Tichý muž zabil čtvrtinu vlastního národa. Pol Potův režim vraždil i za nošení brýlí

Jeho skutečné jméno znělo Saloth Sar. Pod přezdívkou Pol Pot ale vstoupil do dějin jako zosobnění režimu, kterému v Kambodži během necelých čtyř let padly za oběť možná až dva miliony lidí.

„Chytili dítě za nohy a udeřili jím o strom. Zabili jich takhle stovky, jenom proto, aby jejich matky mohly pracovat na poli.“ Tak vzpomíná jedna z přeživších na hrůzy éry, kterou má na svědomí muž, jehož pravé jméno upadlo téměř v zapomnění. Coby Pol Pot, vůdce kambodžských Rudých Khmerů, stál v čele režimu, který se i v pestré plejádě krutostí dvacátého století vymyká svým nelidským charakterem.

Na svět přišel jako Saloth Sar, vysvětluje v podcastu Nepřátelé lidstva sociální antropolog Miroslav Nožina. Pravý význam jeho pozdější přezdívky je nejasný „Pol Pot je bojové jméno, jedno z mnoha, které si coby revoluční vůdce dal. V jiných etapách své politické dráhy si říkal třeba ‚bratr číslo jedna‘, jindy ‚nejvyšší vůdce‘.“

Saloth Sar se narodil do dobře situované zemědělské rodiny, která měla daleko k bídě proletářů, za než Sar později údajně bojoval. Sarovi příbuzní dokonce disponovali vazbami na tehdejší kambodžský královský dvůr. To Saloth Sarovi zajistilo nejen pohodlné mládí, ale vstup na prestižní lyceum v Phnom Penhu, určené pro kambodžské elity. A ačkoliv rozhodně nebyl vynikající student, podařilo se mu později získat i stipendium na studium elektrotechniky v Paříži.

Mladý Sar se bavil divadlem, hrou na housle a coby vášnivý basketbalista také sportem. Zlomový moment, který údajně pomohl nasměrovat budoucího diktátora na politickou dráhu, představoval v jeho dvaceti letech výlet do chrámu Angkor Vat. Monumentální komplex, svědčící o velikosti a moci středověké říše Khmerů, v něm zažehl národnostní zápal. „Jestliže náš národ dokázal vybudovat Angkor Vat, dokáže cokoliv,“ prohlásil později Pol Pot.

V Paříži se Saloth Sar dostal do studentského kroužku asijských studentů, úzce spojeného s francouzskou komunistickou stranou. Vypravil se i na mezinárodní brigádu do poválečné Jugoslávie. V Evropě mimo jiné potkal budoucí představitele svého režimu, Khieu Samphana, pozdějšího prezidenta.

Khieu Samphan již v padesátých letech na Sorbonně napsal disertační práci, která hovořila o rekonstrukci Kambodže. Mělo se to stát prostřednictvím návratu k „ankorské říši“ – ke gigantickým stavebním projektům na jedné straně a „vyčištění“ společnosti hromadným návratem k zemědělství na straně druhé. Málokdo tušil, že se hrstka kambodžských komunistů za pár desítek let pokusí tuto teorii s hrůznými následky realizovat.

Do Kambodže se Saloth Sar vrátil v roce 1953 poté, co přišel kvůli špatnému prospěchu o stipendium ve Francii. Záhy po návratu do vlasti nastoupil dráhu, kterou až do své smrti neopustil: stal se profesionálním revolucionářem. Jeho radikalizace byla silně ovlivněna Čínou, kde nějaký čas pobýval během tzv. kulturní revoluce.

S pomocí vietnamských komunistů a pod jménem Pol Pot pak bývalý královský dvořan postupně obsazoval odlehlé oblasti Kambodži v čele revolučních bojůvek, pojmenovaných Rudí Khmerové.

Čas otestovat revoluční teorie přišel 17. dubna 1975, kdy se dosavadní pravicový režim v Kambodži zhroutil a Rudí Khmerové obsadili třímilionovou metropoli Phnom Penh. Podle Miroslava Nožiny v tu chvíli nikdo z místních obyvatel neměl tušení, jaké hrůzy je v příštích letech čekají, a bojovníky z džungle dokonce někteří očekávali s nadějí.

Jenže vedení Rudých Khmerů na městské obyvatelstvo hledělo s podezřením. Rozhodlo se proto k radikálnímu kroku - nucené evakuaci Phon Phenu. Miliony lidí bez jídla a šatstva byly hnány na stakilometrové pochody. Vyčerpané zanechali u cest nebo zabili. „Vyhnali nás z města. Miliony lidí. Nic nám neřekli. Jenom to, že musíme pochodovat, jinak nás zastřelí. Pochodovali jsme měsíc. Zakázali nám nosit boty. Řekli, že boty jsou imperialistické,“ popisuje přeživší Var Asheová.

V nově vytvořených ultralevicových komunách bylo všechno společné. Cílem bylo „očistit zemi“ návratem k původní zemědělské práci a zbavit se „buržoazních naplavenin“. „Byl to kolektivistický režim. Měl i svůj vlastní newspeak, žádné pozdravy, žádná zdvořilost. Cokoliv jste řekli, jakkoliv jste se zatvářili, něco pokazili, kolektiv to sledoval, neustále vás někdo sledoval,“ říká Laurewnce Picqová, ex-manželka funkcionáře Rudých Khmerů.

Pracovalo se devět dní od rozbřesku do soumraku, desátý den byly schůze a hodnocení. Lidé byli odtrženi od vnějších zpráv, jediným spojením se světem bylo rozhlasové vysílání Rudých Khmerů. Strana určovala i to, kdo si koho vezme a kdo s kým bude mít děti.

Rudí Khmerové nemilosrdně likvidovali kohokoli, koho označili za nepřítele režimu a kdo vypadal jako příslušník inteligence. „Stačilo nosit brýle nebo mít měkké ruce,“ říká Nožina.

Místa pro hromadnou likvidaci údajných nepřátel se nazývala tzv. killing fields. Náboje byly podle Rudých Khmérů drahé, tudíž vraždili železnými tyčemi, motykami či údery do hlavy.

Kdo byl muž, jenž nese za všechny tyto činy odpovědnost? Miroslav Nožina Pol Pota charakterizuje jako fanatika, který dokázal velmi pragmaticky a tvrdě kalkulovat, provádět čistky ve vlastních řadách a zbavovat se odpůrců. Místo cholerických záchvatů vzteku plánoval vraždy chladnokrevně a zákeřně. „Pol Pot mluvil tichým, klidným hlasem, vystupoval zdvořile, ale měl sloní paměť a dokázal se mstít i po měsících a letech,“ připomíná.

Jeho režim ukončila vietnamská invaze v roce 1978. Pol Pot prchl do džungle a tam pokračoval v boji a čistkách ve svém okolí až do roku 1998, kdy byl odstraněn vlastními spojenci. Ti mu neodpustili, že i přes pokročilý věk a nemoc nechal i s celou rodinou zabít svého někdejšího místopředsedu vlády a ministra obrany Son Sena. Pol Pot byl odsouzen k doživotnímu domácímu vězení a záhy zemřel. Okolnosti jeho srmti nejsou zcela jasné, pitva se nikdy neuskutečnila. Tělo jednoho z nejhorších vrahů dějin, který až do poslední chvíle tvrdil, že vše dělal pro svou vlast, bylo spáleno na hromadě pneumatik a odpadků.