Odyssea, jakou svět neviděl. Režisér Nolan je synonymem pro filmový spektákl

Odyssea, filmové zpracování stejnojmenného starořeckého eposu v režii Christophera Nolana, sklízí úspěch u diváků i kritiky. A jelikož byla natočena na speciální IMAX kamery, nabízí ve vybraných kinech se speciální promítačkou mimořádný cinefilní zážitek.

Před kinosály na pražské Floře se hemží davy lidí. Někteří právě vycházejí z tunelu orámovaného modrým světlem, jiní netrpělivě čekají ve frontě. Pro všechny je hvězdou večera jediný film: tříhodinový opus Christophera Nolana Odyssea promítaný ze 70mm analogového pásu.

V davu potkáváme muže v černém triku s nápisem „IMAX“. Je to Ondřej Urbanec, jeden z několika promítačů, kteří na Floře dokážou obsloužit více než 20 let starou promítačku. Víc jich není potřeba, v poslední době se z ní promítají už jenom filmy Christophera Nolana. Společně s ním vyjedeme do sedmého patra obchodního centra a vejdeme do malé místnosti vlevo od výtahu.

V promítací kabině je psací stůl a několik plakátů na zdech, většinu prostoru ale zaujímá technika. Z digitální promítačky nejblíž ke dveřím se line setrvalý šum. „Z ní hrajeme momentálně jenom reklamy a trailery,“ říká Urbanec.

O několik kroků dál pak stojí hrdinka, na kterou dole čekají desítky lidí: promítačka a vedle ní obří kruhy s filmovým pásem, na kterém je Odyssea. „Má to bezmála dva metry v průměru, délku zhruba 16 kilometrů a váží okolo 300 kilogramů,“ popisuje promítač obří kotouč, za kterým do kina IMAX na pražské Floře míří i četní diváci ze zahraničí.

Přitom se v roce 2011, kdy se projekce plně digitalizovaly, zdálo, že analogovým promítačkám odzvonilo. Jenže tuhle si v kině na Floře prozíravě – a trochu i dílem náhody – uchovali. A vlastně se sem díky ní po letech vrátil i Ondřej Urbanec, který mezitím pracoval v jiných kinech a následně změnil profesi. Dnes už se neživí jen promítáním, ale pravidelně se k němu vrací.

A jsou to právě filmy Christophera Nolana, díky nimž si tyto comebacky čas od času dopřává. V komerčních kinech se ostatně ze 70mm analogového pásu filmy jiných tvůrců prakticky nepromítají.

„Je nás tu víc, ale já jsem tu jediný, kdo tu promítal, ještě když se jelo plně analogově. Nové kolegy jsem musel zaučit,“ vysvětluje Urbanec s tím, že si zakládání pásů musí s ostatními promítači pravidelně oživovat – i kvůli kontrole stavu techniky.

„První technické zkoušky děláme třeba měsíc před premiérou. Musíme prověřit chlazení, lampu, projet promítačku. Aktuálně má Nolan tříleté pauzy, tak si ji jednou za čas pustíme, aby nezlenivěla,“ říká a upřesňuje, že pro tyto účely mají vyhrazen pás se slepenými trailery.

„Je to radost. Tedy i starost, samozřejmě, ale je to hlavně radost,“ odpovídá Urbanec s úsměvem na dotaz, jestli je pro něj promítání Nolanových snímků i po tolika letech pořád svátkem. „(Je dobře,) když člověk chodí do práce rád a z práce se mu nechce.“

Filmový publicista Martin Pleštil, druhý host podcastové odysey 5:59, má možnost srovnávat. Nolanovu Odysseu viděl jak ze 70mm pásu v rámci novinářské projekce, tak následně i v klasickém kině v digitálním širokoúhlém přepisu, jak jej také uvidí naprostá většina diváků.

„Je to rozdíl v tom zážitku, protože v IMAX je o 40 procent obrazu víc, vidíme tam mnohem víc místa nad postavami a pod nimi, takže mnohem větší roli tam hraje prostředí. Všímáte si terénu, který dost často komunikuje ty emoce za postavy,“ uvádí nejmarkantnější rozdíl Pleštil. V „osekaném“ obrazu, kde se divák nutně soustředí na tváře, pak podle něj zase může víc vyniknout herectví.

„(Nolan) má zároveň výhodu, že jako jeden z mála opravdu promuje ten velkoformátový zážitek. Říká, že analogový film je ta poctivá cesta, jak si ty filmy užít. Ne že by ostatní netočili na filmový materiál, ale on se stal tou značkou,“ připomíná filmový kritik Nolanovy zásluhy na oživení již bezmála odepisované predigitální filmařiny.

„IMAX je nejdokonalejší a technicky nejkvalitnější formát, který jsme jako lidstvo vymysleli. Digitální obraz je ztrátový, analog je stále nedostižný. Je to nejdetailnější formát, v jakém můžeme film vůbec sledovat,“ vrací se Pleštil k tomu, že film není jen promítán skrze systém IMAX, ale byl jeho prostřednictvím i natočen – kamery kvůli tomu bylo také nutné odhlučnit.

Nejde ovšem pochopitelně jen o technické parametry posledního Nolanova díla, nepřehlédnutelná bývá u tohoto tvůrce i estetika. A v tomto směru podle filmového publicisty nezůstává své pověsti nic dlužen.

„Pro Nolana je pořád nejdůležitější lidská tvář, to je obrazová dominanta. (…) Takže je to spektákl, který hřmí, je hodně hlasitý a takovým velmi zemitým a špinavým způsobem. Ty mýty jsou přiblížené naší realistické zkušenosti a (Nolan) hledá imaginaci v naturalismu, paradoxně,“ říká Martin Pleštil.

Bájný hrdina Odysseus se tak představuje poněkud nezvykle jako postava bojující nejen se sérií nástrah při své dlouhé cestě domů z války, ale i sám se sebou, respektive s traumaty, jež v boji utrpěl. „Uvědomuje si, že pravděpodobně není hrdina, má PTSD, když to tak řeknu,“ poukazuje filmový kritik.

„Christopher Nolan je vlastně odjakživa fascinován mýty a jejich dekonstrukcí. Je to takový demontážník, (…) takže vlastně není žádné překvapení, že tentokrát vyzval na souboj i tenhle epický mýtus,“ uzavírá Martin Pleštil, podle něhož je nová Odyssea v jádru „antihrdinský film“.

Nový film Christophera Nolana je ale pouze jedním z dalších vyprávění tisíce let starého příběhu, který se posléze – přímo či nepřímo – odrážel v nesčetně zejména evropských příbězích. I sám hollywoodský režisér v rozhovoru pro The New York Times přiznal, že je pro něj Odyssea „pratext“ a že ji našel ve všech svých předchozích projektech.

Epos Odyssea vznikl zhruba v osmém století před naším letopočtem. Jeho autorství je připisováno Homérovi. Kdo to ale ve skutečnosti byl, je dodnes předmětem dohadů. Příběh o odvaze, lstivosti, morálce a moudrosti se poté propisoval dál. Někdy více, někdy méně zdařile. Podle docentky klasické filologie Ireny Radové se nejnovější verze příběhu povedla.

„Homérské eposy jsou založeny na mýtech a mýty ožívají jenom tehdy, pokud jsou vyprávěny. A podle mne nezáleží na tom, jestli je vypráví nějaký zarostlý bard ve stínu fíkovníku na břehu Egejského moře, nebo americký režisér. Záleží na tom, jak dobře je vyprávějí. A myslím, že Christopher Nolan dokázal odysseovský mýtus přiblížit naší době, dnešnímu divákovi velmi dobře,“ vyjadřuje akademička, která je zároveň děkankou Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Mohla by prý dlouze vypočítávat, jaké věci z Homérovy předlohy jí ve filmu chybí a jaké vtípky či žertíky se do Nolanova snímku nevešly, jako divačka si ale v kině i tak přišla na své. A pro ty, komu nestačí Nolanovo vyprávěčství, tu zůstává literární předloha. Okolnosti jejího vzniku i samotné autorství jsou ovšem – jak Irena Radová v podcastu vysvětluje – samy o sobě předmětem sporů a dohadů.

V podcastu 5:59 se dozvíte, co vše spadá do tzv. homérské otázky a co dělá z eposů Ilias a Odyssea nadčasovou záležitost. Nebo co svébytného a aktuálního do filmového převyprávění příběhu o Odysseově cestě domů z války vnesl Christopher Nolan. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.