Tanečník na vozíku, Ibsen s loutkami. O brněnský festival roste zájem

V malém městečku se lidé začnou proměňovat v nosorožce. Touze splynout s davem vzdoruje jen zpočátku apatický Bérenger. Inscenaci známého absurdního dramatu Nosorožec Eugéna Ionesca, které předkládá metaforu života v totalitní společnosti, přivezli Slováci na právě probíhající festival Divadelní svět Brno. Slovenské národní divadlo uvedlo premiéru Nosorožce loni, představitel hlavní role Roman Poláčik za svůj výkon získal cenu Dosky.

Jak se nyní mohli přesvědčit brněnští diváci, v hercích má režisérka Júlia Rázusová stejně jako ve stále aktuální předloze významnou oporu. Bohužel se ale neubránila sebestředné jevištní exhibici, která narušuje Ionescův text a jeho interpretaci. Už úvod ředí odkazy na jiné autorovo absurdní drama Židle, které herci ve velkém množství vyskládají na předscénu, načež je používají jako zástupné prvky za jimi zmiňované předměty či zvířata.

Režisérka aktéry celou dobu tlačí do nesmyslných fyzických akcí. Ty však neposilují absurditu řečeného, spíš od něho zbytečně odvádí pozornost. Režijní ornamenty nakonec spolehlivě udusí téma, kvůli kterému byla hra uvedena. Ještěže na 17. ročníku festivalu, který končí tuto neděli, může divák dojem z jedné rozpačité inscenace hned přebít jiným.

Divadelní svět Brno je jedním z několika festivalů v měsíci, jejž lze nazvat nepřetržitým divadelním svátkem. Z početné nabídky ční co do počtu produkcí a mezinárodní účasti ještě Divadelní Flora Olomouc, která letos vstoupila již do 29. ročníku.

Přestože se obě přehlídky konají takřka paralelně a ve svých městech uvádějí vybrané inscenace z celé republiky, letos se překrývají pouze ve dvou: Do Olomouce i Brna přivezlo pražské Divadlo Na zábradlí Můj boj a Dejvické divadlo své Krkavce. V obou případech jde o projekty nominované na různá ocenění, Krkavci dokonce získali cenu divadelní kritiky pro nejlepší inscenaci roku 2025.

Festivaly se skladbou programu, časovým rozsahem i četností produkcí během jednoho dne zaměřují spíš na místní publikum. Přespolní návštěvníci sice nechybějí, často ale přijedou na otočku zhlédnout třeba jen jedno zahraniční hostování.

Většina programu se odehrává pozdě odpoledne a večer. V Olomouci vyjma debat a koncertu nabízejí zpravidla tři produkce denně. V Brně se jich kříží i několik naráz, a kdo toho chce stihnout nejvíc, často dobíhá z jednoho místa na druhé s vyplazeným jazykem minutu před začátkem. Divadelní svět Brno přitom disponuje množstvím hracích prostor, škoda že tomu nepřizpůsobí i načasování programu.

Jednu z inscenací, kvůli nimž letos stálo za to zrychlit krok, do Brna přivezla mezinárodní taneční skupina Hodworks založená maďarskou choreografkou Adrienn Hód, jejíž práci už čeští diváci viděli několikrát. Novinka se jmenuje Charlie a je to sólo pro tanečníka na vozíku Károlyho Tótha, které vychází z limitů jeho tělesného postižení.

Autorka se zaměřuje na základní úkony, jež člověk musí každý den dělat k obsluze vlastní existence. Inscenace ukazuje nejen to, jak je pro Tótha náročné svěšení mikiny z vozíku či zapojení telefonu do nabíječky, ale také nakolik osvobozující může být neřízený pohyb těla.

Projekt překračuje i jistá tabu, zejména když se imobilní tanečník svlékne donaha. Nebýt patrně narežírované závěrečné pobídky, aby si jedna divačka sedla na jeho klín a dala se s ním do tance, mohl to být podnětný trenažér otevřenosti publika. Finále mu bohužel obstaralo zbytečně soucitný vykřičník.

Program Divadelního světa Brno sestavují dramaturgové scén, které festival spoluorganizují a hostí na svých jevištích. Kromě pořádajícího Národního divadla Brno to jsou Městské divadlo Brno, Husa na provázku, Polárka nebo Radost. Už několik let mezi nimi nefiguruje HaDivadlo, ačkoli je stejně jako Husa na provázku součástí městské příspěvkové organizace Centrum experimentálního divadla. K festivalu se však nepřipojilo ani po loňské změně uměleckého vedení.

Dříve měl Divadelní svět Brno „rotující“ funkci ředitele, ve které se střídali vedoucí místních divadel a osobnosti udělující záštitu, jako byli namátkou Václav Havel, Peter Brook či Miloš Forman. Z neustálých změn ale pramenila jistá roztříštěnost dramaturgie.

Od roku 2015 přehlídce šéfuje Martin Glaser, ředitel Národního divadla Brno. A namísto nejednotné, proměnlivé dramaturgie zvolil za hlavní kritérium výběru míru progrese uměleckých děl.

Tři roky po jeho nástupu festival vyvolal celospolečenskou diskuzi na téma svoboda uměleckého vyjádření, když přivezl inscenaci Naše násilí a vaše násilí provokativního bosensko-chorvatského režiséra Olivera Frljiće. Průběh představení, v němž mimo jiné Ježíš znásilní muslimku, tehdy narušily asi tři desítky členů hnutí Slušní lidé. Ti vběhli na pódium a utvořili před herci řetěz ve snaze vytlačit je z jeviště. Odešli, až když dorazila policie.

Následovala vlna žalob obviňující organizátory z rouhání a útoku na křesťanské hodnoty. Spory pokračovaly do roku 2022, kdy Ústavní soud zamítl stížnost kardinála Dominika Duky a právníka Ronalda Němce, kteří se kvůli této inscenaci a ještě druhé hře Prokletí, tematizující pro změnu zneužívání dětí kněžími, domáhali omluvy. Soud v zamítavém stanovisku zdůraznil svobodu projevu a uměleckého vyjádření.

Právě otázkám svobody a nesvobody byla letos věnována festivalová diskuze, ve které ředitel Glaser mluvil s předsedkyní Asociace nezávislých divadel Lenkou Havlíkovou nebo členem slovenské platformy Otvorená kultura Markem Godovičem. Došlo i na srovnání toho, jak se na Slovensku a nyní také v Česku střetává kultura se současnou vládou. Diskutéři se shodli na potřebě vzájemné spolupráce.

Tu už festival rozvíjí prostřednictvím koprodukcí. Když během pandemie koronaviru v roce 2020 divadla nemohla hrát, pořadatelé se rozhodli podpořit nezávislé scény. „Ukázalo se, že sdílení zdrojů nakonec není jen produkční strategie, ale možná jeden z mála způsobů, jak dnes udržet divadelní prostředí živé, propojené a schopné vzájemného dialogu. Zvlášť v době, kdy se z kulturní spolupráce znovu stává spíš otázka improvizace, vzájemné solidarity a schopnosti přežít další rozpočtový škrt,“ ohlíží se za touto iniciativou šéfdramaturgyně festivalu Barbara Gregorová v glose pro web Divadelní.net.

Koprodukce pokračují i letos – patří mezi ně výjimečná inscenace Amadoka v režii Dušana D. Pařízka, která už má za sebou premiéru v pražském Divadle X10 a tuto sobotu bude patřit k vrcholům Divadelního světa Brna. Vznikla ještě ve spolupráci s renomovaným německým festivalem Theater der Welt.

Brněnská přehlídka letos podle pořadatelů zaznamenala rekordní tržby, prodeje vstupenek meziročně stouply ze tří na šest milionů korun a všechny hlavní produkce jsou vyprodané. Z programu určitě zasluhuje zmínku ještě fascinující divadelní horor francouzsko-norského uskupení Plexus Polaire, které zpracovalo slavnou hru Nora od Henrika Ibsena. V inscenaci nazvané Domeček pro panenky vyšla umělecká šéfka ansámblu Yngvild Aspeli z původního názvu dramatu i pocitu ústřední hrdinky Nory, že je celý život loutkou v mužském světě.

Aspeli na jevišti pracuje s loutkami v životní velikosti. A nejenže s nimi hraje, často je třeba čapne v podpaží a přiznaně odnáší do rohu. Loutky animuje s kanadsko-polským kolegou Viktorem Lukawskim. Ten se v závěru ujímá role Nořina manžela Torvalda, kterého hrdinka spolu s dětmi hodlá opustit.

V tu chvíli Aspeli v divadelním kostýmu ztělesňující Noru zároveň ovládá i loutku Nory. Vzniká tak zvláštní napětí mezi loutkou a jejím předobrazem, jak jej ve své teorii manekýna definoval a následně uvedl do praxe polský divadelní reformátor 20. století, režisér Tadeusz Kantor. I jeho práci divákům Domeček pro panenky připomněl.

Inscenace připomněla, že na základě existující látky může vzniknout nekonečné množství variací. A že ke klasice lze stále nacházet svěží přístupy. Nechť podobné potenciální přeměny přinesou také Divadelnímu světu Brno větší programovou flexibilitu, zapojení všech místních divadel a plné sály.