Recenze: Filmař vyvezl fanoušky Ruska na Ukrajinu. Nezměnil vůbec nic

Jak zamezit tomu, aby společnost zůstala rozpolcená na dva nesmiřitelné tábory, patří k největším tématům dneška. V takzvané postfaktické době lze na internetu najít bezbřehé množství informací různé kvality a bývá čím dál obtížnější rozlišit fakta od nesmyslů.

Dokumentarista Robin Kvapil proto zkusil jednoduchý experiment. Najde pomocí inzerátu skupinku lidí, kterým se dnes poněkud nešťastně říká dezoláti a kteří zpochybňují například ruské napadení Ukrajiny nebo mnohá témata artikulovaná zástupci liberální demokracie. A tyto lidi doveze do největší možné blízkosti válečné fronty. Otázka zní, jestli zdánlivě bohulibý záměr nebyl od počátku odsouzený k neúspěchu.

Film Velký vlastenecký výlet, který od čtvrtka promítají kina, se zaštiťuje humanismem. Snaha polepšit nenapravitelné hříšníky však působí především jako projev nadřazenosti tvůrců – lidí z toho „správného“ názorového tábora – nad protagonisty. A tedy jako gesto, které příkopy nakonec spíše prohloubí.

Kvapil se svým týmem během konkurzu sděluje účastníkům, že jim nabízí možnost vidět válku na vlastní oči, udělat si obrázek a potvrdit, či přehodnotit dosavadní názory. Obdrží kamery a budou moci vše natáčet z vlastního pohledu.

Příležitost nakonec dostává trojice protagonistů. Bezdětný Ivo, farmář Nikola a dcera prominentních komunistů Petra. Všichni se shodují, že Vladimir Putin je vlastně jediný, kdo stojí proti zlému západu, k jehož nejzrůdnějším praktikám řadí i věci jako soubor opatření Green Deal. Dotyční jsou vybaveni informacemi z nejzapadlejších zákoutí internetu a historkami typu, že jeden asi pětatřicetiletý Ukrajinec vyprávěl kdesi na Vysočině, kterak je prý Ukrajina plná neonacistů útočících na lidi zápalnými lahvemi.

Kvapilův tým dopraví toto trio do Charkova a přilehlých oblastí, kde je vozí po různých příkladech dopadů války – od školy ve stanici metra přes rozbombardovaná sídliště a vsi po hřbitov uprostřed borovicového lesa. Celou dobu štáb zaznamenává, kterak s účastníky různé situace emočně cloumají a jak je zpracovávají.

Upovídaný Nikola, jenž doma vyprávěl veselé historky o skotu a vepřích, je zamlklý a evidentně dojatý. Vysokoškolsky vzdělaná, leč názorově dost extrémní Petra vyjadřuje lítost obětem a mluví o zrůdnosti takových věcí, jako je nemožnost pohřbít zesnulé blízké. Zároveň se ale snaží vše racionalizovat, aby to zapadalo do její agendy.

Ivo je asi největší nešťastník, který nikde nemůže najít tlupy „nácků“ a pokouší se vetchými argumenty opatrně hájit i taková zvěrstva, jako je znásilňování dětí ruskými vojáky.

Těch několik momentů, kdy názorně vidíme, že propagandu nevymaže z mysli ani nejpřímější kontakt s realitou, je jistým způsobem cenných. Nedalo se to však očekávat? Bylo třeba udělat z několika lidí obětní beránky, kteří poslušně jezdí po jednotlivých místech a dostávají se na dosah raketových či jiných útoků?

Celý snímek připomíná trochu zvrhlý typ turistiky. Pojďme vozit skupinku „dezolátů“ od jedné smutné a děsivé scenerie ke druhé a uvidíme, co se stane. Vlastně nic. Jejich názory se nijak nezmění.

Film je formálně velmi úmorný, postrádá tempo, což může být dané snahou tvůrců nechat protagonisty co nejdéle spočinout na každém místě, aby s diváky procítili, co se tam odehrálo. Pro posílení jímavé atmosféry Kvapil pravidelně používá místní písně a záběry z dronů, ale tím jen posiluje neživotnost konceptu. Slibované záběry od trojice účastníků hrají ve snímku jen minimální roli.

Spousta ambiciózních českých dokumentů doplácí na to, že tvůrci vycházejí z potenciálně nosného nápadu, ale realizace probíhá trochu stylem „uvidíme, co se bude dít dál“. Také v tomto případě chybí pečlivější příprava či koncepčnější úvaha. Improvizované natáčení na koleni automaticky negeneruje autentičnost a jiné kvality, jakkoli nechceme umenšovat odvahu, která byla k cestě do blízkosti probíhající ruské války na Ukrajině jistě zapotřebí.

Velký vlastenecký výlet nenaplňuje to, co sliboval. Paradoxně navzdory okolnímu nebezpečí zůstává v bezpečném módu. Jeho hlavní snahou je vyobrazit nemožnost nápravy jedinců s pomatenými názory. Ten proklamovaný nápad dát jim velký prostor buď zdaleka nebyl tak nosný, anebo to vlastně byla na účastníky tak trochu bouda.

Režisér sice v závěru prosí diváky, aby se k protagonistům nechovali zle, ale snímek končí autorovým patetickým zvoláním, že jsou to víceméně děsiví lidé, kterých se bojí. Po celou dobu je ukazuje jen tak, jak se mu to hodí. Aby vše zapadlo do beznadějného obrazu, že kvůli takovým spoluobčanům jsme všichni – tedy my, ti „lepší lidé“ – ztraceni.

Těžko můžeme po podobném typu dokumentů chtít, aby jejich autoři či protagonisté prováděli složité geopolitické analýzy. Ale ve snímku Robina Kvapila dochází jen k minimální názorové konfrontaci. Vše působí, jako když někam přijede školní či turistický zájezd a účastníci se ze slušnosti na něco přeptají, když už jsou jim místní k dispozici.

To je možná nejděsivější, byť třeba nechtěný aspekt filmu. Tvůrcům se navzdory pobytu na mnoha místech, kde válka napáchala zjevné, viditelné a nenapravitelné škody, podařilo proměnit tento svět v troskách v jakýsi skanzen. Vyvezli do něj partu lidí, kteří mají pro leckoho nepřijatelné názory, a po celém výletu nezůstalo nic víc než pocit, jak je to hrozné. Ještěže my, co se tu nad tím pohoršujeme, jsme ti „lepší lidé“.