná jen přes plot natrhat jablka, byl chycen, zbit a popraven.“

Takto líčí spisovatel a publicista Jiří Padevět v podcastu Nepřátelé lidstva jeden z tragických okamžiků, které se odehrály v roce 1945 v Postoloprtech. Právě vražda pěti německých chlapců, kteří se údajně pokusili uniknout z internace v tamních kasárnách, se stala symbolem událostí, které patřily k nejhorším v celém poválečném chaosu na evropském kontinentu. Podle odhadů zde během několika týdnů přišlo o život kolem dvou tisíc lidí – mužů, žen, dětí i starců.

„Nebylo noci, aby nebylo slyšet střílení v polích, kde si ti lidé ještě před svou smrtí museli vykopat hroby.“ Tak popisoval realitu v poválečných Postoloprtech jeden z českých svědků.

„Násilí ve veřejném prostoru bylo naprosto běžnou věcí,“ konstatuje Jiří Padevět. Vraždění probíhalo v květnu a červnu roku 1945, krátce po skončení druhé světové války. V době, kdy se československý stát teprve formoval z trosek protektorátu, lidé se vraceli z koncentračních táborů a celou společností zmítaly silné emoce – od úlevy a euforie až po zlobu a touhu po odplatě.

Padevět ale odmítá, že by hromadné vraždění bylo pouhou součástí výbuchu spontánního násilí v podmínkách poválečné anarchie. „Byl to, bohužel, akt státního teroru, genocida, byť tehdy ten pojem ještě neexistoval. Něco, co československý stát záměrně způsobil svým bývalým občanům,“ říká autor čerstvě vydané knihy o postoloprtském masakru.

Ten má své kořeny v rozkazu, kterým se ve městě zřizovalo oblastní velitelství československá armády. „Vojáci dostali příkaz vyčistit rajón,“ připomíná Padevět. „Toto vyčištění spočívalo v něčem mezi vyháněním a vraždami.“

V postoloprtských kasárnách bylo soustředěno na sedm tisíc Němců z okolí. Ti žatečtí byli počátkem června 1945 shromážděni na tamním náměstí a pěšky hnáni v úmorném vedru do Postoloprt. Podle svědectví přeživších, jako byl Kurt Eckert, docházelo k výslechům, znásilňování i ponižování. Hlídky údajně střílely libovolně do oken stájí, kde byli lidé shromážděni. „Byla to náhoda, koho trefili,“ vzpomíná Eckert. Nahodilé týrání a vraždění vzápětí přešlo v hromadné popravy stovek lidí.

Tyto excesy vzápětí vystřídaly hromadné exekuce. Stovky obětí byly zasypány mimo jiné v místních protitankových příkopech.

První vyšetřování masakru se odehrálo v roce 1947, a to na základě anonymních dopisů a kvůli hygienickým problémům, které způsobovaly rozkládající se mrtvoly. Navíc, pietní místa, která na místě začali spontánně tvořit přeživší Němci, stejně jako jejich svědectví hrozila poškodit obraz Československa v zahraničí.

Do důkladného vyšetřování se pustila zvláštní parlamentní komise. Nedokázala ale objasnit, jestli rozkaz k masakru přišel z nejvyšších pater československého státu. Poslanci došli k závěru, že za všechno mohou „jednotlivci“ z armády, kteří „plnili vůli českého lidu“, ale rozkazy od vyšších míst komise nepotvrdila. „Stát, který tento zločin spáchal, vyšetřoval sám sebe,“ konstatuje Padevět. Podle něj nelze vyloučit, že direktivy, které si vojáci na místní úrovni vykládali jako pokyn k vraždění nevinných, mohly přijít i od tehdejšího ministra národní obrany a pozdějšího prezidenta Ludvíka Svobody.

Místní velitelé Ján Čubka, Vojtěch Černý a Bohuslav Marek sice byli vyslýcháni, avšak obvinění proti nim nebylo vzneseno. Během šetření se snažili svalit vinu jeden na druhého. Definitivně je za viníky označilo až vyšetřování české policie v roce 2009.