Sověti se do Prahy hnali, Kreml šel po kořisti. „Gdě Amerikanci?“ ptali se v květnu 1945

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Do konce druhé světové války zbývalo jen několik dnů, mrtev byl i vůdce nacistické Třetí říše Adolf Hitler. Avšak pražské i plzeňské zbrojovky vyráběly pro Wehrmacht naplno a nikdo nevěděl, kdy přesně teror nacistů v Čechách a na Moravě skončí.

Rudá armáda se blížila k hranicím Moravy, sílily zde partyzánské akce a z britských či sovětských letounů seskakovaly paraskupiny se zbraněmi. V Praze a v Plzni to však vypadalo, jako by hitlerovský režim zdaleka nebyl těsně před koncem.

Němci měli v protektorátu minimálně 100 tisíc dobře vycvičených mužů a pražskou posádku tvořilo 30 tisíc po zuby ozbrojených Němců, včetně letectva v Ruzyni či Kbelích. A třeba z benešovského výcvikového prostoru mohlo na Prahu kdykoli vyrazit dalších 35 tisíc vojáků elitních jednotek SS.

Demokratický, ale i komunistický odboj sice před koncem roku 1944 zvýšil aktivitu, avšak gestapo rozbilo celostátní vojenskou organizaci Obrana národa generála Zdeňka Nováka a začalo drtit i komunistický odboj.

„Šlo o období zoufalého čekání, kdo osvobodí Prahu první: zda Američané, či naopak Sověti…,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu. „A bylo to čekání v atmosféře mimořádně krutého nacistického teroru, bez ohledu na blížící se jasnou porážku třetí říše,“ dodává.

Když jsme před časem debatovali o Pražském povstání, posteskl jste si, že ho Češi stále nedoceňují, a zmínil jste jeho hrdiny. Aniž bych pomíjel známější jména jako Jaromíra Nechanského (paraskupina Platinum-Pewter) či generála Karla Kutlvašra, mluvil jste třeba o povstaleckém veliteli pražských policistů, podplukovníkovi Emilu Rožkovi, ale také o nezletilých klucích.

Emil Rožek byl skutečně mimořádným hrdinou povstání. Dnes už zapomenutých hrdinů či osobností bychom však našli hodně. Vždy se třeba opomíjeli lidé, kteří měli největší odpovědnost: velitelé a důstojníci, kteří byli pod největším tlakem a na jejich rozhodnutích závisely životy barikádníků.

Jejich odvaha byla po léta bagatelizována. Už ve filmu Němá barikáda (1948, režie Otakar Vávra, podle povídkové předlohy z roku 1946 spisovatele Jana Drdy - pozn. red.) takřka celým Holešovicím velí komunista zámečník Hošek, jako by absolvoval vysokou válečnou školu. Ve skutečnosti přitom barikádám na Trojském mostě velel opravdu Jaromír Hošek, který ale byl poručíkem ženijního vojska. No a obranu celých Holešovic řídil zase štábní kapitán Jaroslav Cabicar (1896–1969).

A to pomíjím dnes již zcela neznámé řadové hrdiny takříkajíc s puškou: například legionáře podplukovníka Františka Pešku, jenž velel důležitému úseku obrany na Pankráci. Opomíjen je i plukovník František Vejmelka (1895-1968), který skvěle řídil obranu poloviny povstalecké Prahy. Jeden z nejsilnějších příběhů je pak ten o podplukovníkovi jezdectva Františku Pouskovi (1894–1971).

Povídejte…

Pousek dokázal v kritické chvíli, když se obrněné jednotky SS snažily prorazit U Hybernů na Václavské náměstí, sjednotit roztříštěné skupinky mladých bojovníků, aby střídavě bojem a vyjednáváním zabránil německým tankům v dalším postupu. Měl sice střepinu granátu v noze, přesto ale v uniformě podplukovníka dokázal vždy dojít k Němcům, s nimiž vyjednával velmi sebevědomě, přičemž odmítal jakýkoliv ústupek.

Po válce, jako ostatně mnozí další hrdinové Pražského povstání, byl komunisty zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen na osm a půl roku těžkého žaláře. Jeho syna tam dokonce zavraždili.

Které osudy obránců Prahy z května 1945 vás zasáhly nejvíc?

Silně se mě dotkly osudy mládenců ze Zpravodajské brigády. Byli to mladí, demokraticky orientovaní lidé. Většinu z nich jsem v 80. a 90. letech osobně poznal. Bohužel někteří, jako třeba významný heraldik Adolf Karlovský, odešli po sovětské okupaci v srpnu 1968 do exilu.

Osudy těchto hochů, jejich ideály i hořkost a křivdy, s nimiž se po válce setkávali, mi připomínají geniální román „Kolumbové v roce 1957. Ročník 20“ polského spisovatele Romana Bratneho. Autor v něm líčí rozporuplné osudy mladých bojovníků Varšavského povstání, kdy se v letech komunistické totality a represí z někdejších kamarádů na život a na smrt stali nesmiřitelní protivníci. Stejně jako z těch mladých z Pražského povstání.

A co osud nezletilých barikádníků?

Nebylo jich málo, často šlo o bývalé skauty. Jejich odvaha vyplývala i z toho, že v takhle mladém věku nemáte tak vyvinutý pud sebezáchovy jako dospělí.

Hodně těchto nezletilých mladých hrdinů vstoupilo po válce i pod vlivem mýtu o Rudé armádě jako osvoboditelce Prahy do komunistické strany, policejních či armádních složek a nechali se léta manipulovat. Vlastně se stali jakousi pretoriánskou gardou komunistické strany. Mnozí prokoukli podstatu stalinského režimu až s příchodem nových „osvoboditelů“ v srpnu 1968, kdy Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem.

Z dostupných materiálů vyplývá, že do povstání se zapojilo 31 tisíc Čechů, ve zbrani bylo 12 tisíc mužů, vzniklo 1600 barikád, na jejichž budování se podílelo až 100 tisíc lidí. Padlo 2898 povstalců: vojáků, policistů, tramvajáků, železničářů, dělníků z pražských fabrik. Tyhle počty mě dost překvapily.

Po desetiletí se v nejrůznějších publikacích stereotypně uvádělo, že v Pražském povstání padlo 1693 Čechů. Když jsme se ale s kolegy z Vojenského historického ústavu pustili do detailního shromažďování statistik padlých, s úmyslem vydat o nich publikaci, vymklo se nám to z rukou. Pátrali jsme totiž nejenom ve Vojenském, ale také v Národním archivu a v dalších fondech. Postupně jsme dospěli k číslu, které hodně převyšuje 3000 padlých Čechů od 5. do 9. května 1945, a nemusí být ani zdaleka konečné.

Samostatnou kapitolou jsou pak takzvaní vlasovci, pokud se o nich chcete zmínit.

Zkusme to.

O vlasovcích panují i po 80 letech různé mýty a fámy: třeba, že osvobodili či zachránili Prahu. Jeden nesmysl za druhým. Významně však povstalcům pomohli na Pankráci, v Ruzyni či na Smíchově, jak uznal i generál Kutlvašr.

Za dva dny (5. až 7. května) padlo při obraně Prahy kolem stovky vojáků Ruské osvobozenecké armády a dalších 200 zraněných se léčilo v pražských nemocnicích. Maršál (Ivan) Koněv slíbil předsedovi České národní rady Albertu Pražákovi, že těmto raněným se nic nestane. Avšak byl to slib hodný Moskvy: sovětská komanda hned druhý den vytahala raněné vojáky ROA ze špitálů a povraždila je. Většina z nich má dnes na Olšanských hřbitovech malý pomníček. Celkem jde tedy o 300 padlých či zavražděných vlasovců.

Jednoduché to ale není ani s počty vojáků Sovětské armády, kteří při osvobozování Prahy zahynuli…

To není. Na Olšanských hřbitovech je podle nejnovějšího výzkumu ruského badatele Pormotzeffa pochováno asi 492 rudoarmějců (podrobněji v boxu výše - pozn. red.). Problém je ale v tom, že naprostá většina zemřela ve Středočeském kraji od června do listopadu 1945 při nehodách, na následky válečných zranění v nemocnicích, na otravu alkoholem anebo po vzájemných etnických potyčkách vojáků, například mezi Uzbeky a Ukrajinci.

Na olšanské čestné pohřebiště byly navíc převezeny ostatky rudoarmějců třeba až od Brna. Nakonec tedy zjistíme, že 9. května přišlo v Praze o život asi 23 sovětských vojáků. Pro zastánce Moskvy je to však argument, jak se v Česku falšují dějiny. Kdyby ale v Praze padlo 9. května opravdu 492 sovětských vojáků, bude jich alespoň 1200 zraněno. Šlo by tedy o obrovský boj a podle toho by Praha byla i rozsáhle poničená.

A pak je tu ještě jeden stovkami svědků potvrzený fakt: když vjížděl první sled sovětských jednotek 9. května do Prahy, rudoarmějci se neptali jako ve filmech: „Gdě Germanci?“

Nýbrž?

„Gdě Amerikanci?“

Jak to?

Věděli totiž, proč byli v obrovském spěchu hnáni k Praze: aby v ní byli za každou cenu první. Aby ta válečná kořist byla politicky o to větší.

Když tedy narazili na zadní voje odcházejících německých jednotek v Dejvicích či u Klárova, spustily se přestřelky. Asi nejznámější obětí těchto šarvátek je velitel tanku T-34, sovětský důstojník ukrajinské národnosti Ivan Gončarenko. Tím ovšem nijak nesnižuji hrdinství a zásluhy sovětských vojáků při osvobozování Československa.

Jste zastáncem názoru, že povstání zachránilo Prahu? Jak tedy mohlo město dopadnout, pokud by povstání nevypuklo?

Existují německé dokumenty, jak naložit s Prahou v závěru války: dílem ji bránit a dílem zničit. Němci předpokládali, že se budou bránit na levém břehu Vltavy, zatímco na tom pravém plánovali různé destrukce. Praha byla pro Němce důležitá především jako strategická ústupová cesta na Západ do amerického zajetí.

Sovětské velení se domnívalo, že Němci tu budou stále bojovat. Naplánovalo tedy začátek pražské operace na 7. května s tím, že do Prahy dorazí do 13. května. Spád událostí byl ale tak rychlý, že Němci už neměli možnost své destrukční plány uskutečnit. Zabránilo tomu i povstání tím, že vypuklo už 5. května. Všechno tím velmi urychlilo. Takže ano: povstání zachránilo Prahu jako město. Válku navíc zkrátilo o několik dnů. A to je vždy záchrana tisíců lidských životů.

Pak se nabízí otázka: Kdo vlastně osvobodil Prahu? Aniž bychom popírali roli sovětské, americké, polské či rumunské armády při osvobozování jiných významných měst či krajů Československa.

Zjednodušeně by se dalo říct, že Pražané. Německý generál Rudolf Toussaint totiž kapituloval před Českou národní radou 8. května. Tedy ještě před příjezdem Rudé armády. Samozřejmě však i pod vlivem postupujících amerických i sovětských jednotek.

Mnoho lidí si dodnes nechce přiznat, že Kreml nechtěl přijít o svou kořist v srdci Evropy, takže Američanům lhal, když se nabízeli, že jejich jednotky postoupí na levý břeh Vltavy a Labe. Sověti americkému velení bezostyšně tvrdili, že pražskou operaci již zahájili, že by se americká vojska promíchala s těmi sovětskými a podobné výmysly. Američany doslova prosili, aby na Prahu nepostupovali, což by pro ně nebyl problém.

Průzkumná mise US Army dorazila například z Plzně do Prahy bez problému za dvě hodiny dvacet minut. A míjela se přitom s ustupujícími jednotkami Wehrmachtu. A zvládli to i američtí novináři v džípech. Rudá armáda proto zahájila pražskou operaci o den dříve, 6. května. To už se ale v Praze dávno bojovalo.

Česká společnost pak byla desítky let krmena lživou komunistickou propagandou i levicově orientovanými umělci a historiky, jak Sověti spěchali nezištně zachránit Prahu. Mnozí lidé tomu nakonec uvěřili. Někteří ruští historici nicméně v době prezidentství Borise Jelcina uznali, že pražská operace byla především politickou záležitostí a jen okrajově vojenskou.

Jak se vám poslouchá poměrně rozšířené klišé, že „Češi za svou svobodu nikdy nebojovali“?

Šíří ho především lidé, kteří by pro svou zemi, pokud by byla v nouzi, nic neudělali. Sami pro sebe si tím hledají alibi.

Když se ale podíváme na historii evropských národů: Nizozemců, Belgičanů, Poláků, Čechů… musíme si uvědomit, jak mnoho například Nizozemců či Francouzů kolaborovalo s Němci. Češi jsou na tom stejně jako kterýkoliv jiný evropský národ. Mohl bych hodiny a hodiny mluvit o našich barikádnících, partyzánech, odbojářích a samozřejmě i letcích, tankistech, parašutistech na západní či východní frontě. Jde o desetitisíce statečných mužů a žen. V evropském kontextu se nemáme za co stydět.