Útok na Írán odkryl pozoruhodné trhliny v nové „ose zla“

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V roce 2002 použil bývalý americký prezident George W. Bush ve svém projevu o stavu Unie termín „osa zla.“ Vysvětlil jej jako země podporující terorismus a vyvíjející zbraně hromadného ničení. Vyjmenoval tři – Severní Koreu, Írán a Irák.

Po dvaceti letech má termín nový význam. Kritéria členství již nejsou takto formální, ale spíše věcná – osa zahrnuje země usilující o svržení starého světového řádu, v jehož čele stojí Spojené státy americké. Hovoří se tak o „nové ose zla“ nebo také o „ose autokracií“. Používá se rovněž označení CRINK – to počátečními iniciálami napovídá, kdo jsou její členové: Čína, Rusko, Írán a Severní Korea.

Spolupráce mezi těmito čtyřmi zeměmi není zcela nová.

Severní Korea je na Číně závislá již téměř 75 let. Vztahy Moskvy s Pekingem i Teheránem byly během studené války často problematické, ale rozpad Sovětského svazu v roce 1991 otevřel dveře ke sblížení.

Během prvního prezidentství Donalda Trumpa se začaly objevovat náznaky, že Čína a Rusko prohlubují vzájemné partnerství. Rusko a Írán se mezitím ocitly na stejné straně občanské války v Sýrii poté, co Moskva v roce 2015 zasáhla na podporu režimu Bašára Asada.

Naplno však své spojení a sílu osa ukázala až před třemi lety, kdy Rusko napadlo sousední Ukrajinu. Válka na evropském kontinentu do žhavých uhlíků nalila vysokooktanový akcelerátor. Kyjev by ostatně mohl o nové ose zla vyprávět nejvíce – Ukrajinu pomáhají ničit i íránské drony, severokorejští vojáci a čínské peníze.

Íránské poskytnutí bezpilotních letounů a balistických raket středního doletu výměnou za ruské zpravodajské služby a stíhací letouny umožnilo Rusku udeřit na ukrajinskou vojenskou a civilní infrastrukturu, aniž by vyčerpalo své zásoby jiných zbraní a oslabilo svou obranu proti NATO. Severní Korea přispěla tisícovkami vojáků i municí a pomohla Rusku postupně vytlačit ukrajinské síly z Kurské oblasti. Ruské kompenzace v podobě ropy, stíhacích letounů a případně dalších zbraní naopak otupují účinek mezinárodních sankcí vůči Pchjongjangu.

Rozhodnutí Pekingu tiše přihlížet tomu, jak čínské firmy – výměnou za některé obranné technologie a levnější energii – režimu v Kremlu dodávají technologie dvojího užití, pomohlo Rusku vyrábět vyspělé zbraně navzdory západním sankcím.

Cíl spojení však výrazně přesahuje hranice Ukrajiny. Jeho smyslem je změnit světový řád.

Nedávný útok Washingtonu na jaderná zařízení v Íránu ale ukazuje, že tento cíl je v tuto chvíli zřejmě jediným, a zjevně i poněkud slabým pojítkem. Moskva, Peking i Pchjongjang jenom přihlížely, a to i když americký prezident Donald Trump i izraelský premiér Benjamin Netanjahu poměrně otevřeně mluvili i o možnosti svrhnout autoritářský režim v Teheránu.

Mezi zeměmi CRINK neexistuje žádná oficiální dohoda, která by je zavazovala k vojenské spolupráci. Analytici věří, že pokud bude pokračovat konvenční válka na Ukrajině, je určitá vojenská institucionalizace možná, nicméně v tuto chvíli jsou téměř všechny vazby v zásadě na bilaterální bázi.

V červnu 2024 podepsaly Rusko a Severní Korea smlouvu o vzájemné obraně. Írán a Rusko slíbily posílit hospodářskou spolupráci a letos v lednu jejich zástupci připojili podpis pod vlastní obrannou dohodu. Čína, Írán a Severní Korea – stejně jako mnoho dalších zemí po celém světě – se rovněž odmítly připojit k sankcím vůči Rusku. To mezitím naopak zablokovalo pozorovatelům sankcí OSN možnost pokračovat v jejich práci v Severní Koreji.

Postupně dochází i k vojenské integraci – od roku 2019 například Čína, Írán a Rusko příležitostně prováděly společná vojenská cvičení v trojstranném formátu, ale tato cvičení měla zřejmě jen malý strategický význam. Při neexistenci společných institucí je koordinovaný postup velmi obtížný.

To, co označujeme jako osu, je ve skutečnosti šest dílčích dvoustranných vazeb, kterým chybí silný jednotný společný motiv. Předchozí bloky stojící proti Západu jej měly – pro původní osu zla to byl militantní islamismus, předtím pro Varšavskou smlouvu kolem Sovětského svazu zase internacionální komunistická ideologie, která nejen vyzývala k revoluci v celém liberálním kapitalistickém světě, ale také nabízela utopickou vizi nového globálního řádu.

Čínu, Rusko, Írán a KLDR dnes spojuje autokracie, nicméně ta jako taková není žádnou ideologií a žádnou jednotnou vizi světového uspořádání nenabízí.

Jinými slovy: íránskou islámskou teokracii, ruský neoimperialistický nacionalismus, dědičnou despocii severokorejského režimu a směs nacionalismu, konfucianismu a marxismu-leninismu, která ideově naplňuje Komunistickou stranu Číny, pojí pouze vize rozbití současného světového řádu. Na podobu jakéhokoli možného řádu nového zcela jistě stejný pohled nemají.

„Termín osa naznačuje, že všechny čtyři mocnosti mají jednotný názor na to, jak má vypadat globální řád, a mají velký plán, jak toho dosáhnout. Zní to zlomyslně a konspirativně a rozhodně to není přesné,“ myslí si Daniel R. DePetris, který působí v zahraničněpolitickém think-tanku Defense Priorities ve Washingtonu.

„Neúspěch při pomoci Íránu by ukázal, jak odlišné zájmy těchto čtyř mocností jsou,“ doplňuje jej Ahmed Aboudouh, expert na čínskou blízkovýchodní strategii z londýnského think-tanku Chatham House. „Odhalil by transakční povahu koalice, která je z velké části vedena společným odporem vůči ekonomickému a geopolitickému tlaku Západu.“

A tak, když minulé pondělí ruský prezident Vladimir Putin přijal v Moskvě íránského nejvyššího diplomata Abbáse Aragčího, nenabídl mu žádnou vojenskou pomoc. Pouze odsoudil Izrael.

S čínským prezidentem Si Ťin-pchingem se spojil telefonicky, komunistický diktátor se však nepřidal dokonce ani k přímému odsouzení útoků. To nechal jen na slabších vahách svého režimu – nejostřejší věty pronesl jeho velvyslanec při OSN Fu Cchung, který USA a Izrael nařknul z porušování íránské svrchovanosti v rozporu s mezinárodním právem.

Slova sice padala silná, to však není nic, co by mohlo zastavit americký bombardér B-2, který mohl nerušeně proletět íránským vzdušným prostorem.

Čína podle některých odborníků zvažuje, jak celou americkou akci vnímat. Jisté je, že Trumpův rozkaz k zásahu v zahraničí byl do jisté míry přelomový a ukázal sílu tzv. jestřábů v prezidentově okolí. A jsou-li současní republikánští jestřábi vůči někomu ještě ostražitější než vůči Íránu, je to Čína.

Trumpova předchozí váhavost ohledně použití americké síly v zahraničí mohla Peking povzbudit v přesvědčení, že USA nepřijdou Tchaj-wanu na přímou pomoc, pokud by došlo k vojenskému konfliktu – jediné divoké kartě v konfliktu, který by jinak pravděpodobně dopadl jednostranně ve prospěch Číny. Nyní se zdá, že by Trump svým opakovaným slibům o obraně ostrova dostál.

Americký prezident sice ustoupil od dřívějších varování před možnou změnou režimu v Íránu a během 72 hodin přešel od tweetu o „bezpodmínečně kapitulaci“ k příspěvku se sdělením „nyní je čas pro mír“, nicméně posílil vnímání Spojených států jako nepředvídatelného a agresivního soupeře, který se jednostranně nevzdá své schopnosti použít v zahraničí sílu.

Odborníci nicméně upozorňují, že sázky na Tchaj-wanu a v Íránu jsou daleko jiné a konflikty příliš vzdálené, než aby bylo možné vyvozovat přímé závěry o Trumpově připravenosti zasáhnout, pokud by konflikt mezi Čínou a Tchaj-wanem vypukl.

Minimálně v tuto chvíli je však pro Čínu výsledek nedávných událostí pozitivní. Americká armáda – již tak přetížená – přesunula na Blízký východ celou řadu prostředků, včetně letadlové lodi, která předtím křižovala Jihočínské moře, kde Čína agresivně prosazuje územní nároky.

Jistý prospěch mají i Rusko a Severní Korea. Kvůli íránsko-izraelskému konfliktu Trump minulý týden zkrátil svou cestu na summit G7 v Kanadě a vynechal setkání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským, který tam přijel shromáždit podporu proti Rusku. Opětovné posílení Íránu vytváří příležitosti pro prodej zbraní ze Severní Koreje, která je dlouholetým vojenským dodavatelem Teheránu.

Naopak přímá pomoc Íránu by mohla podkopat vlastní zájmy jaderných mocností – nehledě na to, že silné vojenské angažmá v regionu je nákladné a USA v něm již mají značný náskok. Čína je uprostřed obchodních jednání s Trumpovou administrativou, která uvalila vysoká cla na čínský dovoz. Rusko si možná bude chtít udržet dobrou vůli s Trumpem, který dosud odmítal nové sankce proti Rusku, jež by ho přiměly ukončit válku na Ukrajině.

Obě země mají také vzájemně výhodné vztahy s arabskými státy Perského zálivu, které je třeba udržovat, a tyto státy nechtěly, aby Moskva nebo Peking přispívaly k delší válce v jejich sousedství.

Až nejvíce se tak nabízí Severní Korea. Její kapacity jsou nicméně značně omezené a Kimův režim je již do značné míry poskytuje Moskvě. Právě před dvěma týdny se v Pchjongjangu diktátor setkal se šéfem ruské diplomacie Sergejem Šojguem a uzavřeli dohodu, podle níž poloostrovní diktatura pošle 6 tisíc vojenských stavebních a odminovacích specialistů do ruské Kurské oblasti, v níž Kim od loňského podzimu nasadil zhruba 15 tisíc svých vojáků, aby pomohli vyhnat ukrajinské vojáky.

S Íránem má nejnesvobodnější země světa dobré vztahy už dlouho. Pomáhala mu budovat jeho zbrojní arzenál a již od íránsko-irácké války v 80. letech 20. století mu dodávala tanky, rakety a dělostřelectvo. Podle investigativy časopisu Jane's Defense Weekly z roku 2006, kterou později citovala i americká Výzkumná služba Kongresu, Severní Korea rovněž pomáhala budovat rozsáhlé podzemní tunely v jaderných zařízeních Natanz a Isfahán, které byly silně napadány USA a Izraelem. Pomoc KLDR se navíc ukázala jako podstatná, jelikož zařízení se právě díky hloubce tunelů zřejmě nepodařilo útočníkům zničit.

Čína také dříve íránskému jadernému programu pomáhala. Oficiálně s tím skončila na konci 90. let. Pozorovatelé však tvrdí, že Peking poskytl Teheránu návrhy střediska pro přeměnu paliva v Isfahánu. Podle zprávy OSN z roku 2008 se pak Čína a Rusko podílely na vývoji íránského uranového dolu Saghand.

Nyní Peking íránský jaderný program podporuje zejména tak, že nepotlačuje čínské soukromé ani státní společnosti, které Íránu pomáhaly získávat komponenty pro výrobu zbraní. Washington na to reagoval řadou sankcí – poslední velký balík přijal letos v květnu.

Značné trhliny ve vztahu čtyř autoritářských režimů ukazují, že pojem osa je dost zjednodušený. Ve skutečnosti by toto vnímání mohlo být i nebezpečné. Potenciálně by totiž mohlo Spojené státy vést ke špatným rozhodnutím, která by blok konkurenčních mocností skutečně spojila do jedné osy – svým způsobem by tak šlo o sebenaplňující proroctví. Vnímání celku příliš jednotně by navíc mohlo podněcovat k přehnanému rozložení sil a nesoustředění se na nejakutnější z hrozeb.

„V zájmu Washingtonu je totiž uvědomit si značné rozdíly, které mezi zeměmi CRINK existují, a tyto rozdíly následně využívat ve svůj prospěch,“ věří DePetris.

Neshod ve skupině zemí přitom panuje celá řada a nejde pouze o útok na Írán. Navzdory prohlášením Putina a čínského prezidenta Si Ťin-pchinga o „neomezeném“ přátelství mezi jejich zeměmi je v partnerství zakomponováno mnoho limitů. Podezření, ne-li nedůvěra, je zakořeněno v segmentech jejich národních bezpečnostních agentur natolik, že se ruská kontrarozvědka snaží vykořenit čínskou špionáž uvnitř Ruska.

Američtí úředníci v agenturách napříč federální vládou, kteří se zaměřují na dlouhodobější velkou strategii, by měli veškeré trhliny detailně analyzovat. „Dvanáctidenní konflikt mezi Íránem a Izraelem má sloužit jako případová studie, jak vrtkavé mohou být mezinárodní vztahy, a to i mezi malou skupinou siláků, kteří sice hrají společnou velkou hru, ale jde jim především o vlastní moc – partneři ať jdou k čertu,“ doplňuje DePetris.