Recenze: Nejdřív Gympl, teď Džob. Sprejerská trilogie filmů končí rozpačitě

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když tehdy padesátiletý Tomáš Vorel natočil svůj nejúspěšnější snímek Gympl, na který v roce 2007 přišlo přes půl milionu diváků, překvapil hlavně schopností oslovit mladé publikum. Autor spojený s karikaturní poetikou Divadla Sklep najednou vyprávěl o teenagerech topících se v nejistotách, poměrně autenticky působilo i prostředí sprejerské a rapové komunity. Paradoxně mnohem méně uvěřitelně, místy až nesnesitelně, vyzněla většina dospělých postav – ať už rodičů, nebo členů učitelského sboru.

Po navazujícím snímku Vejška z roku 2014 nyní Vorel uzavírá trilogii titulem Džob. V novince, kterou od čtvrtka promítají kina, už tolik vedlejších dospělých charakterů není. Do značné míry si vystačí se dvěma hlavními, znovu ztvárněnými Tomášem Vorlem mladším a Jiřím Mádlem.

Oběma hochům vyrůstajícím v odlišných sociálních podmínkách se stalo to, že najednou sami dospěli. A dělají vše pro to, aby nedopadli podobně jako jejich rodiče nebo další, kterým už je přes třicet.

Kamarádi Petr a Michal čelí tvrdé realitě dospělého života dost odlišně. Petr se snaží prosadit jako grafik a umělec, Michal v úhledném obleku dohlíží na tým makléřů v pobočce německé firmy. Aby si oba zachovali zdravý rozum, tu a tam vyrážejí po nocích „malovat vlaky“.

Hned úvodní scéna na pražském nádraží ukazuje, že se stále jedná o dobrodružství na hraně. Akorát tentokrát je v sázce o něco víc, než když byli protagonisté ještě školou povinní. Ale co vlastně jinak Džob o svých hrdinech říká?

Gympl pro tehdejší dospívající představoval jeden z mála tuzemských snímků, s nímž se mohli identifikovat. I když do značné míry stále odrážel skečovitou karikaturní, lehce dadaistickou estetiku starších Vorlových filmů jako Pražská pětka či Kouř, byl především deziluzivní výpovědí o jedné generaci.

Ve vykreslování této deziluze Vorel pokračuje a k zachování autentičnosti se opět spojil s důležitými umělci: na soundtracku Džobu spolupracovali raper Yzomandias či hudebnice Tokyo Drift. Také o graffiti se postarali respektovaní tvůrci, pozoruhodné streetartové obrazy, které Petr tvoří, dělal výtvarník Jan Slanina. A na scénáři se podílela „writerka“ Sany. Samotné kulisy se tedy zdají být v pořádku, přesto už jen těžko věřit tomu, že by se dvojice ústředních aktérů těšila respektu uvnitř komunity – ostatně současný rap už s graffiti scénou ani není příliš spojený.

Rap i street art už jsou ceněné komodity, což snímek svým způsobem reflektuje, když se Petrovi daří prorazit na výtvarné scéně. Ale i když aktivity spojené s pouličním uměním zabírají značný prostor vyprávění, zdá se, jako by už byly jen záminkou pro moralistní drama načrtnuté v rádoby syrových, ale v posledku spíše iritujících konturách.

Michal hraný Jiřím Mádlem žije s partnerkou, která většinu filmu působí nesympaticky a protivně, jejich malá dcerka Míša prakticky v každém záběru brečí a režisér Vorel nezná míru, kde končí funkční stylizace a začíná citové vydírání diváka.

Vlastně jediným pozůstatkem „sklepáckých“ gagů je postava bývalého spolužáka, kterému zůstaly zrzavé vlasy a vousy, ale z dřívějšího hipíka se proměnil v bezdomovce žijícího pod Barrandovským mostem. Tento nemytý jedinec vpadává s pravidelností na scénu, aby pisklavým hlasem, nepřípadnými řečmi a přehnaně kontaktní povahou rozrušil atmosféru, aby iritoval postavy i publikum. Je zřejmé, že ho Vorel používá jako zbraň, jako útok na konformitu. Ale bohužel se tento šrapnel už vyčerpal a z trapna se nedaří vytěžit mnoho. Naopak v pasážích, které mají působit věrohodně, Vorel stále pracuje ve „sklepácky“ vyhroceném módu.

Džob chce být svědectvím o době, která jedny vede k úmorné korporátní práci, zatímco idealisté žijí na pokraji bídy v takzvaných prekarizovaných zaměstnáních. Michal odmítá kontakt s otcem v podání Jana Krause, a přitom má nakročeno k tomu, aby se stal podobným nesnesitelným pracháčem ničícím životy druhých.

Petr pro výdělek tiskne trapná trička typu Pivo dělá hezká těla, aby se mohl na druhé koleji věnovat opravdovému punkovému designu a také obrazům nebo uměleckým instalacím. Jenže všechno je vyobrazené tak modelově, jako kdyby Vorel točil další pásmo skečů.

Džob je přitom v jádru – navzdory občasným přemrštěným vtípkům – celkem realistické drama. Jako takové ale bohužel vůbec nefunguje. Už například kvůli nepřesvědčivosti Diany Dulínkové v roli Michalovy ženy Kristýny a tomu, jak byla její postava napsána. Ve většině scén ji vidíme v tenzi, skoro jako bychom se ocitli v hororovém žánru a jejich byt se měl brzy proměnit v dějiště něčeho hrůzného. Není jasné, o co ti dva bojují. O vztah, který možná dříve měli, ale z něhož už skoro nic nezbylo? Má být větší problém Michalovo sprejování, nebo to, jak na něj manželka reaguje podrážděně?

Podobné lavírování nevede k ambivalentnímu vyznění, spíše je znakem scenáristické nemohoucnosti. Podobně není jasné, co vlastně stále pojí Petra s Michalem, jejich kamarádství nevypadá podpořené ničím jiným než faktem, že jsou trochu závislí na nočních výpravách za vlaky.

Tomáš Vorel chce být jako vždy kritikem společenských nešvarů, tak jako obvykle jeho film nevyznívá nijak optimisticky, ale lze ho ještě brát jako někoho, kdo jde proti proudu? A má o společnosti co říci? Sice Džob natočil na iPhone, sám se postaral o kameru a pokouší se zachytit autentická prostředí potagovaných zdí a nádraží, ať už v pražských Vršovicích, nebo v Berlíně, ale působí spíše jako pozorovatel, který má ke světu, o němž vypráví, stále více daleko.