Když hodíš granát, nečucháš. Hra o aktivních zálohách je sprostá a zábavná

Už při příchodu diváků do sálu se na jevišti „rozcvičují“ tři mladí herci pod taktovkou pedagožky hrané Ivanou Huspekovou. Ta s gustem improvizuje, udílí připomínky a své studenty provádí na první pohled uhozenými aktivitami. Například ve hře na představivost se mají dotyční pohybovat tak, jako by jim tělem prostupoval „zlatý zajček“, který postupně rezaví. Občas se Huspeková obrací k publiku, aby mu osvětlila smysl těchto „aktivizačních cvičení“. Herci v nich podobně jako takzvaní záložáci využívají zkušenosti z náročného, leč pro nezasvěcené rovněž lehce absurdního výcviku.

Aktivní zálohy jsou dobrovolné jednotky civilistů, kteří absolvují pravidelný vojenský výcvik a při ohrožení státu nebo za války doplňují ozbrojené síly armády. Po začátku plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 zájem o vstup do aktivních záloh v Česku výrazně vzrostl. Dnes jsou jich přibližně 4500 a příslušností k jednotkám už se pyšní i spousta známých tváří z oblasti kultury. O své zkušenosti veřejně mluví například herci Sarah Haváčová, Karel Kratochvíl a Jan Komínek nebo režisér Václav Marhoul.

Český „švejkovský“ odpor vůči autoritám a vojenskému duchu nejspíš nikdy úplně nevymizí, vnímání armády se nicméně s její profesionalizací, náročnými zahraničními misemi, modernějším mediálním obrazem vojáků, a především v reakci na ruskou hrozbu radikálně mění. V 90. letech minulého století si ji například mnozí lidé z kultury spojovali především s buzerací, poslušností vůči režimu či stereotypem „zelených mozků“. Tento obraz navíc posilovaly filmy jako Tankový prapor nebo Černí baroni.

Dnes už je realita jiná, a navíc se globální konflikt natolik přiblížil, že hovory o válce a ochotě či neochotě bojovat se stávají běžným tématem už i mezi přáteli. Známá anekdotická píseň Jiřího Dědečka z konce 80. let o dívce, která na večírku, kde se kouří konopí, zkazí zábavu zmínkou o strachu z války, takže už příště nebude zvána, tak získává úplně jiný rozměr.

V této situaci vinohradské Divadlo D21 uvádí hru o aktivních zálohách. Režisér Jiří Ondra a autorka scénáře, dramaturgyně Lucie Ferenzová, kromě dostupné literatury vycházeli z rozhovorů s lidmi, kteří dobrovolným výcvikem prošli. Do výsledného tvaru se možná nejvýrazněji promítá loňská kniha Deník vojínky, v níž podnikatelka Petra Horáková Krištofová vylíčila zkušenosti ze vstupního třítýdenního intenzivního cvičení i důvody, proč ji armádní prostředí uchvátilo.

Co v inscenaci může působit až absurdně přestřeleně nebo jako hyperbolická zkratka, je často jen téměř doslovným přepisem Horákové Krištofové zážitků. Realita za fikcí nezaostává ani o píď.

Výcviku na jevišti stejně jako v předloze vládne rotmistr, kterému se přezdívá Zm*d, na což je dle svých slov hrdý. Ivana Huspeková se sveřepým výrazem absolutně suverénně ovládá jeho věcný, suchý, až mechanický styl vyjadřování, okleštěný od jakýchkoli zbytečností.

S minimem emocí ze sebe sype povely, jednoduché věty a řečnické otázky. Ovšem jakmile dojde rekrutům lepící páska, vztekne se a využije veškerý dostupný arzenál vulgarit. Bez těch se to v armádě zkrátka neobejde, nějak se napětí upustit musí. Proč ne třeba obzvlášť vypečeným slovem „p*čovole“ nebo vodopádem stížností na „kákávéčka“, tedy krajská vojenská velitelství, jejichž společným jmenovatelem jsou různé slovní druhy a novotvary odvozené od slovesa „m*dat“.

K rotmistrovým svěřencům patří běloruská herečka Julia, herec a aspirující lazebník Pavel plus adept herecké Vyšší odborné školy Marek. V krátkých skečích procházejí různými fázemi výcviku, v nichž fasují výstroj, biflují se hodnosti, učí se ovládat zbraně, nebo si osvojují podivnou vojenskou hantýrku, kde „jezevec“ znamená tašku na věci a „oška“ ošetřovnu. Všechno probíhá v poměrně zběsilém tempu, s maximálním nasazením všech zúčastněných, a z vynervovaných vojenských adeptů brzy stříká pot.

Armáda také poněkud specificky pracuje s časem. Když je nástup ve 13 hodin, myslí se tím automaticky 12:55. Času se byť jen zorientovat zbývá tak málo, že se dopředu počítá s neustálými chybami a rotmistr rutinně uděluje kolektivní tresty v podobě dalších a dalších sérií kliků.

K základním poučkám patří nosit zbraň i na latrínu a všude – ano, i na latrínu – chodit ve dvou se svým „buddym“. A hlavně – když hodíš granát, „nepřemejšlíš a nečucháš, jestli ti smrdí podpaží“, protože máš pět vteřin na to schovat si v zákopu hlavu mezi kolena.

Autoři neustále připomínají, že vše je jenom jako, že se tu především hraje divadlo. Výjevy z tréninkového centra ve Vyškově jsou rámovány jako herecká cvičení odkrývající styčné plochy mezi oběma disciplínami, stejně jako zásadní rozdíly. V tomto ohledu je vrcholem etuda zvaná „záchrana zraněného“, která se mnohokrát opakuje ve smyčce s obměnami dle „režijních“ připomínek.

Na rotmistrův povel „Výbuch!“ se ozve příslušný zvukový doprovod, raněná Julia sebou švihne o zem a z portálu přibíhají Marek a Pavel se zbraněmi jako hrdinové akčních filmů. Ve verzi z vyškovského výcviku Huspeková umravňuje oba zachránce suchými povely „drž postup“, „tady nejsi u filmu“ či „nebuď kreativní“ a zjednodušuje jejich výstup, aby byl maximálně efektivní.

Ve verzi přiznaného hereckého cvičení se Julia okatě nudí, zatímco nad ní pánové vedou patetické řeči, vyprávějí si traumata z dětství, dělají zbytečná gesta a dlouze se objímají. Na zdůraznění přiznaně fiktivní roviny se podílí osvětlovačka a zvukařka Jolanta Lipková, která z jakési budky v zadním plánu dovytváří jevištní iluzi, často přímo na rotmistrův povel. Několikrát také proloží dění zpěvem emočně vypjatých lidových písní s braneckou či vojenskou tematikou.

Mezi výtečně vypointovanými a výmluvně absurdními výjevy z výcviku se adepti stihnou podělit o vlastní motivace ke vstupu do aktivních záloh. Vycházejí z osobních traumat, hledání identity a smyslu, dětských snů i naprostých banalit.

Pavel v podání Michala Krause už má dost hraní slepého Krtka v dětském divadle a rád by dělal něco smysluplného. Navíc je gay a líbí se mu chlapi v uniformách. Při kolektivním pochodu se dostává do stavu hlubokého soustředění, tedy svého druhu „zóny“, a má konečně „pocit, že je součástí něčeho většího“.

Mladíček Marek, kterého hraje Jakub Jelínek, nevěděl, co se sebou, tak se v duchu rodinné tradice přihlásil na herectví i do armády. Postavě Bělorusky Julii Kazarovets zase po příchodu do Čech chyběl přísný řád a dril, na něž byla zvyklá z domova. K jejímu rozhodnutí přispělo i trauma s násilnickým přítelem, který se navzdory svým prohřeškům stal poslancem – že se zde odkazuje na Filipa Turka ze strany Motoristé sobě, jistě unikne jen málokomu.

Původní nadšení i velkolepé plány na další, pokročilejší a specializovanější části výcviku aktérů postupně krotí běžný život, ať už jde o rozjetý lazebnický byznys, či blížící se herecké klauzury. Zase tolik nám přece do bot ještě neteče.

Nebezpečí v inscenaci zprostředkovává nejen válka na Ukrajině či odkazy na současnou politiku, ale také narážky na nedávné počínání amerických imigračních agentů nebo střelbu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v prosinci 2023. 

Pomyslná „pro“ a „proti“ ke vstupu do armády se vrší v obrazech, akcích i promluvách, přičemž tento ideologický střet vrcholí vyhrocenou hádkou Julie a Pavla. Ti mnohé obvyklé argumenty vyslovují „na plnou hubu“, nepřekvapivě aniž by dospěli k jednoznačnému rozhřešení.

Inscenace sympaticky zůstává celou dobu v rovině – byť leckdy nevěřícného – pozorování aktuálního fenoménu. Nepřesvědčuje o legitimitě jednoho postoje, ani nikoho neshazuje. Tvůrci podle všeho souzní s Juliinou replikou „musíme přijít na to, jak se bránit“, jako spousta z nás ale tápou v tom, jak by taková obrana a podíl na ní měly vypadat.