Na zábradlí hrají skandální Můj boj. Radikálně upřímný text bez zápletky

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Anna Kameníková se rozhlíží po zaplněném sále a čeká, až se publikum zklidní. Vypadá to, že před poslední premiérou sezony chce divákům ještě něco říct. Její kolega Miloslav König čeká pod pódiem.

„Vítejte na Měsíci autorského čtení,“ mystifikuje herečka narážkou na literární festival, který se každý červenec koná v Brně či Ostravě. Pocit, že představení ještě nezačalo, střídá rozčarování z toho, jak rychle jsme se ocitli ve fikci. König vystoupá na jeviště – a rázem se z něj stává norský spisovatel Karl Ove Knausgård. Autor románové série, jež zkraje minulé dekády způsobila literární senzaci. Její adaptaci nazvanou Můj boj – Zamilovaný muž v Divadle Na zábradlí režíroval Jan Mikulášek.

Knausgård na zhruba 3500 stranách popsal sebe sama. Nekompromisně se odhalil. V megalomanském, narcistně působícím projektu nevynechal ani své nejbližší. V hexalogii, přeložené do více než 35 jazyků včetně češtiny, vypráví také o rodičích, manželce, dětech, kamarádech nebo známých z literární branže. Nebo o Adolfu Hitlerovi, dalším autorovi knihy nazvané Můj boj. Knausgård se v té své celou dobu snaží o jediné: vrátit se z fikce zpět do skutečnosti.

Reakce dopadly podle očekávání. Pro někoho bylo Knausgårdovo dílo skandální, protože odhalování soukromí vlastní rodiny je z morálního hlediska nevkusné nebo přímo nepřípustné. Pro jiné představoval Můj boj vrchol banality, protože kdo nežije v Norsku, neocení všechny reálie a kniha ztrácí voyeuristický potenciál. A nakonec to možná ani není umění.

„Knausgårdův veřejný literární striptýz má své limity a pravděpodobně i omezenou životnost,“ hodnotila před lety český překlad prvního dílu bohemistka a skandinavistka Barbora Grečnerová. I ona ale uznala, že Můj boj má své kvality. Silný emoční náboj, fascinující posedlost detailem, s níž Knausgård popisoval každou přípravu jídla, úklid bytu, doprovázení dětí do školky a zpět, dlouhé telefonické konverzace s nejlepším kamarádem či svým editorem. Nebo s bratrem Yngvem, s nímž se v první části schází, aby v jedné z nejsilnějších pasáží uklidil pozůstalost po mrtvém otci.

Právě otcova smrt donutila Knausgårda k radikálnímu autorskému kroku. Než rozepsal své dosud nejslavnější dílo, v Norsku už patřil mezi relativně etablované autory. O tragické smrti v rodině ale vyprávět nedokázal.

Jedna z pouček, jak se zbavit tvůrčího bloku, radí vypnout vnitřního editora, vymazat imaginární čtenáře a vrátit se k upřímnosti. Tematizujte věci, kterých se doopravdy bojíte, propište se z vlastního strachu, pobízejí lektoři tvůrčího psaní i zkušení autoři. Knausgård učebnicový tip posunul do extrémní polohy.

Ke smrti se dostal přes stovky stran plných zdánlivě nepodstatných okamžiků z vlastního života. Až když popsal, jaké je schovávat si v 16 letech s bratrem Yngvem tajně piva do sněhu, jaké je jít po ulici nebo mít děti, mu vyprávění o skonu otce začalo připadat pravdivé.

Ten „literární striptýz“ tedy neměl být jen obnažením sebe sama, spíš sloupáváním nepotřebných nánosů z literatury. Byl to pokus vystihnout, co všechno obsahuje jedna duše, jaké to je, když zmizí, a kde se dá najít – pod kterou vrstvou jazyka.

„Píšeš teď něco novýho?“ ptá se na jevišti Divadla Na zábradlí Gustav hraný Michalem Bednářem do sebe uzavřeného Knausgårda. „Ale jo, na něčem dělám,“ odpovídá neochotně spisovatel, který stejně jako v knižní předloze baví kontrastem mezi radikální upřímností a totální uzavřeností. Otevřenost si šetří pro diváky, respektive čtenáře. Ostatním nabízí jen redukovanou verzi sebe sama – málomluvnou, odtažitou, neochotnou zapojovat se do nepodstatného tlachání na dětské narozeninové oslavě.

Emoce, kterých jako by se sám bál, z Knausgårda občas nekontrolovaně vyhřeznou – dopadají hlavně na partnerku Lindu v podání Simony Lewandowské. Příběh jejich seznámení, narození tří dětí a následných rozporů kolem péče, rodinných povinností a času na psaní přibližuje druhý díl s podtitulem Zamilovaný muž. Právě ten tvoří jádro dramatizace díla v režii Jana Mikuláška a dramaturgii Dory Štědroňové.

Proč soubor Divadla Na zábradlí nezačal od prvního dílu, popisujícího smrt Knausgårdova otce, může mít jednoduché vysvětlení. Úvodní knihu před několika lety uvedla pražská MeetFactory v režii Petry Tejnorové se Sašou a Václavem Rašilovovými v rolích Karla Oveho a jeho bratra Yngveho. Zpracovat druhou část každopádně působí jako větší výzva – absolutní upřímnost a banalita se tu nemohou jednoduše obhájit bezprostřední blízkostí smrti.

V praxi to znamená, že Na zábradlí divák sleduje dospělého muže, který propuká v hysterický pláč, když ho partnerka nutí, aby po sobě uklidil, nebo se obklopen maminkami a batolaty stydí na kurzu takzvané baby rytmiky. A nadto k infantilně žvatlající instruktorce cítí sexuální touhu. Ano, v inscenaci Můj boj je dost humoru, partnerských, ale také sousedských konfliktů, studu, ponížení i luxování. Nechybí ani hra ve hře, scéna odkazující k Henriku Ibsenovi se odehraje ve skříni. A jeden obří plyšák s odendávací hlavou.

Zcela naopak absentuje zápletka. Nemá ji ani románová předloha. Podle Miloslava Königa se Na zábradlí pokoušeli o divadelní „ambient“, tedy hudební žánr, který místo hitových melodií preferuje pomalá tempa, detaily a minimalismus zbystřující smysly. Dramaturgyně Dora Štědroňová zase popisuje výzvu dostat na jeviště každodennost. Největší katarzi tu představuje plynutí času.

Divadelní Můj boj vypadá jako výlet do duše muže, který by si snad neměl na co stěžovat, přesto se v bytě plném skandinávsky střídmého, modulárně rozložitelného nábytku – o skvěle funkční scénografii se opět postaral Marek Cpin – pořád něčím trápí. Svou mužností, vztahem k matce, které se nedokáže otevřít, k vlastnímu psaní nebo k Lindě, která si na první pohled zaslouží mnohem víc empatie než ukňouraný spisovatel.

Miloslav König umí Knausgårdovi dát většinu poloh, které spisovatel v románové hexalogii popisuje. Stačí mu k tomu vážnost, s níž nekompromisně přistupuje ke všemu včetně vlastní duše. Diváka tak vtahuje někdy dovnitř dění i ke zdánlivě nepodstatným detailům. A jindy prostě vyvolává smích.

Každopádně ale vybízí, aby člověk při sledování Knausgårdova pinožení, vyznávání lásky i uklízení přemýšlel, kdy mu literát nastavuje zrcadlo. Na hodinách baby rytmiky? Při přemýšlení o tom, jak moc potřebuje psát? Nebo v okamžicích, kdy si připadá na hony vzdálený matce, partnerce i lidem, kteří s ním touží rozmlouvat na dětské narozeninové oslavě? Co když to funguje pořád?

Knausgård nedává rozhovory příliš často, ostatně i Na zábradlí v podání Königa vysvětluje, že po tak otevřeném díle se další komunikace s novináři jeví poněkud zbytečná. Po anglickém vydání posledního dílu série v roce 2018 ale poskytl vyčerpávající interview magazínu New Yorker. Mimo jiné v něm říká, že lidská duše není tak jedinečná. „To, o čem jsem myslel, že patří jen mně, cítili další lidé. To mě velmi překvapilo. Myslím, že jsme si mnohem více podobní, než si obvykle myslíme. To je asi fakt. Musí to být fakt,“ prohlásil.

To je hlavní senzace jeho psaní. Člověk hledal drby, místo nich našel sebe sama.

Vystihnout dílo, které se na tisících stranách snaží vyjevit jedinou lidskou duši a vše, co ji ovlivňuje a tvaruje, je téměř nemožné. Ani romány, které se Knausgårdem otevřeně inspirovaly, nakonec nedokázaly dosáhnout jeho úrovně. Své o tom vědí čeští spisovatelé Jan Němec nebo David Zábranský. Jejich pokusy o odzbrojující upřímnost a narušení pomyslné čtvrté zdi buď dopadly jako únavné přiznání vlastní sobeckosti, nebo je možná natrvalo připravily o privilegium oddělování autora od díla. Případně o důstojnost. Knausgård programově hlásí, že se jí kvůli psaní vzdal. Zdejším autorům jako by tím poslal návod na podomácku vyrobenou atomovou bombu.

Knausgård na jevišti může působit podobně velikášsky a sobecky jako Němec v Možnostech milostného románu nebo Zábranský v próze Jů a Hele. V inscenaci ale protagonistu do velké míry zachraňuje přítomnost partnerky Lindy v podání Simony Lewandovské. Do spisovatelova hermeticky uzavřeného světa propašovala další perspektivu a její hraní jako by reprezentovalo ještě jinou knihu než tu, v níž ji uvěznil manžel.

„Kéž bych tak mohla vypovědět o fabrice všechno. Už to nejde. Co nevidět zapomenu i celý svůj život nebo proč jsem se vůbec narodila. Můžu říct jediné, že mezi lety 2013 a 2017 jsem tam pobývala různě dlouhá období a během nich mi do mozku pustili tolik elektřiny, že byli přesvědčení, že tohle nebudu s to napsat,“ začíná román Jiskra, ve kterém Linda Boström Knausgård popsala život s duševním onemocněním.

Je to boj o vzpomínky, jež může vymazat brutální elektrošoková léčba, i snaha vyrovnat se s rozpadajícím se manželstvím. Jiskra, útlá kniha, v níž Karla Oveho Knausgårda oslovuje ve druhé osobě, působí jako tísnivý kontrapunkt Mého boje.

Banalita se mísí s tragédií. A oboje se navzájem tak umocňuje, až jedno bez druhého nemůže být. Přesně jak to Knausgård chtěl.

Sám o svém projektu v rozhovorech mluví jako o neúspěchu. Domnívá se, že propsat se k vlastnímu „já“ nakonec nedokázal.

Spisovatelův kamarád Erik Lund kdysi Knausgårdovi radil, aby ve velkolepém projektu pokračoval celý život. Teprve pak by románový pokus o měřítko jedna ku jedné k životu dostál ambicím. Norský autor ale Můj boj po šesti dílech opustil. Uzavřel ho v kruhu a posunul do další roviny. Zatímco píše závěrečný díl, dostávají se k němu rozčarované reakce na první části textu. A partnerství s Lindou se pomalu uzavírá.

Divadelní adaptace druhého dílu si ze závěru hexalogie také vypůjčuje. Pomáhá to ukotvit jinak těžko uchopitelný tvar inscenace, která musí u mnoha divadelníků budit hrůzu. Na druhou stranu možná právě divadlo dokáže potenciál Mého boje naplnit. Co kdyby se hrál donekonečna, nasával do sebe životní zkušenosti ansámblu a podle nich se měnil?

Jan Mikulášek s kolegy tak radikální nejsou. Jistě si ale uvědomují, že na jevišti dostává Knausgårdův pokus o absolutní prozření úplně nové možnosti. Každý večer, kdy Anna Kameníková přivítá diváky na domnělém Měsíci autorského čtení a Miloslav König vyčkává u dveří do foyer, představuje novou příležitost dostat se tak blízko k pravdě, jak to jen umění dokáže.