Recenze: Joker ve fraku a žlutých žabkách. Nebeský režíruje Shakespeara

V ponurém, betonovou kašírkou obklopeném prostoru s nouzovým osvětlením a cedulkou exit se hlavou dolů vznáší velryba. Ozývá se zvuk rozbouřeného moře. Na podlaze sebou mrskají dvě polonahá lidská těla, načež jedno mizí a druhé se s nabytým ostychem vztyčuje. Je to dívka Viola v podání herečky Denisy Barešové. Jako biblická Eva po prvotním hříchu zakrývá své pohlaví.

Působivým a mnohoznačným obrazem vstupuje nová inscenace komedie Večer tříkrálový od Williama Shakespeara, která měla v režii Jana Nebeského minulý týden premiéru v pražském Stavovském divadle, do fantaskní země Ilýrie. U jejích břehů ztroskotají sourozenci Viola a Sebastian. Námořní katastrofa zapříčiní jejich odloučení. Oba se domnívají, že ten druhý utonul. Osiřelá hrdinka se v bratrově mužském převleku vydává k místnímu vévodovi, čímž netuše spouští řetězec záměn, intrik, léček a směšných soubojů.

Motiv dvojčete či dvojnictví se objevuje už v Komedii omylů, Shakespearově hře napsané ještě před rokem 1600. A přestrojení spojené se záměnou identity je zase klíčem k Jak se vám líbí, které bezprostředně předcházelo Večeru tříkrálovému.

Rozverná atmosféra, jež ho definuje, vychází z bujarých lidových a církevních slavností zvaných svátky bláznů, připadajících na prosinec či začátek ledna. V renesanční kultuře se tak odrážela a pokračovala středověká tradice. Smích tu platil za univerzální, světonázorový princip. Název hry Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete avizuje, že děj se váže ke konci vánočních svátků a silvestrovskému veselí. Nabídka všeho, co je libo, zároveň ospravedlňuje spojení rozmanitých prvků.

Mísení žánrů, stylů i zdánlivě nespojitelných epoch je programovou podstatou postmoderny, kterou ve své tvorbě už desítky let rozvíjí režisér Jan Nebeský. V Národním divadle dosud uvedl několik provokativních inscenací, jimiž svérázně bořil kánon. Jeho poslední zdejší, cenou kritiky ověnčená práce Wernisch v sobě kloubila pro režiséra typickou groteskní asociaci s lyrikou, až melancholií pociťovanou na sklonku života. Nebeský se v ní vyznává z lásky k textům přítele, současného básníka Ivana Wernische, a bilancuje zároveň jeho i svůj život.

Aktuální Večer tříkrálový má blíž spíš k jeho staršímu Králi Learovi či pozdější variaci na Moliérova Tartuffa, uváděné ve Stavovském divadle pod názvem Tartuffe Impromptu! Režisér v nich svobodně, dost možná svévolně nakládal s původní látkou, jejímuž smyslu a podstatě se však snažil vždy důsledně porozumět. Ve Večeru tříkrálovém se chápe pobídky deklarované v názvu hry Cokoli chcete, kterou dovádí do absolutního důsledku.

Kytovec zavěšený ve středu jeviště může odkazovat k Bílé velrybě ze stejnojmenného románu amerického spisovatele Hermana Melvilla. Pronásledování obrovského bílého vorvaně, jemuž námořníci přezdívají Moby Dick, rozvíjelo úvahy o lidském životě, jeho smyslu a pachtění se za nereálnými cíli.

S motivy lidské pomíjivosti je ve Večeru tříkrálovém spojena postava Šaška. Jako jediný oficiální blázen předsedá coby pán neřádu maskám během svátečního veselí. V reálném světě mu ale přísluší role námezdní pracovní síly. Kostýmní výtvarnice Kateřina Štefková a Nebeský jej vyobrazují jako undergroundovou máničku, někoho, kdo se vymezuje vůči pravidlům i za cenu toho, že zůstane na okraji společnosti.

Jeho představitel Filip Kaňkovský s dlouhými pačesy a kostěnými brýlemi obléká omšelou reflexní vestu, z nevzhledných sandálů mu čouhají ponožky. Po pauze se proměňuje ve vrchního obřadníka. Maskovaný průvod připomínající Tanec smrti složený z kostlivce, koně či prasete se shromažďuje okolo rakve, v jejíchž útrobách je uvězněn láskou rozdychtěný a intrikou podvedený správce Malvolio.

Toho ztvárnil David Prachař jako distingovaného číšníka ve fraku a bílých rukavicích, který je vždy připraven asistovat Olivii. Na její popud, přesněji na základě zfalšovaného dopisu, si ustřihne kalhoty pod kolena a namísto v textu uvedených žlutých podvazků křížem nazuje stejně barevné žabky. S namalovaným úsměvem na tváři a vyšinutou poťouchlostí se přehrává do psychopatického komiksového Jokera.

Sourozeneckou dvojici hrají Denisa Barešová v roli Violy s hostujícím Prokopem Košařem, jenž ztvárnil Sebastiana. Ten svým převlekem a účesem připomíná japonské samuraje. Robert Mikluš v roli strýce, alkoholem se permanentně posilujícího Tobiáše Broka, vypadá jako stárnoucí rocker, neřkuli člen kapely Leningrad Cowboys z 80. let minulého století. V totožné poloze už stejně jako mnoho dalších interpretů vystoupil nesčetněkrát.

Inscenace zároveň supluje přehlídku hudebních žánrů. Většina postav do ní vnáší konkrétní hudební motiv odvozený od vlastní úlohy v ději. Olivie, odmítající lásku vévody Orsina a marně dychtící po mladičké Viole v mužském převleku, se přehrává do melancholické šansoniérky. Klasický repertoár upřednostňuje Orsino, zamilovaný ve skutečnosti nikoli do Olivie, ale lásky samotné.

Scénografický návrh Dragana Stojčevského podporuje vzájemné zrcadlení této dvojice, roztoužené egocentriky umístil na protilehlé okraje jeviště, kde se v koženkových boxech utápí ve své sebeprojekci.

Obě role obsadil režisér Nebeský mnohem staršími herci, než bývá zvykem. Olivii hraje šestapadesátiletá Lucie Trmíková, Orsina čtyřiašedesátiletý Vladimír Javorský. Milostný cit, který nakonec chovají k partnerům o více než generaci mladším, může na někoho působit až perverzně, přestože láska nezná meze pohlaví ani věku.

Večer tříkrálový většinou bývá inscenován jako hra blízká autorovým pozdním romancím. Přirozený kontrast tvoří tragikomická linka oklamaného a v závěru mstou vyhrožujícího Malvolia. V pojetí Jana Nebeského se to vše mění v grotesku, jejíž dynamiku určuje objem humoru dávkovaného v přehnaných kadencích a s jistou nahodilostí připomínající ranou zběsilost porevolučních 90. let minulého století.

Když Malvolio po vzoru nacistického vůdce vztyčí pravici, člověku zatrne. Ne však hrůzou ze Shakespearova zrcadlení neboli divadelního odrazu současného stavu světa, ale rozpaky, jestli už toho na jeden večer nebylo přece jen přespříliš.