Proč nás fascinují vrahové a psychopati. Vyšel druhý díl série o panu Ripleym

Tom Ripley žije v honosném sídle blízko Paříže, je ženatý a zdá se, že vraždy z předchozích let mu prošly. Jenže potom se objeví jistá malá nepříjemnost.

V českém překladu Viktora Janiše nakladatelství Slovart nedávno vydalo román Ripley pod zemí, druhý díl série o Tomu Ripleym. Ke zdejším čtenářům se dostává dávno po smrti jeho autorky Patricie Highsmith, která žila v letech 1921 až 1995. Americká spisovatelka publikovala první prózu o Ripleym v polovině 50. let a právě kniha nazvaná Talentovaný pan Ripley inspirovala dvě nejznámější filmové adaptace – francouzský snímek V plném slunci s Alainem Delonem z roku 1960 a novější americké drama z konce tisíciletí, v němž protagonistu ztvárnil Matt Damon. Na motivy následujících knih později vznikly i další snímky, naposledy před dvěma lety Netflix uvedl černobílý seriál Ripley s Andrewem Scottem v hlavní roli.

Na rozdíl od jejích obětí má tedy postava Toma Ripleyho skutečně dlouhý život. V nyní vydaném pokračování se podílí na padělatelském byznysu. S pracovníky londýnské galerie společně předstírají napojení na fiktivního malíře Philipa Derwatta a prodávají jeho údajné obrazy, ve skutečnosti padělky. Všechno funguje, dokud se jeden z kupců nezačne o své plátno příliš zajímat. Nesedí mu použití barev.

Zákazník je přesvědčený, že malíř jako Derwatt by se nikdy nevrátil k odstínu, který používal v raném období své tvorby. Zdánlivá drobnost začne ohrožovat celý pečlivě vystavěný podvod a spolu s ním i Ripleyho pohodlný život.


„Ty jsi měl vždycky dobré nápady,“ píše zoufalý galerista Ripleymu. Ten následně neváhá své „dobré nápady“ uvést do praxe. Zprvu se vydává za malíře, aby podezření rozptýlil, jenže to nestačí. Situace se dál komplikuje, přibývá lidí, kteří by mohli podvod odhalit, až Ripley nakonec znovu sahá k vraždě. Opět přitom nezůstane pouze u jediné.

Příběh by mohl být poměrně přímočarým zaznamenáním psychopatického chování. Ale Patricia Highsmith na to jde jinak. Drží nás celou dobu blízko Toma; čteme o jeho chvályhodných zálibách jako zahradničení nebo sbírání umění. Chápeme, že si chce užívat poklidného, spokojeného života. A když se podezření kolem obrazů stupňuje, téměř mimoděk začínáme držet palce právě jemu – nikoli lidem, které ohrožuje.

Přesto román neustále připomíná, že tu jde o vraždy. Ripley o nich přemýšlí téměř prakticky a bez výčitek, autorka při jejich líčení neopomíjí vylíčit fyzickou realitu: krev, kosti, pohřbívání, vyhrabávání, pálení a tak dále.


Hrozivost ještě zesilují zvolené jazykové prostředky. Průběh i následky mordů spisovatelka vykresluje věcně, do nejmenších detailů, aniž by tyto události jakkoli narušily svědomí nebo další směřování hrdiny. Pro Ripleyho jsou lidé i jejich ostatky jen další komplikací, kterou je potřeba vyřešit.


„Když se Tom obrátil k hranici, byla černá, lemovaná rudými uhlíky. Ty Tom shrábl zpátky. Tělo pořád vypadalo jako tělo. Kremace skončila nezdarem, to Tom věděl. Uvažoval, jestli to dotáhnout dneska, nebo se vrátit další den, a rozhodl se dodělat to dnes, pokud ještě bude dost světla, aby viděl na to, co dělá. Potřeboval nějaký nástroj na kopání. Stejným dlouhým klackem dloubl do mrtvoly a zjistil, že má konzistenci želé,“ čteme v knize.

Zvolený jazykový rejstřík je pozoruhodný svou rozporuplností: věcnost, téměř nezúčastněnost a zároveň celá šíře odpudivých detailů. Právě střet strohého, praktického tónu s fyzickou hrůzou vytváří zvláštní napětí. Člověk při četbě není vyděšený jen samotným násilím, ale také Ripleyho naprostým klidem. Tento účinek si uchovává i český překlad Viktora Janiše, který sebejistě udržuje zvláštní směs elegance a odporu.

Patricia Highsmith byla o krok dál než jiní autoři či autorky thrillerů. Tom Ripley není výjimečně geniální či krutý. Děsí nás spíš svou zdvořilou obyčejností a schopností začlenit násilí do každodenního života. Umí být pohostinný, okouzlující. Stará se o zahradu, pohodlí svých hostů, zajímá se o umění… a zároveň bez výraznějších zábran či vnitřního konfliktu zabíjí lidi, kteří mu komplikují existenci.

Právě v tom tkví důvod, proč je Tom Ripley i po všech těch dekádách relevantní. Patricia Highsmith nevytvořila monstrum stojící mimo společnost, ale člověka, který v ní dokonale funguje. A který je nám v některých ohledech svým způsobem podobný.

Když se podíváme na stále vysokou popularitu seriálů či podcastů žánru true crime, je za ní často určitá fascinace zlem, které je svou brutalitou takřka nemyslitelné. To zároveň vytváří bezpečnou distanci: Ano, takové věci se dějí, ale jiným, jinde. Našich životů se to netýká a nikdy nebude.

Tom Ripley je z jiného těsta. Páchá podobně děsivé činy, ale autorka nám odstup nikdy nedovolí. Výsledkem je tak nekončící napětí – při čtení člověk doufá, že spravedlnost zvítězí, ale text ho zároveň vede k tomu, aby s Ripleym podivným způsobem sympatizoval.

Díky tomu postava nezestárla, právě naopak. V době, kdy víc než kdy jindy záleží na veřejné image, na tom, co člověk prohlašuje, postuje, „performuje“, jak své činy rámuje a definuje, působí Tom Ripley znepokojivě současně. Je naprostým mistrem sebeprezentace, což představuje jeho jediný skutečný talent. Umí přesně odhadnout, jak má působit na okolí, jakou identitu si osvojit. A zároveň dovede zakrýt vše, co by mohlo narušit obraz kultivovaného, úspěšného člověka.

Bylo by jistě úlevné, kdyby podobní Ripleyové existovali jen ve fikci. Lidé mimořádně talentovaní v tom vidět jen vlastní zájem a potřeby jsou však všude kolem nás, často i na těch nejprestižnějších společenských pozicích. V tomhle ohledu jsou knihy Patricie Highsmith se svou vykloubenou brutalitou ještě takřka bezpečným prostorem.