Osmnáctiletou dívku odsoudili na doživotí. Kniha zkoumá, co obnáší náprava

Kniha Příběh na smrt a na život polského reportéra Wojciecha Tochmana, kterou v překladu Michaly Benešové nedávno vydalo nakladatelství Absynt, se vrací k vraždě z roku 1996. Trojice mladých Poláků, dva muži a jedna žena, ubili k smrti jen o několik let starší Jolantu Brzozowskou. Důvod? Chtěli ukrást peníze z firmy, pro kterou Brzozowská pracovala, aby si mohli užít maturitní ples.

Smrtící rány zasadili oba mladíci, žena, Monika Osińska, jim v tom nicméně nebránila. Trojice byla později dopadena a odsouzena. Všichni tři dostali doživotní tresty. Monika Osińska se stala první Polkou, která po roce 1989 obdržela takto vysoký trest.

Autora knihy Wojciecha Tochmana nezajímá jen okamžik zločinu, ale především to, co přišlo po něm. Vyšetřování, soudní řízení a také přístup médií, která z mladé ženy rychle udělala monstrum.

Ačkoli v centru jeho zájmu je právě Osińska, autor nijak nezlehčuje hrůznost činu. V textu se nicméně dívá za hranici, kde podobné příběhy obvykle končí. Tochman se úspěšně vyhýbá senzaci. Brutální čin a jeho následky nepopisuje proto, aby šokoval či dojal, ale aby ukázal, jak snadno může pasivita a řetězec malých i velkých rozhodnutí vést k něčemu nevratnému. Co znamená doživotí pro ženu, která byla v době vraždy sotva dospělá? Jakou nápravu má vykonat někdo, kdo dospělý život prakticky nepoznal? A co společnost vlastně trestá? Samotný čin, nebo řetězec systémových selhání, která k němu vedla? A kde přesně tím pádem leží vina?

Otázka, co zločinu předcházelo a co po něm následuje, otevírá širší debatu o tom, jak se coby společnost stavíme k lidem, jejichž základní potřeby zůstávaly dlouhodobě nenaplněné a kteří následně překročili zákon. Souvislost mezi kriminalitou, traumatem a sociálním vyloučením je přitom v řadě případů jasná.

Například kanadský lékař Gabor Maté, který se dlouhodobě zabývá traumatem, opakovaně upozorňuje, že věznice soustřeďují nejtraumatizovanější lidi ve společnosti. Pokud je tedy ideálním cílem náprava, nabízí se otázka, zda je vůbec možná v systému pracujícím výhradně s vinou, nikoli s příčinami.

Odsouzená byla nakonec po 27 letech podmínečně propuštěna. „Život na svobodě začíná Monice Osińské bez komplikací v úterý 28. března 2023 v 11:37. Je pár stupňů nad nulou, slunečno,“ píše autor.

Druhá důležitá linie knihy tematizuje odkaz reportérovy kolegyně Lidie Ostałowské. Ta na knize o Monice Osińské začala pracovat jako první, avšak odsouzená si společný projekt nakonec rozmyslela. Sama Ostałowská krátce nato zemřela.

Wojciech Tochman tak vychází z díla někoho jiného, a právě tento proces skládání dílků, navazování, prohlubování či komentování se vine celou knihou. Nejde tedy pouze o rekonstrukci samotného činu, společenských příčin a důsledků; podobně důležité je otevření tvůrčího procesu. S publikováním Tochmanova textu už Osińská souhlasila.

Reportáž reflektuje, co obnáší odpovědnost vůči lidem, kteří do ní vstupují – ať už jako subjekty, nebo ti, kdo ji mohli či měli vyprávět. Rekonstrukce jednotlivých střípků případu a provazování jeho aktérů se ukazuje jako proces plný pochyb, slepých uliček či ohledávání etických hranic. Autorovo odhodlání upozornit na všechny, kteří se na vzniku publikace podíleli, podtrhuje i závěrečné poděkování. Má čtrnáct stran.

„Kým je Monika dnes? Ještě nevím. Myslím, že to neví ani ona sama,“ píše Tochman v závěrečných odstavcích.

Kniha zůstává záměrně nedokončená, otevřená interpretaci. Na autorovu otázku, kým je Monika dnes, si každý čtenář či čtenářka odpoví po svém – možná ne nutně konkrétní představou, spíš přáním. Někdo si bude myslet, že podíl na brutální vraždě je neodpustitelný, jiný možná pochybuje, zda je možné zalít celý život ženy do jediného dne.

Ať už se na to díváme jakkoli, kniha zapadá do debat o restorativní justici – tématu, o němž se také v Česku mluví mnoho let. Výraznou pozornost k němu přitáhl výborný text Jana Bělíčka publikovaný předloni v Deníku Alarm. Navázaly na něj rozhlasový podcast Odpustit? od Ridiny Ahmed a nejnověji inscenace Facka, kterou v Dejvickém divadle režíroval Jiří Havelka.

Ať už člověk o zločinu, trestu a možnosti odpuštění či nových začátků přemýšlí z jakékoli pozice, bude pro něj Tochmanova kniha nepohodlným, ale podstatným čtením. Její kvality jsou neoddiskutovatelné. A po dočtení člověka kromě všech otázek k případu napadne i to, že by bylo skvělé, kdyby podstatně víc reportážních knih vznikalo také v Česku. Než se tak případně stane, vyplatí se sledovat produkci nakladatelství Absynt, které si dlouhodobě udržuje vysokou úroveň.