Hlavní obsah

Atletiku dusí zabetonované rekordy. Kratochvílová či Fibingerová by svými výkony vyhrály na MS i dnes

7. 10. 2019
Foto: Profimedia.cz

Helena Fibingerová, Imrich Bugár a Jarmila Kratochvílová, atletičtí mistři světa z roku 1983 po návratu z Helsinek

Čeští atleti jedou z mistrovství světa v katarském Dauhá bez medaile. Mnohem úspěšnější byla výprava na prvním světovém šampionátu v jejich sportu v Helsinkách v roce 1983. Kdyby se tehdejší českoslovenští šampioni se svojí tehdejší formou pohádkovým kouzlem přenesli do letošního Dauhá a zopakovali své výkony, všechny čtyři zlaté medaile by obhájili, i po 36 letech. Vysvětlení se nabízejí dvě. To první zní: éra státem řízeného dopingového programu. Alternativní verzi vysvětlení dlouhodobě nabízejí šampionky Jarmila Kratochvílová či Helena Fibingerová, které již léta hovoří o vitamínu B12 a tvrdé práci.

Článek

Světový šampionát v Kataru přinesl v řadě disciplín opravdu vynikající výkony. A to navzdory pozdnímu říjnovému termínu a specifickým podmínkám, kdy byla plocha stadionu klimatizována na 24 stupňů Celsia, zatímco chodce a maratonce čekala vně stadionu katarská výheň.

Padly dva světové rekordy. V běhu na 400 metrů překážek dcera imáma americké armády Dalilah Muhammadová ještě vylepšila svůj předchozí letošní rekord na 52,16 s. A v nové disciplíně, smíšené štafetě na 4×400 metrů zaběhlo americké kvarteto čas 3:09,34.

Padlo ovšem i dalších 5 rekordů historie světových šampionátů. A v řadě dalších disciplín se přepisovala jména na prvních příčkách letošních světových tabulek.

Úroveň některých disciplín byla až explozivní. Tak třeba ve vrhu koulí mužů od roku 1990 nikdo nedohodil na, nebo za pomyslnou linii 22,90 m. Nyní se to povedlo rovnou třem medailistům. Vítězný Američan Joseph Kovacs přesto ještě za světovým rekordem Randyho Barnese z roku 1990 zaostal o 21 centimetrů.

Světové konkurenci uletěla v Dauhá venezuelská šampionka Yulimar Rojasová, která výkonem 15,37 zaostala jen o 13 centimetrů za světovým rekordem Inessy Kravecové z roku 1995.

Přes hranici dvou metrů se přehouply hned čtyři závodnice ve skoku vysokém, což se na MS povedlo prvně od roku 2007. A dvě nejlepší se dostaly dokonce přes 204 cm, což předvedly naposledy na MS v Římě 1987 Tamara Bykovová a tehdejší vítězka Stefka Kostadinovová, která si titul opentlila dosud platným světovým rekordem 209 cm.

Připomeňte si ten závod:

Velké pozdvižení pak v Kataru vyvolala Salwa Eid Naserová, rodačka z Nigérie závodící nyní za Bahrajn, která se na trati 400 m dokázala přiblížit na 15 setin sekundy rekordu světového šampionátu, který už ze zmiňovaných Helsinek 1983 drží Jarmila Kratochvílová. Právě u časů Kratochvílové a světové rekordmanky Marity Kochové z 80. let minulého století přitom byli experti ochotni uvažovat o tom, že možná nebudou překonány nikdy.

A teď je vhodná chvíle vrátit se do roku 1983, kdy se v Helsinkách uskutečnilo první mistrovství světa. Do té doby se všichni nejlepší atleti planety potkávali jen na olympijských hrách, pokud je tedy zrovna někdo nebojkotoval.

Československá výprava si domů vezla spoustu medailí. Mistry světa se stali diskař Imrich Bugár, koulařka Helena Fibingerová a hned dvakrát Jarmila Kratochvílová, a to na tratích 400 a 800 metrů. Vedle toho se podílela na stříbru ze štafety na 4×400 metrů, kde s ní, Milenou Matějkovičovou a Zuzanou Moravčíkovou zazářila i Taťána Kocembová, stříbrná i ze „sólo“ běhu na 400 metrů. Stříbro si domů vezl i chodec Jozef Pribilinec, bronzy koulař Remigius Machura a diskař Gejza Valent.

Takhle v Helsinkách triumfovaly Kratochvílová s Kocembovou na trati 400 metrů.

Jak už jsme nastínili v úvodu, tehdejší českoslovenští šampioni by se s výkony z této doby, která bývá obecně nazývána érou steroidové atletiky, vůbec neztratili ani na letošním šampionátu. Tedy v éře, kdy probíhají dopingové testy i v přípravném období, zkoumají se nejen vzorky moči, ale i krve. A přesto se ozývají hlasy, že ani současnou atletiku nelze považovat za dokonale čistou, o čemž svědčí i průběžně se objevující skandály.

Namátkou americký sprinter Christian Coleman byl podezřelý z toho, že se v průběhu sezony třikrát vyhnul dopingovému testu, přesto byl na start v Dauhá připuštěn a vyhrál sprint na 100 metrů. Atleti z Ruska už několik let nesmějí startovat pod státní vlajkou kvůli skandálnímu podvodnému jednání jejich antidopingové agentury RUSADA. Keni zase bylo oprávněně vytýkáno, že donedávna žádnou takovou agenturu ani nezřídila. Průběžně se objevují mediální spekulace, že IAAF, tedy Mezinárodní atletická federace, pozitivní dopingové vzorky zametá pod koberec. A tak bychom mohli pokračovat.

Když se vrátíme k československým šampionům z Helsinek 1983 a srovnáme jejich výkony se současností, zjistíme, že Imrich Bugár by svým tehdejším hodem 67,72 m vyhrál hod diskem i letos, když by vítězného Švéda Daniela Stahla porazil o 13 centimetrů.

Připusťme, že právě tady jde spíš o hru s čísly. Na atletické výkony má samozřejmě vliv řada faktorů jako nadmořská výška a s ní spojená „řídkost“ vzduchu, stejně tak teplota, proudění vzduchu a podobně. Dál než Bugár v Helsinkách či Stahl v Dauhá hodil i Ludvík Daněk (konkrétně 67,18, v Praze 1979). Stahlův osobní rekord, vytvořený letos (71,86) je lepší než Bugárův „osobák“ 71,26 z roku 1985. Všichni pak zaostávají za světovým rekordem reprezentanta NDR Jürgena Schulta 74,08 z roku 1986. Alespoň na jeden metr se mu v našem tisíciletí přiblížili Litevec Virgilijus Alekna a Estonec Gerd Kanter.

Už jsme zmiňovali aktuální katarský festival ve vrhu koulí mužů, ve kterém se letitý světový rekord div neotřásl. To se v ženské kategorii této disciplíny nejspíš ještě hodně dlouho nestane. Připomeňme pro jistotu, že muži vrhají náčiním vážícím 7,26 kg, zatímco ženy o něco menší čtyřkilovou koulí.

V Helsinkách 1983 vyhrála Helena Fibingerová výkonem 21,05 m. V Dauhá 2019 brala Číňanka Gong Lijiao zlato za 19,55 m. Rozdíl je to obrovský. A v dlouhodobých tabulkách je současná generace vzdálena té z minulého století o světelné roky. Osobní rekord Fibingerové z Nitry 1977 činí 22,32, dál náčiní poslaly jen její soupeřky ilona Slupianeková z NDR a světová rekordmanka Natalija Lisovská, která své sovětské spoluobčany oblažila výkonem 22,63 m.

Takhle Fibingerová slavila svůj triumf v Helsinkách. Šlo o poslední pokus v soutěži, přinesl jí zlatou medaili:

Nejdelší výkon dosažený ženou po roce 2000 je 21,46 Larisy Peleščenkové, potrestané ovšem později za doping. Takže nejdelší novodobý pokus u závodnice, jíž nebyl vypálen dopingový cejch, činí 21,24 m a dosáhla ho Novozélanďanka Valerie Adamsová v roce 2011. Světovému rekordu se tak „přiblížila“ jen na 139 centimetrů. A to je ještě ve svém snažení velmi osamocena.

Na trati 800 metrů vyhrála letos na MS v Kataru závodnice Halimah Nakaayiová, která časem 1:58,04 vytvořila ugandský rekord. V Helsinkách vyhrála Jarmila Kratochvílová za 1:54,68. Zde musíme připodotknout, že na středních tratích hraje na velkých šampionátech svou roli i taktika, jde o medaile, ne tolik o čas.

Z toho pohledu je pro srovnání generací efektnější připomenutí stále platného světového rekordu Jarmily Kratochvílové 1:53,28 z Mnichova 1983. Z olympijských disciplín jde o nejstarší atletický světový rekord vůbec.

V našem století se mu nejvíce přiblížily Pamela Jelimová z Keni (1:54,01) a Caster Semenyaová z Jihoafrické republiky (1:54,25), která na MS v Dauhá nesměla startovat kvůli novému pravidlu IAAF, jež do závodů od 400 metrů po jednu míli nepřipouští takzvané hyperandrogenní atletky, které vykazují nadměrnou hladinu mužského hormonu testosteronu.

Kratochvílová to tedy svým následovnicím „dává“ na osmistovce přinejmenším o půl vteřiny.

V Helsinkách vyhrála i na trati 400 metrů, když tam jako první žena v historii prolomila hranici 48 sekund a vytvořila světový rekord 47,99 s. Lépe zaběhla už jen Marita Kochová na Světovém poháru v Canbeře 1985. Její čas 47,60 s je (nebo až do uplynulého týdne byl) mnohými považován za nedostižný.

Pod 48,50 se od té doby dokázala dostat jen Marie-Jose Perecová (48,25) v roce 1996. Nejlepší čas dosažený po roce 2000 činil 48,70, zaběhla ho Sanya Richardsová v Aténách v roce 2006.

Proto přinesl absolutní šok závod na 400 metrů žen před pár dny na MS v Dauhá, kde se zlatá Salwa Eid Naserová stala zčistajasna třetí nejrychlejší čtvrtkařkou všech dob (48,14) a stříbrná Shaunae Miller-Uibo z Baham je teď v dlouhodobých tabulkách šestá, když o 22 setin sekundy předčila čas Taťány Kocembové, stříbrné z helsinského finále z roku 1983.

V mužských atletických disciplínách přežívají z 80. let světové rekordy v hodech diskem a kladivem, z 90. let pak dalších 8 světových rekordů v olympijských disciplínách, včetně toho oštěpařského v držení Jana Železného (98,48). Pro srovnání v Dauhá stačilo Andersonovi Petersovi z Grenady na zlato 86,89 m.

V ženské sekci světových rekordů pamatují 80. léta světové rekordy na 100, 200, 400, 800 a 4×400 metrů, ve vrhu koulí a hodu diskem, ve skoku do výšky a do dálky a také v sedmiboji. Z „devadesátek“ pak přetrvává rekord trojskokanky Kravecové.

Jak vidno, v řadě disciplín jsou světové rekordy jaksi zakonzervované, skoro by se až chtělo říct zabetonované. Jinde se vyvíjejí.

Důvody jsme zmiňovali. Mnozí poukazují na to, že šlo o éru, kdy bylo – zejména v 80. lerech – velmi častým jevem podávat závodníkům anabolické steroidy, které zvětšovaly svalový objem.

Což mělo ještě dramatičtější účinek než u mužů v ženské kategorii, protože u žen případné umělé navyšování hladiny mužského pohlavního hormonu testosteronu mohlo vést k zásadnějším změnám v organismu.

Zvýšený poměr testosteronu a epitestosteronu vykázal i test Heleny Fibingerové provedený na halovém mistrovství Evropy 1985 v Aténách. Aféru ovšem tehdy vyžehlila lékařská zpráva z Ostravy, která zvýšenou hladinu testosteronu vysvětlila nezhoubným nádorem v těle československé rekordmanky.

Mimochodem: v listině světových pokusů dosažených v hale vládne ženské kouli Helena Fibingerová i dnes. A ještě patrně hodně dlouho vládnout bude.

Pozitivní dopingovéí nálezy ovšem měli v témže roce i koulař Remigius Machura a světová rekordmanka v hodu diskem Zdeňka Šilhavá. Oba dostali dvouletý trest. Machura od té doby o řízeném dopingu v Československu otevřeně hovoří, ostatní nikoli.

„My jsme byli čistí jak slovo boží, já jsem jel na dvojku bílého,“ vypráví s oblibou diskařský šampion Imrich Bugár.

Novinář Václav Pacina v roce 2006 publikoval v Mladé frontě Dnes sérii článků, v nichž citoval a publikoval dokumenty, které ukazují na něco jiného.

Podle nich se souhlasem ÚV KSČ a československé vlády vznikla 1. srpna 1983 Laboratoř klinické biochemie a farmakologie. Jedním z úkolů ústavu byla aplikace podpůrných prostředků, které by podpořily nárůst svalové hmoty. O rok a půl později byl založen Ústav národního zdraví pro vrcholový sport. Instituce přímo řídila dopingový program a jednotlivým sportovcům dávkovala anabolika. A to napříč mnoha odvětvími, nejintenzivněji program cílil na atletiku a vzpírání.

O éře řízeného dopingu v Československu vypráví film Fair Play:

To vše je obecné. Dokumenty ve většině případů neumožňují spojovat dopingový program s konkrétními jmény. Proto nelze s jistotou tvrdit, že ten či onen dopoval.

Nicméně běžel i program, ve kterém byli závodníci před odjezdem na zahraniční závody testováni, aby byla jistota, že „nebude chycen“.

A Pacina našel dokument, podle kterého Imrich Bugár, který „jel na dvojku bílého“, měl v tomto tajném interním testu v roce 1987 pozitivní výsledek na metandienon.

Jarmila Kratochvílová doping nepřipouští, hovoří o tom, že jí trenér Kváč dával vitamín B12. V podobném duchu se k tehdejší éře vyjadřuje Helena Fibingerová, která zdůrazňuje, že v její éře atleti tvrdě pracovali.

Ačkoli to někomu může znít směšně, má samozřejmě plnou pravdu, ale…

„Nevíme, co tehdy někdo bral, nebo nebral. Ale v obecné rovině se dá jistě říct, že podpůrné prostředky umožňují organismu rychlejší regeneraci, tedy potažmo absolvování tvrdších tréninkových dávek,“ říká zkušený atletický trenér Luděk Svoboda, který vedl například překážkáře Petra Svobodu, spolupracoval s vícebojaři Robertem Změlíkem, Tomášem Dvořákem a dalšími reprezentanty.

V obecné rovině lze tedy říci, že pokud bral někdo například anabolické steroidy, umožňovalo mu to absolvovat obrovské tréninkové dávky, které by osoba, která steroidovou kúru neabsolvuje, nezvládla, organismus by se jí rozsypal, svaly by se potrhaly, klouby poškodily. Právě tady lze hledat možnou příčinu skutečnosti, že jsou některé světové rekordy nedobytné přes 30 let.

Což pochopitelně dnešní závodníky v jejich kariéře limituje. „Vezměte si takovou Jamajčanku Shelly-Ann Fraserovou-Pryceovou. Teď o ní píší, že je to ženský Bolt. Ale ona je víc. Má jen problém, že nemůže zaběhnout světový rekord,“ citovala média Jana Železného, který poukázal na obrovskou sbírku sprinterských medailí v držení této závodnice, která dokázala velkolepě vyhrávat před porodem i po něm.

Ale ke světovému rekordu Florence Griffith Joynerové z roku 1988 má prostě přes dvě desetiny sekundy daleko. To je on:

A k marketingové dokonalosti pak současným atletům možnost překonávat světové rekordy schází. Američanka Dalilah Muhammadová obdržela od katarských pořadatelů šampionátu šek na 100 000 dolarů. Za to, že v průběhu akce překonala světový rekord na 400 metrů překážek. Jsou disciplíny, kde se takové radosti mohou jejich vyznavači dočkat jen těžko.

Evropská atletická federace podala návrh zrušit všechny světové rekordy realizované před rokem 2005. Neprošel. Atleti se tak i nadále budou pokoušet překonat časy z éry před odhalením nejslavnějšího dopingového hříšníka Bena Johnsona.

Je dnešní éra čistší? Victor Conte, šéf firmy BALCO, která dopingovými prostředky zásobovala například šampionku Marion Jonesovou, si po provalení aféry odseděl několik let ve vězení. A před OH 2012 v Londýně řekl listu The Times, že podle něj dopuje šest z deseti účastníků Her.

Šéfové světového sportu tehdy označili jeho slova za nesmyslná.

Doporučujeme