Prague! Prague! Malý Jiří na konci války naváděl americké tanky na pomoc Praze

Šest let byli nedílnou součástí středočeského Žebráku jen příslušníci německého Wehrmachtu a SS. V dramatických dnech na konci války, které vyvrcholily Pražským povstáním, se v malém městě na hlavní trase mezi Plzní a Prahou rychle vystřídali další důležití historičtí hráči: čeští povstalci, američtí vojáci, vlasovci a nakonec příslušníci Rudé armády.

Svýma dětskýma očima sledoval dějinné události v Žebráku dnes jednadevadesátiletý Jiří Plachý. Dodnes si například pamatuje, jak obcí pár dní po vypuknutí povstání projížděl americký džíp spolu s několika tanky Sherman. Místní obyvatelé jim ukazovali, kudy vede silnice na Prahu. „Taky jsem volal: Prague! Prague!,“ vypráví pan Plachý.

Pro jeho rodinu byl Žebrák vlastně náhradním domovem. Jeho otec před okupací pracoval jako kriminalista v Bratislavě, kde se také Jiří v roce 1934 narodil. Když byly Jiřímu dva roky, přestěhovala se rodina do Trnavy, kam byl policista Plachý převelen. Ještě větší stěhování čekalo rodinu po vyhlášení samostatného Slovenského státu 14. března 1939. Jako Češi museli zemi opustit.

„Kdo se přihlásil ke slovenské národnosti, mohl zůstat. Půlka našich příbuzných to udělala,“ vzpomíná Jiří Plachý. Dodnes si pamatuje, jak na ně Slováci pokřikovali: Češi peši do Prahy!“ A jak jim Češi odpovídali říkankou: „Hej Slováci, jste vrtáci, že vám není rovno. Chtěli jste mít sloboděnku, zatím máte hovno!“ A přidávali: „Žije, žije, duch slovenský, kdo tomu na vině. Adolf Hitler, Tiso Josef, Béla Tuka svině!“

Napřed Plachého tříčlenná rodina zamířila ke známým do pražské Libně. Tam ale pobyla jen krátce, načež se přestěhovala do Žebráku, kde obydlela horní patro většího domu. „Jak k tomu podnájmu rodiče přišli, ale nevím,“ říká Jiří. Jeho otec současně dostal novou práci na pražském policejním ředitelství.

Obecní školu v Žebráku zabrali pro své potřeby němečtí okupanti, a tak celou válku chodil Jiří do školy do náhradních prostor – buď do hostince, nebo na statek. Jeho první zásadní vzpomínka se vztahuje ke konci května 1942, kdy českoslovenští parašutisté smrtelně zranili zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Jiří byl tehdy zrovna s maminkou a jednou příbuznou na výletě na Karlštejně. Dlouho čekali na zpáteční vlak, který měl zpoždění. Když konečně dorazil, ptala se maminka, co se stalo. „Bouchli Heydricha,“ uslyšela. „Dobře mu tak,“ odpověděla. Kdyby ji někdo udal, mohla skončit na popravišti za schvalování atentátu.

S německými dětmi se prakticky nekamarádil. V hlavě mu ale zůstala vzpomínka na malou dívku Karin, což byla dcera místního velitele SS s typicky „německým“ jménem Moravek. Jiří si z holčičky dělal legraci a říkal jí „Karin, du bist alte Hexe“ (Karin, jsi stará čarodějnice).

Jednou dala Jirkova maminka Karin – vlastně omylem, protože si myslela, že za ní stojí její syn – tři vdolky, které právě pekla. Jirkův otec dostal na oplátku cigarety. „To byl tehdy velký dar,“ konstatuje pan Plachý.

V Žebráku se ale za okupace neodehrály jen zdánlivě úsměvné historky. Jeden místní sedlák například zapíchnul prase – načerno, bez ohlášení německým úřadům, což byl v době válečného hospodářství těžký zločin. Skončil ve vězení a ke konci války ho popravili. Za mřížemi skončila také asi desetičlenná odbojová skupina mladých lidí, po osvobození se všichni vrátili – až na jednoho.

Pražské povstání vypuklo první květnový víkend. Ve stejnou dobu se v Žebráku na křižovatce objevila motorka se sajdkárou, přičemž spolujezdec držel československou vlajku. Německý voják, který tam stál, vystřelil nejprve krátkou varovnou salvu do vzduchu. Než stačil samopal sklonit směrem k motocyklu, byl stroj už pryč.

Brzy na to, se v Žebráku objevila krátká americká kolona. Že jsou Američané už v Plzni, tedy zhruba 50 kilometrů od Žebráku, místní věděli z rozhlasu. Stejně tak slyšeli volání Prahy o pomoc. „Americkému veliteli říkali mejžr, takže jsem pochopil, že to je major,“ vybavuje si Jiří Plachý.

Nebylo to poprvé, co na vlastní oči viděl americké vojáky. V poslední fázi války útočili na trase mezi Prahou a Plzní takzvaní hloubkaři, tedy stíhací piloti, kteří napadali železniční transporty i auta na silnici. V Žebráku létali tak nízko, že jim Jiří viděl z okna do kabiny. Viděl jejich tmavé obličeje, takže dlouho žil v přesvědčení, že to byli černoši. Jenže ve skutečnosti to byli běloši, kteří se opálili v jižní Itálii.

Pražskému povstání ale američtí vojáci nepomohli, i když se krátce zastavili na velitelství Bartoš v Bartolomějské ulici. Konvoj mířil za německým velitelstvím do lázní Velichovky, aby mu předal podmínky kapitulace.

Američané Praze pomoct nemohli kvůli dohodě s Moskvou, museli se zastavit na linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Povstalcům v hlavním městě nakonec pomohli vlasovci, tedy příslušníci Ruské osvobozenecké armády. Ostatně i s nimi se malý Jiří potkal, když putovali od Prahy před postupující Rudou armádou do amerického zajetí.

„Nevěděli jsme, co jsou zač. Měli německé uniformy, a říkali: Stalina zastřelit, Hitlera zastřelit,“ vzpomíná Plachý. Stejným směrem k americkým pozicím zmizel počátkem května ze Žebráku také zmiňovaný velitel SS Moravek s celou svojí rodinou, tedy včetně dcery Karin. Co s nimi bylo dál, ale Jiří Plachý neví.

Ještě, než do Žebráku dorazili sovětští vojáci, vzpomíná si Jiří Plachý na jeden nepříjemný zážitek s vojáky Wehrmachtu. Posádka německého tanku žádala o vodu, přičemž obrněnce zastavila tak, že jeho hlaveň mířila přímo do oken bytu, kde bydlela rodina Plachých. „Donesli jsme jim vědro s vodou, napili se a pokračovali dál,“ říká Jiří.

Ruští vojáci, kteří dočasně zůstali v Žebráku, se zase jednou opili a dobívali se za Jiřího maminkou do jejich bytu. Naštěstí je majitelka doma zpacifikovala a odehnala. Když vystřízlivěli, chtěli jako omluvu malého Jirku svézt na tanku, ale maminka to nedovolila.

Když po válce skončil Jiří základní docházku, nastoupil na gymnázium v Berouně. Poté vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě a po škole nastoupil do výzkumného ústavu v Roztokách u Prahy, takzvané penicilinky. Roztoky se totiž staly prvním místem ve střední Evropě, kde se začalo vyrábět toto „zázračné“ antibiotikum. „Pracoval jsem tam čtyřicet let,“ ukončuje své vyprávění Plachý.