Hlavní obsah

Střelba a drony nad hlavami. V ukrajinské stáji se uzdravují veteráni i děti

Foto: Petr Šimon Janíček

Trenérka Iryna se svým koněm přezdívaným Syneček.

Vojáci hipoterapii prý na počátku často nevěří. „Ale na koni se otevřou, vyprávějí své příběhy, odbourávají PTSD,“ říká trenérka Iryna z rehabilitačního centra na okraji Kyjeva.

Článek

/Od spolupracovníků na Ukrajině/

Další rána a potom ještě jedna. Vzduchem létají kopyta a třísky, a bíle natřené dřevěné latě se jedna po druhé poroučí k zemi. „Kuš!“ okřikuje svého koně paní Iryna a vyhání ho od ohrady.

„On je hodný, ale tam jsou klisny,“ vysvětluje, ukazujíc na dva koně v ohradě, kterou ten její, přezdívaný Syneček, před pár minutami zdemoloval.

Vzápětí přicházejí dva muži s vrtačkou a latě jsou za pár minut na svém místě, jako by se nic nestalo. Zdá se, že v rehabilitačním centru KROK-Rehab nic není problém - stejně jako pro jeho zakladatele Vitalije Kovaljova. K hipoterapii se dostal blíže kvůli nemoci dcery.

„Před šestnácti lety jsme začali s dcerou jezdit po Ukrajině do různých rehabilitačních center. Když jsme otevřeli vlastní, pochopili jsme, jak moc je hipoterapie efektivní,“ vysvětluje a rozhlíží se po svém malém království.

Ve dvou ohradách se pasou koně, jiní se popásají v prostoru venkovní jízdárny, kde sedíme společně s trenérkou Irynou.

„Kůň se pohybuje v několika rovinách současně. I když jen pasivně sedíte, střed těla se začne sám od sebe aktivovat. Kůň zapojuje hluboké svaly trupu a rovnováhu, které v tělocvičně neprocvičíte. Navíc dává obrovskou psychickou vzpruhu a radost,“ vysvětluje Iryna, která v KROK-Rehab pracuje osmým rokem.

„Děti na fyzioterapii nechtějí, některé pláčou, když jim řeknete, že tam pojedou. Když ale zjistí, že tam budou koně, všechno se změní. Zdá se to jen jako vození se pro zábavu, ve skutečnosti jde ale o pokračování terapie,“ pokračuje trenérka.

Komplexnost léčby

„Většina vojáků má problémy s rovnováhou, proto je to v rámci komplexní léčby velmi účinný nástroj,“ vysvětluje Vitalij. „To „komplexní“ je důležité, stejně jako pravidelnost a systém. Pokud jde například o intenzivní rehabilitační kurz trvající 10, 15 nebo 20 dní, po kterém následuje přestávka, řekněme 2–3 měsíce, je to ideální.“

Hipoterapie by měla být podle Vitalije zařazená v rámci holistického přístupu, tedy být doplňkem ke klasickým fyzickým terapiím a protetickému tréninku, psychoterapii nebo ergoterapii. O to se v centru také snaží.

„Máme stabilní tým dlouholetých pracovníků. Začali jsme už před plnohodnotnou invazí, kdy našimi pacienty byly hlavně děti,“ líčí Vitalij. V týmu je celkem 32 zaměstnanců, mezi nimi psychologové, fyzioterapeuti nebo maséři.

Foto: Petr Šimon Janíček

Zakladatel Vitalij v rehabilitačním centru KROK-Rehab na okraji Kyjeva.

„Náš obchodní model není z komerčního hlediska příliš zajímavý ani výnosný, ale snažíme se o to, aby lidé odborníky, kteří s nimi už pracovali, na terapiích potkávali opakovaně, a nezačínali tak úplně od nuly. Pomáhá to utvářet přátelskou atmosféru,“ popisuje Vitalij. Místo působí jako oáza klidu, a to jen kousek od rušného centra Kyjeva.

„Když přijedou na rehabilitace dospělí, přivezou s sebou děti, které tu pobíhají a hrají si, samozřejmě pod dohledem. Celkově vzato je to takové rodinné místo – nepijeme tu alkohol, nepořádáme žádné oslavy. Je to výhradně místo pro odpočinek a načerpání nových sil,“ vysvětluje Vitalij.

„Ano, kousek za námi je polygon, ale celkově je tu klid, dá se sem pohodlně dojet, je to pořád Kyjev,“ shrnuje zakladatel rehabilitačního centra.

Vojáci tomu často zpočátku nevěří

Kontakt s koňmi pomáhá také psychice vojáků; koně cítí a zrcadlí lidské emoce, krom toho nabízejí bezpodmínečné přijetí a vyvolávají pocity klidu a bezpečí. To zmiňuje i Vitalij, ačkoliv podle něj veteráni zpočátku na koně moc nechtějí.

„Jsou takoví ‚dospělí vážní muži, kteří byli ve válce a nebudou přece jezdit na koních‘,“ ušklíbne se.

„Ale na koni se otevřou, vyprávějí své příběhy, odbourávají PTSD. Zatímco se rehabilitují fyzicky, vyprávějí třeba celý svůj život. Jakmile koně zrychlíme do klusu, někteří z čiré dětské radosti křičí: Běžím, běžím,“ líčí své zkušenosti Iryna.

Foto: Rehabilitační centrum Krok za krokem

Veterán na hipoterapii.

Iryna ukazuje video s jedním s klientů. „Je to voják, se kterým teď pravidelně cvičíme. Nevěřte tomu, jak je vysmátý, ve skutečnosti je velmi seriózní a vážný bojovník. Vždycky říkám: nezáleží na tom, kolik je vašemu chlapečkovi.“

„Jsou i takoví, kteří se uvolní emocionálně a cítí, že z nich všechno spadlo. Ze začátku tomu moc nevěří… Byl tu voják, který jednou přijel, ale od té doby se s ním nemůžeme spojit. A nic s tím bohužel neuděláme,“ vysvětluje Vitalij.

Někteří vojáci podle něj odmítají jakoukoli rehabilitaci, k psychologovi nechtějí a koním nedůvěřují.

„Dokud si na ně nesednou,“ dodává Iryna a vzpomíná na nejtěžší případ, který na hipoterapii měli: „Neměl obě nohy a jednu ruku. Když přijel, říkali jsme mu, že to zvládne. Po cvičení řekl, že z koně ani nechce slézt,“ říká a láskyplně hledí na svého koně, který si po demolici ohrady přišel pro trochu pozornosti.

Foto: Rehabilitační centrum Krok za krokem

Děti na hipoterapii nedaleko Kyjeva.

„Měli jsme taky případ, kdy přijela holčička a logopedka a její máma nám řekly, že nemluví. Já říkám: Jak nemluví, u nás mluví. Nevěřili mi, natočila jsem to na video. S koněm mluví,“ krčí rameny Iryna a usmívá se. Je na svoji práci hrdá.

Vitalij dodává, že děti s postižením a váleční veteráni teď mívají společný problém. „Když se narodí dítě s postižením, otcové to z naší zkušenosti často vzdají, odejdou a matky zůstanou s dítětem samy. S vojáky je to podobné: první dva, tři týdny, měsíc, půl roku se kolem nich všichni točí, a pak na to zůstanou sami,“ vysvětluje zakladatel centra.

„Někteří začnou pít, brát drogy, uzavírají se do sebe s tím, že pomoc nepotřebují. Je to složitý proces. Snažíme se balancovat mezi přáním a realitou,“ popisuje Vitalij následky.

Koně i lidé si zvyknou

Ptáme se, jestli se koně nebojí dronů nebo výbuchů. „Slyšíte?“ ukáže Vitalij směrem do polí. „Jsou tam dva polygony, to, co slyšíte, je střelba. Je jim to jedno, zvykli si. Vůbec nereagují. Válka trvá už pátý rok.“

Popisuje, že když byli s dcerou ve fastfoodu, restaurace byla zavřená, všichni seděli a čekali, až skončí letecký poplach a otevřou. „Létají drony, naše jednotky je sestřelují, všichni koukají do telefonu a nebo si spolu povídají. A přesně tak je to s koňmi. Postupně, po troškách si zvykají.“

Iryna drbe svého koně na krku a podotýká: „Ptáte se, jak kůň reaguje na válku: ráno tu byla dívka, psycholožka, jezdí se sem rozptýlit. Byl poplach. Říká: „Jedeme do pole. Vždyť jsou to jen rakety.“ Takže koně už nereagují stejně jako lidé.“

Vzápětí dodává, že koni je jedno, jestli je válka; pořád potřebuje žrát a pít, péči a veterináře. „Ten náš, nejlepší, jakého jsme měli, šel do armády,“ dodává trochu smutně.

O koně se jim teď stará jeho studentka. „Bývají dny, kdy máme z 24 hodin 18 hodin letecký poplach. Je potřeba pracovat, žít, krmit děti. Chápete, když se zastavíme…“

Všechno je o rovnováze

Vitalij se chlubí dalšími videi svých studentů. Na obrazovce telefonu je voják. Okolo dvaceti let. Bez obou nohou. Říká: „Na koni jsem seděl naposledy hodně dávno… teď jsem měl pocit, jako bych šel po vlastních nohách. Pohybuji se ve výšce a mám z toho pocit, že kráčím po svých. Moc se mi to líbilo. Koník je moc pěkný, moc klidný, chytrý.“

Foto: Rehabilitační centrum Krok za krokem

Veterán ve stáji rehabilitačního centra.

Další video, další voják. Okolo čtyřiceti, sedí na invalidním vozíku. „Dojmy jsou přímo skvělé. Ano, jsem moc příjemně překvapen, protože radosti v našem životě bohužel bývá málo. Je moc příjemné, že nás sem vyvezli, šoupli nás sem a řekli: ‚Jezděte.‘ Neuvěřitelná radost.“

Zajímáme se, jak se veteráni na koni udrží bez nohou nebo rukou. Iryna pokrčí rameny. „Rovnováha. Všechno je to o rovnováze.“ Dodává, že někteří profesionální jezdci mají amputace v obou kyčlích a jezdí.

„Pokud jde o vojáky, když mají amputaci, musíte koni udávat směr přenášením váhy. Na tom se musí trochu zapracovat - je potřeba na to připravit oba, jak koně, tak veterána,“ vysvětluje Iryna.

Opodál se pase čistě bílý kůň, na kterého nás vzápětí upozorňuje Vitalij. „Ta je u nás mimochodem taky veterán,“ zasměje se. „Přivezli jsme ji ze Sum.“

Peníze a byrokracie

KROK-Rehab si vydělává sám na sebe vlastním provozem, příspěvky od státu moc vysoké nejsou. Jsou uznaným terapeutickým zařízením, ale hipoterapie stále není uznána jako oficiální léčebná metoda, a příspěvky jsou tak minimální.

Foto: Petr Šimon Janíček

Kůň „veterán“ ze Sum.

„Program ministerstva veteránů nabízí podporu do 5 eur na hodinu, ale jsme jediní ze 7 center na Ukrajině, kteří splnili přísné podmínky. Máme program, veteráni nám volají a zapisují se. Nejen ti, kteří mají amputaci, ale všichni veteráni,“ říká Vitalij.

Někdy jsou zapotřebí také speciální pomůcky, například jištění pro ochrnuté vojáky.

„Pokud máme pacienta na invalidním vozíku, posadit ho na koně můžeme. Teď tu máme jednoho chlapce na rehabilitaci s ochrnutím nohou, má zranění v kříži, přerušené nervy. Na koně ho posadit nemůžeme, protože k tomu je potřeba zvedák a jisticí systém, aby při jízdě nespadl. Můžeme jít vedle něj a hlídat ho, ale to není bezpečné,“ vysvětluje úskalí zakladatel centra.

Vojáka ke koním přesto vozí. „Pro zpestření, aby neměl jen rutinu: psycholog, logoped a tak dále. Je potřeba klukům z armády pomáhat, obětují části sebe na obranu Ukrajiny.“

Svou „malou firmu“, jak sám říká, rozvíjí postupně. „Stát vytváří rehabilitační centra, má rozpočet, kupují vybavení za miliony eur. Ale mají jiný problém: platy zaměstnanců jsou velmi nízké, takže odborníci odcházejí. My máme opačnou situaci, nabízíme dobré platy a profesionálové tady chtějí pracovat. Ale chybí nám finance na vybavení. Kdyby byli investoři, sponzoři, bylo by to skvělé,“ posteskne si.

Foto: Petr Šimon Janíček

Stáj rehabilitačního centra KROK-Rehab na okraji Kyjeva.

„Všechno, co má v názvu speciální vybavení… Posílají nám ceníky: 150 tisíc eur, 220 tisíc eur. Nemáme takové peníze,“ říká Vitalij.

Jako další problém zmiňuje informační vakuum. „Sami obcházíme veteránské organizace (jako například 3. útočnou brigádu) a informujeme je. Úřady ví, že máme možnost přijímat víc veteránů na rehabilitace, ale nijak o tom veřejnost neinformují.“

Pomáhají dárci

Vitalij ale líčí, jak mnoho lidí pomáhá prostě tím, co má. „Jeden známý má firmu, požádal jsem ho o nějaký malý sponzorský dar. Naplnil nám celou kancelář hračkami, které dětem rozdáváme dodnes.“

Vzpomíná také na začátek války, kdy centru pomohl dodavatel sena. „V prosinci roku 2021 jsme vzali úvěr, koupili pozemek a začali stěhovat stáj. V únoru 2022 začala válka, neměli jsme střechu ani peníze. Zavolal jsem panu Vasiljevičovi a vysvětlil mu situaci. Řekl: ‚Vitaliku, koně za to nemohou,‘ a vozil seno zadarmo.“

Když byly obchody zavřené, dělil Vitalij zásoby masa z vlastního mrazáku mezi své zaměstnance. „Každý tehdy na začátku války pomáhal tím, čím mohl.“

Doporučované