Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
V boji proti jednotkám SS a wehrmachtu položily ve dnech 5.–8. května 1945 život tři tisíce Čechů. Je třeba na ně vzpomínat s úctou. Přesto ani 80 let od povstání neznáme přesvědčivé vysvětlení proč. Důvodem je prostý fakt, že historie Pražského povstání byla celkem třikrát zfalšována a v jednotlivých verzích příběhu se nedá snadno vyznat.
Dějiny se začaly překrucovat hned po osvobození, když politici a později i historici začali ignorovat klíčovou roli, kterou při obraně Prahy proti německým útokům sehráli vlasovci, tedy jednotka wehrmachtu složená z ruských zajatců. Kritického dne 7. května udrželi povstalci jen díky těžkým zbraním Vlasovovy armády pozice v Malešicích, na Pankráci a na Smíchově, vlasovci navíc vyřadili z provozu ruzyňské letiště.
Další krok při falšování dějin podnikli v následujících letech komunisté. Vytvořili mýtus, podle kterého v Praze vypuklo spontánní lidové povstání, do jehož čela se postavila údajně nejvýkonnější složka protinacistického odboje, tedy samotní komunisté. Hrdinně čelili na barikádách německé přesile, přesto by museli prohrát, kdyby včas nepřispěchala Rudá armáda a Prahu „neosvobodila“.
Reálně ovšem převzala organizaci povstání hned 5. května skupina důstojníků, vesměs bývalých legionářů, v čele s generálem Karlem Kutlvašrem, kteří byli léta předtím napojeni na odbojovou organizaci Obrana národa. Kapitulaci německého velitele Prahy Rudolfa Toussainta přijali už 8. května. Pražané se osvobodili sami, den před příchodem Rudé armády.
Přesto se pravdivou verzi povstání nepodařilo do obecného povědomí vrátit ani po pádu komunistického režimu, naopak došlo ke třetí fázi překroucení historie. Do paměti národa se příliš zapsala komunistická verze. A pokud si mohli komunisté zabrat roli povstaleckých vůdců pro sebe, pak přece nemohlo jít o nic důležitého. Vzpomínky na květnové boje o Prahu proto patří spolu s KSČ na smetiště dějin.
Není divu, že ani po 80 letech neexistuje přehledná monografie o tom, jak se Pražské povstání odehrálo, jak proběhly rozhodující boje, kdo v nich padl a kdo se v nich vyznamenal. Dodnes se místo toho objevují odborné články o „nových zjištěních“ historiků.
Více k tématu si přečtete zde:
Pochopitelný je také nepřehledný pomníkový chaos. Po Praze jsou stovky pomníků a pamětních desek, které ovšem nepřipomínají vítězství Čechů, ale plní pouze elementární roli vzpomínky padlých.
Teorii o bezvýznamnosti povstání podporují námitky, které lze najít zvláště u zahraničních historiků. Povstání byl omyl, který vlastně není třeba slavit. Pustit se s civilisty, v nejlepším případě s paramilitárními jednotkami, do nejvýkonnější armády té doby byl vojenský nesmysl, který ničemu nepomohl, stál však tisíce životů.
Po bitvě, tedy i bitvě o Prahu z roku 1945, je každý generálem. Proto je snadné tvrdit, že stačilo počkat pár dnů na Rudou armádu, která by město bezbolestně osvobodila. Ovšem na počátku května 1945 vypadala situace jinak. Teprve 2. května kapituloval před Rudou armádou Berlín, podle německých historiků v největší bitvě, která se kdy na německém území odehrála. Jen Rudá armáda evidovala podle maďarského historika Kristiána Ungvaryho ztráty 352 tisíc lidí (mrtvých a raněných), zároveň v troskách zůstala větší část města. Ze značné části byly nedlouho předtím zničeny Vídeň a Budapešť, při jejichž dobývání dosáhly ztráty Rudé armády 168 tisíc, respektive 320 tisíc mužů. Co když se Němci chystali bránit Prahu stejně zarputile a efektivně? Co kdyby ustupující vojáci začali rabovat a vypalovat, jak bylo zvykem dokonce na území obývaném Němci?
Přinejmenším ještě 4. května oznámil vrchní velitel wehrmachtu Ferdinand Schörner, že neustoupí a že Čechy a Moravu ubrání. Měl k dispozici 800 tisíc vojáků, dvakrát víc než bylo obránců Berlína. Jak ovšem píše německý historik Peter Leib, právě revolta 30 tisíc ozbrojenců v Praze způsobila, že „Schörnera převálcovaly události“. Nepřišel tím pouze o klíčový strategický bod. Roli osvoboditelky si chtěla nárokovat Rudá armáda, a proto hned 6. května zahájila pražskou operaci. Překonat úpornou obranu Schörnerových jednotek zvláště v Krušných horách však nebylo ani v těch dnech samozřejmostí. Rudou armádu stálo podle Leiba její poslední tažení do mezitím osvobozené Prahy 52 tisíc raněných a mrtvých.
Možná by pád nacistického Německa probíhal bez povstání v Praze jinak, přesto lze jen spekulovat o tom, že by to bylo méně krvavé a klidnější.
Zároveň platí paradox: Pro poučení současníků může mít „bezvýznamné“ povstání význam právě z toho důvodu, že se civilní obyvatelstvo pustilo do boje s přesilou regulérních vojenských jednotek. V takové akci lze najít romantický revoluční rozměr spravedlivého lidového boje proti despotům, při kterém prostí lidé obětují životy pro vyšší dobro. Takové revolty obvykle končily během pár dnů, nejdéle týdnů krveprolitím, protože narychlo zorganizovaná domobrana opravdu neměla proti regulérní armádě šanci. Zažili to revolucionáři z různých evropských zemí v roce 1848, účastníci Pařížské komuny v roce 1871, dělnických bouří v Berlíně a Mnichově počátkem roku 1919 či Varšavského povstání v roce 1944. Přesto se hrdinství jejich účastníků dodnes připomíná ve velkolepých ceremoniích, o podrobných publikacích mapujících každou minutu jejich průběhu ani nemluvě.
Praha z května 1945 měla štěstí v tom, že se proti třem bojovým skupinám wehrmachtu a SS dokázala udržet potřebné čtyři dny.
