Recenze: Divadlo na evropské úrovni. V Praze opět režíruje Pařízek

Na vodní hladině se odráží tvář Václava Marholda. Hraje židovského mladíka Pinchase, který se právě ukrývá pod podlahou domu své náctileté lásky Uljany v podání Táni Malíkové. Ta leží o patro výš nad ním, její spletené copy padají Pinchasovi do tváře.

Oba se nacházejí mimo čas a prostor. Voda, která je obklopuje, upomíná dávné jezero Amadoka rozprostírající se podle středověkých kartografů na pomezí Volyně a Podolí, tedy v prostoru dnešní Ukrajiny. Vnějším světem však smýká druhá světová válka, v Babím Jaru nedaleko Kyjeva německé jednotky roku 1941 za podpory polovojenských ukrajinských oddílů masakrují židovské obyvatelstvo. Uljana skrýváním židovského chlapce ohrožuje svou rodinu. Na její rozhodnutí nakonec smrtí doplatí dívčin otec.

Cesty těchto dvou mladých lidí se neměly zkřížit, jelikož „jsou světy, které můžou existovat jen odděleně“, jak říká Uljana. V nové inscenaci Amadoka, kterou v pražském Divadle X10 začátkem dubna uvedl režisér Dušan David Pařízek, později dívka svému druhovi podřeže hrdlo.

Rozpor mezi oddělenou existencí a pokojným soužitím dvou rozdílných, přesto si blízkých světů je ukrajinskému prostoru vlastní. Etnicky a kulturně rozmanitý region se trvale potýká se složitostí dělících linií, zdejší spory navíc zvnějšku eskaluje sousední Rusko.

Propojení historických událostí s osobními příběhy a nadčasovými otázkami identity či paměti tvoří páteř tvorby čtyřiačtyřicetileté spisovatelky Sofije Andruchovyč, rodačky ze západoukrajinského Ivano-Frankivska. Podle jejího románu Amadoka inscenace vznikla.

Autorka má silné literární zázemí. Její otec Jurij Andruchovyč patří mezi ukrajinskou tvůrčí elitu. V roce 1993 napsal pod vlivem aktuální postmoderny román Moskoviáda, který v karnevalově groteskní atmosféře zachytil rozpad tehdejšího sovětského impéria. Právě adaptací této knihy odstartoval režisér Pařízek na sklonku roku 2022 svou pomyslnou ukrajinskou trilogii, kterou v pražském Divadle X10 bezprostředně reflektoval ruskou invazi na Ukrajinu.

Druhou část tvořil o rok později diptych nazvaný Na západní frontě klid/Zelené koridory, který skloubil adaptaci stejnojmenného románu německého veterána první světové války Ericha Marii Remarqua s původní hrou současné ukrajinské dramatičky Natalie Vorožbyt, zohledňující situaci ukrajinských uprchlic ve střední a západní Evropě.

Nyní trilogii pomyslně uzavírá jevištní zpracování více než sedmisetstránkové Amadoky, kterou v českém překladu Petra Ch. Kaliny vloni publikovalo nakladatelství Větrné mlýny. Originál vyšel už roku 2020, tedy dávno před začátkem plnohodnotné ruské invaze. A předcházela mu do češtiny taktéž převedená próza Felix Austria o pohnutých dějinách jedné haličské rodiny na přelomu 19. a 20. století, která Sofiji Andruchovyč proslavila ve světě.

Román Amadoka sestává ze tří částí, přičemž závěrečná je ještě rozdělena do podkapitol „žádoucí, neproniknutelné, skutečné“. Postupně splétají osudy několika rodin a zejména žen, jejichž život poznamenalo posledních 100 let ukrajinské historie.

Právě názvy tří úseků závěrečné části románu jako by ve zkratce naznačovaly cestu, kterou postavy v průběhu života procházejí. Počáteční touha naráží na realitu, přání se komplikují a troskotají na rubu všednosti. Následuje únik do vlastní představivosti, kterou nakonec doběhne skutečnost. Významnou úlohu při tom hraje paměť, nespolehlivá, a přesto pro lidský život formativní. Kdo je člověk bez paměti a co je národ bez minulosti?

Také v Pařízkově inscenaci vše začíná, když boje v Donbasu přežije znetvořený voják s amnézií. Ze svého předchozího života si nevybavuje nic. Válka mu sebrala identitu. V nemocnici, kde je hospitalizován, projevuje zvláštní příchylnost k akvarijním rybám, které dokáže pojmenovat v latině.

Muže hraného Martinem Pechlátem v tomto stavu nalézá Romana v podání Gabriely Míčové. Rozhodne se mu prostřednictvím vyprávění vrátit paměť. Je to archivářka, pro kterou kontakt s minulostí představuje každodenní rutinu. Muži, jehož oslovuje Bohdan, postupně odhaluje vrstvy rodinných vzpomínek. Vypráví mu o Bohdanově babičce Uljaně, která se ve 40. letech minulého století zamilovala do židovského chlapce Pinchase, i dalších nešťastných ženách jeho rodu.

Bohdan byl dříve archeologem, i on se každodenně dotýkal minulosti. Do Romanina vyprávění však pronikají také členové jiných klanů, především postava Sofie, manželky básníka a literárního kritika Mykoly Zerova, popraveného ve 30. letech. Sofie se později podruhé provdala za spisovatele spolupracujícího se sovětskou tajnou policií Viktora Petrova.

Amadoka splétá fiktivní příběhy s reálnými postavami z dob stalinismu. Což odráží také název odkazující k jezeru, které i přes staleté zmínky zeměpisců zmizelo beze stopy.

Knižní předloha je hutná a mnohdy složitá. Čtenář se pohybuje napříč staletími, musí se orientovat v komplikovaných rodinných konstelacích ovlivněných politickou či etnickou příslušností, navíc má co dočinění s takzvaným nespolehlivým vypravěčem. Přesto vše dokázal režisér Dušan D. Pařízek přetavit do přehledné a neskutečně živé struktury, v níž poetické obrazy střídá groteska.

S pěticí maximálně koncentrovaných herců přecházejících z role do role naplňuje vizi o divadle, které s minimálními prostředky dosahuje maximálního výsledku. K imaginativním kreacím režisér již tradičně využívá meotary neboli zpětné projektory, jimiž různým způsobem osvěcuje a vymezuje plochy betonové stěny rámující hrací prostor.

Pařízek kouzlí s barevnými filtry, překrývajícími osvětlenou plochu. S hrou světla a stínu kombinuje projekci nebo populární princip live cinema, kdy je filmový obraz vytvářen a promítán v reálném čase před diváky. To vše režisér dokonale výtvarně i scénograficky sladil s atypickým prostorem Divadla X10. Nejsugestivněji působí nápad s odrazem ve vodní hladině a moment, kdy podlahu před tvářemi postav Uljany a Pinchase skrápí souvislý proud vody.

V jednu chvíli postavy obklopí stíny křovisek a mlází, jindy se jejich silueta v odrazu násobí či je zpola překryta starými fotografiemi promítanými na zadní stěnu. Vzniká dojem mnohačetného překryvu, jako když jednu vzpomínku přemaže druhá.

Pozvolný tok minulých událostí rozráží intenzivní vstupy videoblogerky řečené Noční Slonoffka, která v angličtině streamuje a vypráví vtipy o ruském prezidentovi Vladimiru Putinovi. Hraje ji Táňa Malíková a klidně může jít o alter ego psychiatričky Slonové, jež vyšetřuje Bohdana. Streamované vstupy doprovázejí krátké videografiky či memy posměšně manipulující s podobenkami představitelů současného či minulého ruského režimu včetně připomínek utajovaných skutečností, jako byl Pakt Ribbentrop–Molotov neboli smlouva o neútočení mezi nacistickým Německem a Sovětským svazem.

Je to razantní a velice účinná aktualizace potvrzující živost režisérova přístupu i to, že se čtyřiapadesátiletý Pařízek neuzavírá do prověřených konceptů. Celou trilogii v X10 vytvořil se svým stabilním hereckým týmem, s nímž do roku 2012 působil v pražském Divadle Komedie a který tvoří herci Gabriela Míčová, Stanislav Majer či Martin Pechlát. Tentokrát k nim přibyli ještě Václav Marhold, obsazený už do Moskoviády, a poprvé režisér spolupracuje s Táňou Malíkovou.

Podávají ve všech ohledech mimořádné výkony. Dokážou předat sugestivně dlouhý úsek textu, stejně jako se mrknutím oka přepnout do postavy jiného věku a energie, vždy s velkou přesností pro vyžadovaný žánr a atmosféru.

Amadoka spolehlivě obstojí v kontextu současného evropského divadla. Opět potvrzuje, že způsob, jakým Dušan D. Pařízek uvažuje o světě a divadle, přesahuje domácí nadprůměr. O to je pikantnější, že zatímco v Německu bývá český režisér hostem renomovaných zřizovaných scén a dostává tam prestižní ceny, v Praze své vize naplnil v nezávislém prostoru.