Slova smíření i vztyčené prostředníčky. Účastníky piety za Němce vytroubili

„Česky? English? Deutsch?“ ptá se příchozích na brněnském Mendelově náměstí muž v zelené reflexní vestě.

Rychle předává potřebné informace příchozím, kteří vyrážejí do zhruba 30 kilometrů vzdálených Pohořelic. Připomínají si tak události spojené s odsunem Němců na konci druhé světové války.

Letošní Poutě smíření se podle organizátorů účastní přibližně dva tisíce lidí. Jsou mezi nimi i němečtí manželé Groosovi. „Dojala mě iniciativa, která se snaží o smíření mezi Němci a Čechy. Obě strany trpěly opravdu hodně. A obě strany nesou nějakou vinu na událostech, které se děly během války i po ní,“ říká Maria.

„Vnímám to jako znamení naděje ve vztahu ke všem konfliktům, které se teď dějí,“ dodává.

Společně s manželem Martinem se proto už podruhé vydává na třicetikilometrovou trasu. „Je to docela vyčerpávající, samozřejmě. Loni nám jedna řádová sestra říkala, že až budeme na cestě pít nebo jíst, máme myslet na ty, co neměli nic. To mě velmi zasáhlo,“ popisuje žena.

Protesty je prý nijak zvlášť nepřekvapují. „Je naprosto normální, že tu taková diskuze je. Když se podíváte na smíření Francie a Německa, bylo to stejné. Ale dnes je nebezpečné, že se to zneužívá jako nástroj rozdělení Evropy,“ doplňuje její manžel Martin.

Jeho slova ale přerušuje hlasité troubení. Pochází z kolony aut a motorek odpůrců sjezdu. Zhruba třicítka jich u autobusů mířících do Pohořelic zpomalí, většina jejich řidičů se opře do klaksonů. Ověšené jsou vlajkami - kromě těch českých se objevil také prapor s husitským kalichem nebo ruská trikolora. Jiní se vybavili transparenty se vzkazy namířenými proti sjezdu, ale i současné vládě.

Vzduchem zazní několik peprných vulgarismů, z jednoho z aut vyletí hrozící ruka zaťatá v pěst. Na to odpovídá jeden z příchozích vztyčeným prostředníčkem.

Letos je jednadvacátý ročník poutě, každoročně se jí účastní desítky až stovky lidí. Tentokrát však budí větší vášně než obvykle. Pořadatelé festivalu Meeting Brno totiž letos pozvali i sudetské Němce, konkrétně zástupce organizace Sudetoněmecké krajanské sdružení (SdL).

To zastupuje zájmy Němců, kteří se stali oběťmi poválečného odsunu po druhé světové válce, a jejich potomků. Každoročně se setkává už 75 let, doteď to bylo pokaždé v Německu. Letos poprvé v poválečné historii je v Česku.

„Myslím si, že to jsou uměle vyvolané emoce. Nechápu naše spoluobčany, kteří tyto protesty dělají, je to absolutně nepochopitelné. Já myslím si, že to je vzorek populace, která nemá zkušenosti s lidmi ze zahraničí. Musí být omezení,“ reaguje na troubící kolonu další z účastníků pochodu, Tomáš Gregor.

„Bohužel jsme si zvykli, že česká vlajka bývá zneužívaná, nedá se to brát k srdci,“ dodává a trochu zvyšuje hlas, aby byl přes hlasité zvuky slyšet.

Účastníci vyrazili autobusy do Pohořelic. V 9 hodin se sešli u tamějšího hromadného hrobu a památníku odsunu sudetských Němců. Symbolicky se vydávají opačným směrem než vyhnaní lidé před 81 lety.

Ve stínu stromu postávají i dvě seniorky z Bavorska. Také jejich předci se narodili v Československu, po válce byli vyhnáni. „Je velmi důležité, abychom si to pamatovali. Je to naše rodinná historie,“ říká žena, která se představuje jako Hannah. „S Brnem nás toho spojuje hodně. Moji předci tady po druhé světové válce žili,“ doplňuje Sonia.

Při vzpomínkách na tragický odsun se omluví a rozpláče. „Pamatuji si všechny ty příběhy. Je to pořád přítomné,“ dodává.

Před 81 lety přijala rada Zemského národního výboru pro Velké Brno výnos nařizující vysídlení všech žen, dětí a mužů německé národnosti mladších 14 a starších 60 let.

Práceschopní muži museli zůstat ve městě na nucené práce, do průvodu byly nahnány ženy, děti a starci. Na cestě a v následujících dnech a týdnech útrapám podlehlo nejméně 1700 z nich. Památník pochodu smrti Němců někdo v noci na sobotu pomaloval hákovými kříži.

Zatímco koaliční poslanci ve Sněmovně přijali usnesení, v němž vyjadřují nesouhlas s konáním 76. sněmu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně, organizátorům festivalu se množí podpůrné reakce od přímých obětí nacismu.

Festival dialogu a setkávání, včetně sněmu sudetských Němců, podpořili třeba Eva Lustigová, dcera židovského spisovatele Arnošta Lustiga, nebo exministr kultury Milan Uhde. Ten za druhé světové války přišel o 18 členů širší rodiny, kteří zahynuli v koncentračních táborech.

Přibližně třicet odpůrců sjezdu dorazilo i na pietu v Pohořelicích. I sem donesli kritické transparenty, jeden muž dorazil v nacistické uniformě, jiní lidé v mundúrech připomínající oblečení v koncentračních táborech.

Na pořádek dohlížela policie i členové antikonfliktního týmu. Mnozí návštěvníci pouti se totiž s protestujícími pouštěli do vášnivých diskuzí. „To je už hrozně dávno, musíme se s tím vyrovnat,“ říká o poválečných událostech jednomu z protestujících mladá žena.

„To je pár let zpátky,“ opáčí jeden z protestujících. „Mě mrzí, že naše generace neumí německy,“ nenechá se žena. „Tak se uč, nikdo ti nebrání,“ zakřičí na ni muž zpátky, o poznání agresivnějším tónem.

Do debaty s protestujícími se pustil také jeden z účastníků pochodu Boris Vanka. „Na plakátech mají napsané, že odmítají nacismus. Tak jsem jim říkal, že to je to stejné, co se říká na pódiu ze strany sudetoněmeckého Landsmannschaftu a dalších lidí, kteří dneska přišli,“ vysvětluje, proč přišel debatovat.

Diskuze podle něj byla relativně klidná. „Ve chvíli, kdy začaly docházet argumenty, tak došlo ke křiku,“ tvrdí.