Článek
V rubrice Aréna názorů nabízíme prostor pro diskuzi. Publikované komentáře procházejí redakčním výběrem a úpravou, nemusí však vyjadřovat stanovisko Seznam Zpráv.
Od letošního ledna vidí domácnosti a firmy na faktuře za elektřinu u poplatku na podporované zdroje energie (POZE) nulu. Splácení dávných závazků tzv. solárním baronům převzal státní rozpočet. Jde o zhruba 17 miliard korun ročně. Závazek doběhne až kolem roku 2030 a do té doby to prostě někdo platit musí.
Současná vláda o přesunu rozhodla hned na svém prvním zasedání a od té doby opakuje, že se jí peníze vrátí. Levnější elektřina prý sníží inflaci, pomůže firmám, podpoří ekonomický růst a díky tomu se to vybere na daních. „Očekáváme, že se nám to vrátí v hospodářském růstu, ve výběru daní a v sociálních odvodech,“ řekl v srpnu vicepremiér Karel Havlíček.
Něco na tom je. Inflace v lednu opravdu klesla, energeticky náročným hutím a papírnám se ulevilo a elektřina už není znevýhodněna vůči plynu a uhlí. Jenže inflace klesla jen jednou, účty ale budou chodit každý další rok. A obchody, stavební firmy či služby žádnou zahraniční konkurenci nemají, takže jim levnější proud konkurenceschopnost nezvýší.
Hlavní háček je ale jinde. Z každé koruny, o kterou díky tomu ekonomika povyroste, stát vybere na daních a odvodech zhruba jen třetinu. Aby se mu vrátila celá vydaná koruna, musela by vytvořit téměř tři koruny nového HDP. To se v malé otevřené ekonomice nestane: část peněz lidé a firmy uspoří a velká část odteče na dovoz. V nedávno vydaném policy briefu IDEA jsme spočítali, že ze 17 miliard ročně se státu vrátí nanejvýš zhruba miliarda, v horším případě nic.
Přečtěte si také:
Náklad ale nezmizí, jen se přestěhoval z faktur lidí a firem za elektřinu k daňovým poplatníkům. Ti ho posléze zaplatí vyššími daněmi na splácení dluhu i s úroky. Navíc v době, kdy si stát půjčuje stále nákladněji.
Správnější otázka ale zní, zda by stát oněch 17 miliard nedokázal využít lépe. Třeba na vyšší investice do infrastruktury, vědy nebo vzdělání, které mají většinou větší návratnost než plošné zlevnění spotřeby. Nebo by tyto peníze šlo prostě neutratit a snížit o to velmi vysoký schodek státního rozpočtu. Na otázku, co je lepší, zatím nikdo odpověď nenabídl.
Na pováženou je, jakým způsobem se o všem rozhodlo. Opatření za 17 miliard ročně vláda tehdy schválila bez zveřejněných propočtů a analýz dopadů v podstatě naslepo, prostě na základě víry v ekonomické perpetuum mobile. A nemusíme se nakonec ani shodnout, nakolik se dotování POZE vyplatí. Přinejmenším zásady dobrého a zodpovědného vládnutí přikazují nejdříve počítat, vyhodnocovat a pak teprve rozhodovat.













