Článek
Ve čtvrtek 30. října 1975 ráno střední Čechy zahalila nízká oblačnost. Bylo chladno, chvílemi mrholilo.
V 9.20 nad pražským Suchdolem zaskučely letecké motory. Z mlhy se na okraji zdejší chatové kolonie náhle vynořil dopravní letoun McDonnell Douglas DC-9 jugoslávských aerolinek, hlavním podvozkem zavadil o kamennou zídku v jedné ze zahrad, pravým podvozkem strhl menší chatu, nárazem levého podvozku poškodil další chatu.
Křídla letadla osekávala stromy, dokud se pravé křídlo neodtrhlo. Následoval prudký, tříštivý náraz trupu o zem. Stroj se rozlámal. Torzo zříceného letadla se po třech stovkách metrů zastavilo těsně před vilou v ulici Na Rybářce.
Na palubě se nacházelo pět členů posádky a 115 cestujících, převážně Čechoslováků vracejících se z dovolené v Jugoslávii. Let JP-450 vedl čtyřicetiletý kapitán Miodrag Marović s nalétanými téměř pěti tisíci hodinami, druhým pilotem byl devětačtyřicetiletý Jovan Popov s více než 6500 nalétanými hodinami. Z nepochopitelných příčin klesli zhruba o šest set metrů níž, než jim určili dispečeři na nedalekém ruzyňském letišti.
Trosky se povalovaly na ploše dlouhé 350 metrů. Několik chat hořelo. Kvůli špatnému počasí naštěstí nebyli na místě v podstatě žádní zahrádkáři.
Z celkového počtu 120 osob na palubě nepřežilo 79 cestujících a čtyři členové posádky. Jde o nejtragičtější leteckou nehodu v českých dějinách.
Mezi prvními na místo dorazili montéři vysokého napětí. „Pošlete sem všechno, co máte,“ opakoval rozrušeně lékař z první posádky sanitky, když záhy dorazil na místo. Před ním byla spoušť, těla obětí, roztříštěný stroj připomínal zmuchlaný papír…
Na místo se sjely desítky záchranářů, jež se okamžitě zapojili do vyprošťování přeživších, kteří zůstali zaklíněni v kusech ohořelého plechu.
Čtyřicet pasažérů a jediná letuška Taťána Riavecová pád stroje přežili. Právě na základě jejího svědectví tragédii zobrazil legendární díl televizního seriálu Sanitka.
„Měla jsem pocit, že jsme se nejdříve něčeho dotkli levým křídlem a těsně potom i trupem, protože zhasla světla. Silně se zaprášilo a cítila jsem, jak se kolem mě omotávají plechy,“ vypověděla později Riavecová.
„Motory více zahučely, následoval náraz, hluk. Zavřela jsem oči a po chvilce bylo ticho. Bolest jsem necítila. Říkala jsem si, já žiju,“ vzpomínala jedna z pasažérek.
Závěrečné expertízy Úřadu pro civilní letectví v Praze-Ruzyni vyloučily technickou závadu i nastraženou výbušninu. Piloti zkrátka vinou husté mlhy ztratili orientaci a nalétli nad severní okraj Prahy příliš nízkou výškou. Sice se na poslední chvíli snažili letadlo zvednout, ale bylo pozdě.
Množství zachráněných považují odborníci dodnes za zázrak, k němuž významně přispěl ukázkový zásah pražských záchranářů a mimořádné a vysoce profesionální nasazení lékařského personálu pražských nemocnic.
