Recenze: Učitelky žízní po změně. Nový film přenáší dánský Chlast do Česka

Ta situace se na plátně neobjevuje poprvé. Dánský film Chlast v roce 2020 jako první představil čtveřici učitelů rozhodnutých vyzkoušet teorii, že při udržování určitého množství promile alkoholu v krvi bude jejich život lepší a pestřejší. Snímek režiséra Thomase Vinterberga vynikl chytlavým námětem, načernalým komediálním tónem i výkony herců včetně Madse Mikkelsena v hlavní úloze.

Přestože měl premiéru za pandemie koronaviru, Chlast se stal diváckým hitem napříč Evropou a nakonec dosáhl také na Oscara pro nejlepší cizojazyčný film. Záhy nato se v USA začalo mluvit o remaku, který měl režírovat Chris Rock a produkovat Leonardo DiCaprio, dosud ale nevznikl. A tak nakonec svou verzi rychleji vyrobil slovenský producent a režisér Rudolf Biermann, zakladatel společnosti In Film. Od tohoto čtvrtka snímek nazvaný Pod parou promítají česká kina.

Biermann se scenáristou Romanem Olekšákem přesadili děj do líbezně vykresleného Mikulova. Jako reklamu typu product placement přidali konkrétní výrobce alkoholu a několik narážek na českou současnost, jinak ale kopírují dánský originál takřka krok za krokem – od úvodu se studentskou recesistickou zábavou plnou alkoholu až po závěrečnou pomaturitní scénu.

Jedna věc je však v české verzi úplně jinak. Chlastají nikoli dánští učitelé, ale jejich středoškolské kolegyně z Moravy. V hlavních rolích se představují Hana Vagnerová, Zuzana Bydžovská, Judit Pecháček a Alžbeta Ferencová, jinak známá jako zpěvačka Zea.

Hrdinky spojuje různá míra zvědavosti a životní nespokojenosti. Kvůli tomu se rozhodnou otestovat na sobě „vědeckou teorii“ skutečného norského psychiatra Finna Skårderuda, že se rodíme s deficitem půl promile alkoholu v krvi. Podle tohoto nápadu, samozřejmě rychle zavrženého odborníky, by se náš život při stálém doplňováním hladinky zlepšil, byl by šťastnější, kreativnější a spontánnější.

Zkušený producent Biermann dobře odhadl, že původní Chlast navzdory mezinárodní slávě zůstal v Česku uzavřený spíš v kategorii nezávislého hitu a viděly ho jen nižší desítky tisíc lidí. Téma alkoholismu tu přitom rezonuje, jak ukázaly komedie Úsměvy smutných mužů či loňský Zápisník alkoholičky s Terezou Ramba, na nějž přišlo do kin více než 550 tisíc diváků. Biermann pochopil, že s dobrým obsazením a zacílením na co nejširší publikum se mu otevírá cesta k potenciálnímu hitu.

Film se od černé dánské komedie posunul k českému mainstreamovému lifestylu. Obrazově tíhne nejen k předloze, ale také k seriálu Vinaři nebo komedii Ženy v běhu. Od tmavých barev se přesunul ke světlým, aby působil pozitivněji.

Pod parou se straní přímé kritiky široce akceptovaného českého alkoholismu, přítomného v kultuře pro dospělé i děti, kde například pivo teče proudem také v pohádkách.

Biermannův snímek sice vypráví o ženách, velkým obloukem se ale vyhýbá jakémukoli feministickému tónu. Ve filmu „plném ženského půvabu a česko-slovenského škádlení“, jak to producent nazval, je hlavním cílem všech čtyř učitelek, příčinou jejich starostí i zdrojem štěstí touha mít manžela a děti. Témata jako postavení žen ve společnosti novinka nezkoumá.

Místo toho v Pod parou přibyla lidová moudra o oskerušovici (po jejímž pití se střízliví) a lechtivé vtipy. Třeba když jedna učitelka chválí svého nového přítele a taxikáře v podání Petra Čtvrtníčka dvojsmyslem, že ji vždycky doveze do cíle.

České učitelky bydlí v luxusních domech a do práce jezdí v novém mercedesu nebo s vlajícími vlasy v kabrioletu. Učit na střední škole v Mikulově je tedy, zdá se, práce snů. I když materiální zázemí protagonistek film částečně vysvětluje tím, že mají partnera doktora nebo obchodníka s bitcoiny, který se zároveň kompletně postará o děti, nepůsobí to vždy realisticky.

Realita do snímku pronikne výjimečně. Směrem ke studentům padne jedna okrajová zmínka o covidové pandemii, v montáži archivních záběrů opilých politiků zahlédneme bývalého prezidenta Miloše Zemana, ale to je vše.

Reklama na konkrétní vinařství či značku tvrdého alkoholu posouvá vyznění filmu, ambivalentně se vztahujícímu k alkoholu, do eticky problematické oblasti.

Předností jsou naopak herecké výkony. Snad s výjimkou Alžbety Ferencové, která zpočátku působí trochu strnule a neautenticky, všechny odvádějí dobré výkony. Chápou, že jejich postavy po něčem v životě žízní a že svět není takový, jaký očekávaly. Balancují mezi tím, že alkoholem se lze uvolnit a dočasně zlepšit náhled na svět, ale také že umí všechno nevratně zničit.

Některé žijí víc v iluzi typu „mám to pod kontrolou“, jiné by se po počátečním nadšení celého experimentu rády vzdaly. Společenský rozměr pití má však značnou setrvačnost. Protagonistky navíc spojuje strašák osamělosti, který s alkoholem souvisí buď jako příčina, nebo následek.

Pod parou se opírá o atraktivní námět a výborný původní scénář, díky čemuž pořád převyšuje průměr české mainstreamové kinematografie. Takřka všechny změny oproti originálu ale poodhalují hlavně komerční hledisko a problematické stránky nakládání s alkoholismem, ženskými postavami a koneckonců i lakováním sociální reality narůžovo.