„Hladový plán.“ Hitlerův úředník připravil největší zločin dějin

Dnes je jeho jméno téměř zapomenuto, Herbert Backe ale patřil k nejvlivnějším mužům Třetí říše. Nacistický odborník na výživu naplánoval vyhladovění celých oblastí Sovětského svazu. Jen v prvním roce mělo zemřít 30 milionů lidí.

„Chudobu a hlad snáší ruský člověk už staletí. Jeho žaludek je natahovací. Proto žádný falešný soucit!“

To jsou slova, která zazněla v Berlíně v květnu 1941 na poradě nacistického vedení. Tehdy je pronesl muž jménem Herbert Backe. Právě tady se finalizovaly obrysy jeho monstrózní vize. Nacistické Německo díky ní mělo uniknout hrozbě vyhladovění, ovšem za cenu desítek milionů mrtvých v Sovětském svazu.

Strach z hladu a nenávist ke Slovanům - tyto dva motivy určovaly Backeho život. Narodil se v roce 1896 v Batumi, jež byla součástí carského Ruska, do rodiny německého vystěhovalce. Klíčový moment v jeho životě nastal v roce 1914, kdy vypukla první světová válka. Backe se dostal do ruské internace, zažil několik let strádání a ponížení. Ty, společně s prožitky z bolševické revoluce, v něm zanechaly hluboké stopy.

Silně zakořeněný děs z nedostatku jídla si z této epochy odneslo i celé Německo. Během první světové války tvrdě svírala německé císařství i jeho rakousko-uherského spojence takzvaná „hladová blokáda“ ze strany spojeneckého námořnictva. Zima let 1916 a 1917, známá jako „tuřínová zima“, si vyžádala životy přibližně 750 tisíc obětí. „Je to obrovské číslo, na které většinou nemyslíme, když mluvíme o první světové válce,“ dodává v podcastu Nepřátelé lidstva historik Jan Vondráček. „Stejně jako na to, k čemu tento hlad vedl a jak je důležitý pro pochopení nacistické ideologie.“

Blokáda sehrála klíčovou roli v porážce Německa. Navíc se zrodil takzvaný „mýtus o bodnutí do zad“. Podle něj německá armáda zůstala na bojišti neporažena a Německo se zhroutilo jen kvůli zradě domácí fronty, jejíž morálku podlomil hlad. „Byla to pouhá legenda,“ zdůrazňuje Vondráček. „Německá armáda byla v roce 1918 již zcela vyčerpaná, ale cenzura udržela tuto skutečnost před obyvatelstvem v tajnosti.“

Přesvědčení, že to byl právě hlad, co Německo porazilo, silně ovlivnilo nacistické plány. Strach z nedostatku potravin se stal jejich neustálým pronásledovatelem a přispěl k Hitlerovu přesvědčení, že musí obsadit východní Evropu s jejími obilnými poli, aby se zhroucení německé ekonomiky už nikdy nemohlo opakovat.

Jak silně se fenomén hladu promítl do vzniku nacismu a jeho ideologie prozrazují i jeho slogany jako „krev a půda“ a „životní prostor“. Ty vyrůstaly z myšlenek, které vznikly už na konci 19. století a vnímaly národ jako organismus, který potřebuje k růstu větší životní prostor.

Po neúspěšných pokusech získat zámořské kolonie se tyto vize radikalizovaly a soustředily na východní Evropu. Adolf Hitler ve své knize Mein Kampf hrozil: „Pokud chceme v Evropě získat půdu, tak to jde jen na úkor Ruska.“ Vznikly představy o Volze jako německé Mississippi a o východních oblastech jako o obdobě indiánských území, do nichž expandovaly Spojené státy.

Herbert Backe se po návratu z ruského zajetí do Německa velmi rychle připojil k nacistickému hnutí. Do SA vstoupil již v roce 1922, v roce 1925 se stal členem NSDAP, v roce 1933 pak členem SS. Zároveň studoval zemědělství. Jeho doktorská práce, zabývající se vyživovací politikou v ruském prostoru, byla sice odmítnuta pro silně rasistické prvky. Nacisty ale jeho myšlenky zaujaly a na soukromé přednášce nadchly i Adolfa Hitlera. Backemu se otevřela cesta mezi jeho nejvlivnější úředníky.

Přípravy operace Barbarossa zastihly Backeho už coby zástupce ministra zemědělství. Dne 2. května 1941 svolal Hermann Göring schůzku vládních špiček a velení armády. Tady vznikl plán na vydrancování zemí, které měla Německu dobýt operace Barbarossa. Debatu ovládl Herbert Backe. Prosazoval svůj „hladový plán“, známý také jako Backeho plán.

Backe identifikoval „zóny přebytku“ na Ukrajině, v jižním Bělorusku a na Kavkaze. Cílem bylo zmocnit se těchto oblastí a potraviny posílat do Říše a západní Evropy. Důsledkem by byla smrt minimálně 30 milionů Sovětů, žijících převážně ve městech „zóny nedostatku“, zejména v severním Rusku.

Hladová ghetta měla vypadat tak, že by celé oblasti byly odříznuty od zásobování. Lidé by z nich nesměli vycestovat. Měly vzniknout takzvané „lesní zóny“, kde by obyvatelstvo zůstalo uvězněno a ponecháno svému osudu.

Hrůznou myšlenku Backeho plánu nakonec nacisté nedotáhli k plné realizaci. „Zabránila jim v tom Rudá armáda,“ konstatuje Jan Vondráček.

Navzdory tomu, že se Backeho plán nepodařilo v úplnosti uskutečnit, nacistické Německo přesto hlad jako zbraň masového zabíjení používalo. Nejvýraznějším příkladem cíleného vyhladovění byla blokáda Leningradu, který záměrně nebyl obsazen, ale obklíčen. Ve městě zemřelo na milion lidí.

Hlad nacisté nasadili také jako nástroj masového zabíjení sovětských válečných zajatců. Byli sháněni do primitivních koncentračních táborů obehnaných ostnatým drátem, kde neměli ani přístřešky, ani potraviny. Celkem jich zajetí nepřežilo více než tři miliony.

Přes všechny tyto zločiny nedal Backe nikdy najevo stopu lítosti, a to ani poté, co byl nacismus poražen a on se ocitl ve vězení jako jeden z obžalovaných v Norimberském procesu. Prohlašoval, že „jeho dílo bude žít dál“ a že „vždy bude stát za svým vůdcem“. Z obav z vydání do Sovětského svazu, kde jeho myšlenky napáchaly největší hrůzy, se 6. dubna 1947 oběsil ve své cele na trubce topení.