V sedmi šla do lágru pro Němce. Hlad zaháněla knedlíky pro prasata

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Brzy po válce se jako sedmiletá ocitla s maminkou a tříletým bratrem v táboře v jabloneckých Rýnovicích. Češi tam zavřeli sudetské Němce, určené pro odsun. Charlotte Scharfová, rozená Brücknerová, zažila v lágru ošklivé věci. „Nedivím se, že tady byla zloba a nenávist, ale nemuseli ji vztáhnout na všechny Němce,“ poznamenává pamětnice.

Nebojí se mluvit o bezpráví spáchaném na sudetských Němcích, i když se někdy nesetkává s pochopením. „Ale je důležité, aby lidi věděli taky z druhé strany, co se dělo za války a po válce,“ upozorňuje rodačka z Jizerských hor.

Její příběh zařazujeme v rámci série vzpomínek pamětníků na druhou světovou válku. Ta sice v Evropě skončila počátkem května, ale ve světě pokračovala až do září.

Narodila se v listopadu 1938, kdy už československé pohraničí připadlo Německu na základě Mnichovské dohody. Z druhé světové války si vybavuje hlavně její konec. Když v únoru 1945 bombardovali Američani a Angličani Drážďany. Slyšela tehdy rány, ačkoliv ozvěnám výbuchů stály v cestě hřebeny Jizerských hor.

Vzpomíná si také, jak v květnu 1945 ustupovali přes Albrechtsdorf němečtí vojáci a lidé jim dávali jídlo. „Ale daleko vojáci neutekli, chytili je na Karlově,“ podotýká. Na východní a západní frontě druhé světové války bojovalo také mnoho mužů z Albrechtsdorfu. „Náš soused padnul. A táta od mého manžela vykrvácel někdy v roce 1943 u Charkova, nestačili ho ošetřit. Válka je zlá,“ prohlašuje Charlotte Scharfová.

Z válečných let jí v hlavě utkvěla ještě jedna drobná událost. V rodném Albrechtsdorfu, dnešních Albrechticích, jednou zahlédla muže, který byl přímo zosobněním největšího zla ve 20. století. Kolem stavení jejích rodičů prošel sám Heinrich Himmler, říšský velitel jednotek SS vyhlášených krutostí a šéf gestapa, nacistické tajné policie.

„Pan Himmler šel po cestě před naším domem a my se celí zvědaví namáčkli k oknu. Tatínek měl o nás ale strach a vyhnal nás zpátky do místnosti,“ tvrdí Charlotte Scharfová. Dodnes neví, co Himmler, zosnovatel vyvražďování Židů, na místě dělal. „Asi se kolem nás vracel z výletu na Mariánskou horu,“ uvažuje.

Po válce Češi přejmenovali Albrechtsdorf na Albrechtice v Jizerských horách. Předcházející roky v této obci pamatují hlavně poslední žijící sudetští Němci nebo lidé ze smíšených rodin. Mezi třemi tisíci obyvateli zde žila za první republiky pouze hrstka Čechů a po připojení Sudet k Říši odešla řada z nich do vnitrozemí.

Charlotte pochází z ryze německé rodiny Brücknerových, jež se nakonec vyhnula odsunu. Poválečná doba však pro Brücknerovy nebyla rozhodně žádný med. Když k nim do obce přišli sovětští vojáci, Charlottinému otci Emilovi, brusiči skla a hodináři, sebrali veškeré hodinky. Na maminku Annu Brücknerovou a děti po příchodu do Albrechtsdorfu naštěstí jen koukali a nic jim neudělali.

„Na sousedku pekařku mířili puškou, když se opírala o sklep. Chodili od baráku k baráku a kde zbyl nějaký mužský, tak ho sebrali a odvedli do Smržovky pod kostel. Vzali taky tátu a po dvou dnech je všechny vedli pěšky do Frýdlantu,“ popisuje Charlotte Scharfová.

„Naše česká hospodyně se tam vydala a vyprosila nám otce zpátky. Češka mu pomohla, ale Němec od nás, který byl zadobře s Čechy, ho brzy uvrhnul do vězení. Dodneška nevím proč, táta byl hodný a mezi lidmi oblíbený.“ Tak Charlottin otec skončil ve vězení na tři roky.

Scharfová netuší, jestli její otec patřil mezi členy nacistické strany NSDAP. Domnívá se však, že mu uškodila práce, k níž se dostal kvůli chatrnému zdraví. „V roce 1944 se mu zhoršily problémy s žaludečními vředy, bolestí se svíjel na zemi a operovali ho,“ říká Charlotte Scharfová. „Pak už nemohl dělat brusiče skla a poslali ho dělat dozorce v zajateckém a pracovním táboře v sousedním Jiřetíně pod Bukovou.“

Tatínka zavřeli po válce jako třiapadesátiletého, osmatřicetiletá maminka zůstala sama se sedmiletou Charlotte a tříletým Waldemarem. Okleštěnou rodinu nečekalo nic dobrého, poněvadž československé úřady potrestaly většinu sudetských Němců za rozbití republiky v roce 1938 a za zvěrstva napáchaná nacistickým režimem. Brücknerovi se ocitli stejně jako stovky dalších „sudeťáků“ v bývalém koncentračním a zajateckém táboře v Jablonci nad Nisou–Rýnovicích.

V lágru, kde čekali na odsun, Charlotte trpěla zimou a hladem. Hlavu měla jako ostatní německé děti rozežranou od petroleje, drastického prostředku určeného na vyhubení vší. Děti a dospělé sužovaly také blechy.

Podle Charlotte Scharfové odvlékali dozorci v Rýnovicích do bunkru německé muže a trýznili je. „Víte, jak křičeli? Jen tak ze zábavy je mučili. Tenkrát jen stačilo promluvit německy a člověk dostal facku. Ale je to pryč, nemám v sobě žádnou nenávist,“ svěřuje se.

Lágr v Rýnovicích založili nacisté v listopadu 1944 jako pobočku koncentračního tábora Gross Rossen. Podle webu Památníku Terezín zemřelo v Rýnovicích za nacistů bezmála 600 lidí. Tábor pro válečné zajatce tam vznikl už v roce 1940. Němci do něj zavírali Francouze, Sověty a Italy. V Rýnovicích postavili rovněž ubytovnu pro ženy a muže z Ukrajiny, Polska a Protektorátu Čechy a Morava, nasazené na nucenou práci.

„Do Rýnovic jsme přišli někdy v listopadu 1945 a zůstali jsme tam určitě čtyři měsíce. Tábor obehnaný drátem vypadal jak malý koncentrák. Jako první jídlo pro nás uvařili brambory a koprovačku, ale pak už jsme skoro furt hladověli,“ upozorňuje Charlotte Scharfová. „Sklad potravin dostal na starosti Němec, který pekl s Čechy. Všechno jídlo bral pro svoje lidi. Taky kradl, přišli mu na to a odsoudili ho.“

Čeští dozorci měli oddělenou kuchyni od sudetských Němců. „Když už dozorci nemohli sníst knedlíky, házeli je prasatům. Tajně jsme je ze zbytků vybírali. Po válce jsem byla dlouho podvyživená a od deseti let jsem často omdlévala,“ poznamenává Scharfová.

V táboře neměly rodiny žádné soukromí. „V jedné místnosti nás žilo patnáct a možná ještě víc. Byla s námi zavřená i jedna paní na invalidním vozíku. My děti jsme spaly nahoře na palandách. Dali nám do cimry malá kamínka, jenomže dříví chybělo,“ říká Charlotte Scharfová. K večeru se obvykle malinko oteplilo, ale do dřevěného baráku foukalo a za chvilku bylo všechno teplo pryč.

V listopadu 1945 už mrzlo. „Když jsem si v noci před spaním položila na stůl hrnek s pitím, ráno jsem ho otočila a nevyteklo nic. Udělal se v něm led,“ vysvětluje Charlotte Scharfová.

Sudetští Němci si směli do lágru v Rýnovicích sbalit z domova věci do váhy třiceti kilogramů. „Maminka sebrala dvě peřiny a nějaké polštáře. Moc dalšího se do bedny nevešlo. Vezmete jednu peřinu a máte bednu plnou. Do beden jsme si dali i něco na sebe a pro tátu tam byl oblek a boty, kdyby se vrátil z basy,“ uvádí Charlotte Scharfová. „V tom fofru jsme si zapomněli vzít rodinná alba, proto mám první svoje dětské fotky až ze školy v Albrechticích, kam jsem chodila.“

Přes den zůstávaly děti ve sběrném táboře bez matek, které pracovaly v Jablonci nad Nisou a okolí, často musely sloužit u Čechů. Právě díky práci ve městě však Brücknerovi nakonec mohli opustit rýnovický tábor. Maminka se dostala do bývalé restaurace „Tyl a Röhrich“ v tehdejší Podhorské ulici. Dělala pomocnou sílu v kuchyni a hostinský Havlíček ji do hostince nastěhoval i s Charlotte a Waldemarem. „Měli jsme se u něj dobře,“ poznamenává Charlotte Scharfová.

Také někteří další Češi se k nim chovali hezky a bez zášti. „U nás v Albrechticích, kam jsme se po čase z Jablonce vrátili, na nás vždycky čekala u lesíka jedna paní, Češka. Po válce se přistěhovala z Velkých Hamrů. Aby ji ostatní neviděli, dávala nám tam potravinové lístky na housky a na rohlíky,“ dodává.

S maminkou a Waldemarem mohla Charlotte dokonce tajně navštěvovat uvězněného tatínka. „Zavřené německé chlapy vozili do Harrachova nějakým náklaďákem na práci v lese,“ vysvětluje Charlotte Scharfová. „My jsme jeli načerno s nimi. S tátou jsme se v lese sešli jednou, dvakrát. A žádný z těch, kdo ho hlídali, neměl nic proti tomu. Věděli, že jsme Němci, že chlapi v lese jsou Němci, ale byli výborní. Víte, nezáleží, jakou má člověk národnost, ale jak se chová,“ poznamenává Scharfová.

V Jablonci nad Nisou začala znovu chodit do školy. V někdejším Albrechtsdorfu stihla na konci války necelou první třídu v ryze německé škole. „Po válce jsme my německé děti ‚dostaly‘ skoro dva roky prázdnin. Bylo mi osm, možná skoro devět, když jsem šla znovu do první třídy, ale už do české školy. Uměla jsem jen německy,“ upozorňuje.

Ráda vzpomíná na ředitele školy. „Hodně se nám věnoval a nás, německé děti, učil česky. Měli jsme ale taky jednu učitelku, a když jsme neuměli něco vyslovit pořádně česky, tak nás fackovala. Mstila se za válku na malých německých dětech, i když přece za nic nemohly,“ vzpomíná Charlotte.

Díky práci u hostinského Havlíčka se rodina vyhnula odsunu. V roce 1948 propustili otce z vězení a Brücknerovi se vrátili do Albrechtic. Národní výbor jim přidělil chalupu, ale jinou, než vlastnili před přesunem do Rýnovic. „S Waldemarem jsme nakoukli do našeho rodného domu a byl už úplně prázdný. Všechno vybavení rozkradli zloději,“ podotýká pamětnice.

V Albrechticích a okolí bylo mnoho skláren a Československo potřebovalo, aby se nezastavily. Brusiči a další zaměstnanci skláren německé národnosti tak v obci zůstali a vyhnuli se vystěhování do Německa. „Češi, kteří po válce do Sudet přišli, byli na broušení skla pitomí,“ tvrdí Charlotte Scharfová.

Tatínek se jako zkušený brusič do skláren hodil a do jedné nastoupil. Ale krátce poté zemřel. Maminka se musela o dvě děti postarat sama. Brousila tedy také ve sklárně a i tak rodina žila chudě.

Ačkoliv Charlotte vychodila základní školu s vyznamenáním, nepokračovala na střední a okamžitě nastoupila do bývalé továrny Schowanek, jež dostala po válce název TOFA. Potřebovala rychle vydělávat peníze. V 60. letech se pak vdala a s manželem Emilem Scharfem si pořídili dvě děti – syna a dceru.

V Albrechticích je nyní spokojená, ačkoliv se za 80 let změnily. „Obec se o nás stará, holky na úřadě jsou prima. Kolem mě jsou samí rekreanti, ale taky fajn lidi. Všechno je tady hezké, když se koukáte kolem sebe. Vylezu na kopec, nejraději bych všechno kolem objala. Mám strašně ráda přírodu, je proti nám tak silná,“ pochvaluje si jizerskohorská rodačka.

Charlotte Scharfová poskytla před pěti lety své vzpomínky autorovi článku pro Paměť národa.