Dasha: Před třiceti lety jsem se bála vyjít před lidi. Pak přišel Karel Gott

Na první pěvecké soutěži se schovávala za vlasy a nedokázala se podívat do hlediště. Dnes patří ke stálicím StarDance, má za sebou studia na Berklee College a je držitelkou Ceny Thálie. A vstupuje do nové fáze své kariéry.

Velkou část léta tráví ve studiu. Vznikají tam písně, které jsou pro Dashu výjimečné. Poprvé totiž vypustí do světa hudbu, kterou nejen nazpívala, ale sama také složila a opatřila texty.

„Celý život pracuji na tom, abych měla vlastní repertoár. Psala jsem vždycky, jen jsem se bála to zveřejnit. Je to pro mě příliš velké odhalení,“ říká jedna z nejuznávanějších zpěvaček v rozhovoru pro Galerii osobností. „Až teď mám pocit, že jsem dospěla do věku, kdy už na to konečně mám odvahu.“

Do toho už se blíží další ročník StarDance. Projekt, se kterým je Dasha (vlastním jménem Dagmar Sobková) spojená už dvě desetiletí, od října do prosince znovu pohltí velkou část jejího života. „Je to pro mě projekt snů,“ říká o pořadu, který podle ní nestojí jen na tanečnících a živé hudbě, ale také na mimořádném týmu lidí a atmosféře, která za dvacet let nevyprchala.

V rozhovoru se dotýká i tématu vládou plánované změny financování a taky vynucených úspor veřejnoprávních médií (v ČT má Dasha StarDance, v Českém rozhlasu každotýdenní pořad Klub Evegreen): „Samozřejmě, že to prožívám. Týká se nás to, ale nic s tím nezmůžeme. Mně jako jednotlivci z toho vyplývá, že se člověk musí spoléhat hlavně sám na sebe.“

Když dnes Dasha působí na pódiu sebejistě a přirozeně, jen málokdo by hádal, že právě vystupování před lidmi pro ni kdysi představovalo téměř nepřekonatelnou překážku. Na své první pěvecké soutěži před třiceti lety se schovávala za vlasy a nedokázala se podívat do hlediště.

„Já jsem tam vůbec nechtěla být. Myslím, že právě muzika mi velmi pomohla se otevřít a vůbec tuto práci dělat,“ vzpomíná.

Na její profesní cestě pak sehrál mimořádnou roli Karel Gott. Po jeho boku jako vokalistka strávila více než dvacet let a dodnes o tomto období mluví jako o své největší profesní škole. „To nejdůležitější jsem se naučila tím, že jsem ho pozorovala,“ říká. „Člověk si uvědomí, že koncert nekončí poslední písní. Pro lidi je důležité i to, co přijde potom.“

V otevřeném rozhovoru Dasha vzpomíná také na studium na Berklee College of Music v Bostonu i na chvíli, kdy se rozhodovala mezi návratem do Česka a nabídkou pokračovat v kariéře v USA.

Rozhovor si můžete pustit v audiu či videu nahoře v textu, dále pak přinášíme editovanou písemnou verzi.

Dasho, užíváte si léto? Dobíjíte baterky, než na podzim vypukne každotýdenní kolotoč jménem StarDance?

Léto mám vlastně pracovní, ale je to klidnější než zbytek roku. Koncertů je méně, ale jsme teď hodně zalezlí ve studiu.

Takže vzniká něco nového…

Ano, vzniká. (směje se) Tahle moje práce je zároveň koníček, takže je to svým způsobem i relax. Je pravda, že noční režim mi dává zabrat a věkem asi o to víc, ale zároveň mě to dobíjí.

A kdy pro vás vypuknou přípravy na StarDance?

Už teď v srpnu. To se začneme seznamovat s tím, co nám dramaturgové připravili, budeme to řešit s kapelou, rozdělovat si to s vokalisty. Samotné zkoušení pak začne až těsně před tím, než se v říjnu začne vysílat. Ale do té doby máme čas si ty věci trošku naposlouchat, zažít. Na první dva díly se musíme úplně připravit – a pak už nikdo neví. Protože jak ty taneční páry budou odpadat, tak není jasné, co přesně příště zazní. Potom už to je opravdu adrenalin.

Ke StarDance se ještě vrátíme. Ale teď úvodem mě zajímá jiná věc. Vy jste jednou o sobě řekla: „Jakmile zazní hudba, stávám se někým jiným.“ Co se ve vás v tu chvíli změní?

Myslela jsem tím asi to, že jsem obecně velmi uzavřená, introvertní. Před třiceti lety bych si sama sebe opravdu nedokázala představit na jevišti.

Přitom právě tehdy jste vystoupila a zvítězila na soutěži Zlíntalent…

Ale kdybyste mě tam viděli… Já jsem tam vůbec nechtěla být. Měla jsem vlasy přes obličej a nebyla jsem schopná se na ty lidi ani podívat, jak strašně jsem se styděla. Myslím, že právě muzika mi velmi pomohla se otevřít a vůbec tuto práci dělat. Když chcete provozovat hudbu, ideálně ji děláte veřejně pro někoho, jinak to nemá moc smysl. Hudba je pro mě natolik přirozeným jazykem, že mě dokázala otevřít i před publikem.

Změnila vás tedy nejen ve chvíli, kdy stojíte na jevišti, ale i v běžném životě.

Ano. Já si tu hudbu totiž pořád představuju. (směje se) Pořád se považuji za introverta, ale hudba mi dala sebevědomí i do běžného života.

Vaše plachost a stydlivost byly možná důvodem, proč rodiče původně nechtěli, abyste se dala na hudební dráhu a preferovali studia na střední škole cestovního ruchu, nebylo to tak?

Myslím, že můj táta si hlavně dokázal velmi dobře představit muzikantský a noční život, protože ho sám znal.

Hrál na trumpetu.

Ano. Nebyl profesionálním muzikantem, i když tu možnost měl. Dostal nabídku hrát v orchestru Karla Vlacha, ale odmítl ji, protože pro něj byl důležitější rodinný život. Věděl tedy o všech nástrahách a negativech této profese a asi si velmi přál, abych muzikantkou nebyla. Zároveň měl ale muzikantské srdce. Když pochopil, že ve mně nějaký talent je a že bych mohla mít předpoklady, přál mi to a podporoval mě.

Jakých nástrah se ve vašem případě bál?

Myslím, že viděl například alkohol, který byl s muzikantským prostředím často spojený. Měl strach, že by mě ten život mohl stáhnout k nějakým neřestem. A hlavně říkal, že noční život není stavěný pro rodinu. Svým způsobem měl pravdu. Kdyby vedle mě byl někdo, kdo nepochází z muzikantského světa, nemusel by tu nepravidelnost, divokost, stres a emocionálnost té profese úplně zvládat.

Váš tatínek už nežije, zažil ale dobu, kdy přicházely první velké úspěchy a stoupala vaše popularita. Jak to prožíval?

Měl radost. Líbilo se mu, co dělám, a těšilo ho, že koketuji také s jazzem, který miloval. Moc mi to přál. A pořád mi říkal: „Kačenko, ale nezapomeň, že světská sláva, polní tráva.“ Měl pravdu.

Kačenko vám říkal odmalička?

Ano. Doma mi nikdy neřekli jinak. Pro všechny jsem byla Kačenka. Táta tím odlišoval to, že moje máma je taky Dáša. Pak to automaticky převzali v rodině všichni.

Zažila jste v šoubyznysu situace, kdy jste si řekla: Táta měl pravdu, právě tohohle se obával?

Vidím to kolem sebe, i když možná dnes méně než dřív. Myslím, že hudba se dnes bere vážněji jako profese, která se musí dělat poctivě a dobře. Když ji chcete dělat naplno, nemůžete si své schopnosti ubíjet neřestmi nebo nezřízeným životem. Je nutná disciplína, která zvenčí není vidět. Když chcete fyzicky vydržet běhat po pódiu, vystupovat v jakoukoliv denní i noční hodinu a být třeba každý den v zápřahu, musíte se o sebe starat. Dodržovat hlasovou hygienu, cvičit, pečovat o tělo, dobře spát, zdravě jíst a nepít alkohol.

A po koncertě si ani nemůžete jít někam sednout a povídat?

Právě to nechtěl dělat ani Karel Gott. Měl obavu, že když se po koncertě půjdete veselit, několik hodin budete hlasitě mluvit - a druhý den zůstanete bez hlasu.

Takže svět nejrůznějších omezení?

Ano. Jestli si někdo představuje, že muzikanti chodí pořád na večírky, tak to ve skutečnosti moc nejde. Nebo jde, ale potom rušíte koncerty.

Je něco, co jste si dovolila až s věkem? Něco, na co jste si dřív netroufala?

Teď mě jedna věc napadla. Celý život pracuji na tom, abych měla vlastní repertoár. Sice není tak známý, ale jednu autorskou desku už mám. Jenže nikdy jsem si netroufla pustit do světa něco, co bych napsala sama. Ne že bych nepsala. Psala jsem. Jen jsem se bála to zveřejnit. Je to pro mě příliš velké odhalení.

Až teď mám pocit, že jsem dospěla do věku, kdy už na to konečně mám odvahu. Právě teď ve studiu natáčíme písně, které jsem nejen otextovala, ale i zhudebnila. Poprvé pustím do světa vlastní tvorbu.

Půjde o jednu píseň, nebo o celou desku?

Zatím o jednu píseň. Materiálu mám za ty roky víc, takže ho budeme postupně pouštět. Už nemám tolik studu.

Takže Dasha už není jen interpretkou, ale i autorkou.

Ano.

Když se ohlédneme za vaší dosavadní kariérou, napadá mě několik zastávek, bez kterých byste možná nebyla tou dnešní ‚Dashou‘. Začněme Ellou Fitzgerald…

To je pro mě nejlepší zpěvačka všech dob! Její projev, taková ta laskavost, hladivost… Je mi v tom prostě moc dobře. Navíc krásná muzika, jazz, což je pro mě příjemná žánrová odbočka. ‚Spřáhla‘ jsem se s naším geniálním smyčcovým kvartetem – Epoque Quartet – a udělali jsme poctu Elle Fitzgerald, kterou jsme nazvali Ellaboration.

A s tímto projektem jezdíte už několik let a pořád s obrovským úspěchem. Další zastávka v kariéře: Máří Magdalena.

Tak to je role, o které jsem si ani nesnila, že bych si ji někdy mohla zahrát. V 90. letech, když jsem se jako malá přijela do Prahy podívat do divadla Spirála na Jesus Christ Superstar, tak to pro mě bylo nejvíc, top muzikálové představení. Pořád je to pro mě muzikál muzikálů. Můj šálek kávy. Ale vůbec mě tehdy nenapadlo, že o mnoho let později já budu moci ztvárňovat Máří Magdalenu v divadle v Karlíně. S úspěchem to tam hrajeme už šestnáct let.

A ten úspěch byl pro vás stvrzen i Cenou Thálie za rok 2010. Pak tu mám ještě jednu ‚zastávku‘ ve vaší kariéře. Vystoupení v newyorské Carnegie Hall…

…s Karlem Gottem. V roce 2000. Carnegie Hall, místo, kde hrály ty největší legendy! Byla to zároveň moje první návštěva New Yorku. Přesně si pamatuju, když jsem se do toho města, které nikdy nespí, poprvé dostala, tak jsem měla kulturní šok. Teď už je to ‚rychlejší‘ i tady, ale tehdy to pro mě byl překvapují a zároveň nesmírně nabíjející zážitek.

Jazz, swing, muzikály, úspěchy… Ale přesto si myslím, že bezkonkurenčně nejvíc lidí si vás bude spojovat se StarDance, což se vzhledem ke sledovanosti zhruba 1,6 milionu diváků není co divit. Už dvacet let k tomuto projektu patříte. Co vám to pořád dává?

Rozmanitost. Já jsem spíš konzervativní typ, takže mi vyhovuje, že se vracím do prostředí, které dobře znám a kde je skvělý tým lidí. Zároveň ale každý ročník přinese nové soutěžící, novou hudbu a nové situace. Pořád mě něco překvapuje, pořád se něco učím. Je to pro mě projekt snů.

Nikdy jste si neřekla: Už dost, jsem sólová zpěvačka, tohle už nepotřebuji?

Ne. Mě to prostě baví. Je to mimořádně dobře udělaný pořad. Marek Eben s Terezou Kostkovou mu dávají noblesu, která je dnes vzácná. Kdo by nechtěl být součástí něčeho takového?

A asi vám to přivádí i nové publikum. Je to tak?

Určitě. Když se po koncertech potkávám s lidmi, často mi říkají, že se na StarDance těší a že ho sledují i kvůli nám. Nevím, jestli je to úplně pravda, ale moc nás to těší. Děláme to hlavně pro lidi a pořád nás to baví.

Když se v sobotu večer rozsvítí kamery, diváci vidí dvě hodiny přímého přenosu. Co všechno tomu předchází?

To se už nedá zapomenout. Každý čtvrtek se ráno sejde kapela a musíme všechno na první dobrou nazkoušet. Pak přijdou taneční páry a zkoušíme až do večera. Hledá se správné tempo, někdy je potřeba skladbu zrychlit nebo zpomalit. Tím si ji zároveň ještě víc zažijeme.

Nejnáročnější je ale sobota. Od rána jedeme celý dvouhodinový program, pak následuje krátká pauza, generálka, tam už většinou chodí diváci, a večer je živý přenos. Celý program tedy odehrajeme třikrát během jediného dne. Musíme být maximálně soustředění. Každou sobotu hrajeme nový repertoár a zároveň nesmíme tanečníky ničím rozhodit. Jsou odkázaní na to, že všechno bude přesně sedět.

A vlastně jsme na tom ještě dobře. Tanečníci ten obrovský fyzický výkon musí během jediného dne podat třikrát.

V některých zemích se StarDance vysílá s reprodukovanou hudbou. Chyběla by vám živá kapela?

Může to mít i své výhody. Když si tanečníci vybírají moderní skladby, které vznikaly ve studiu, jsou zvyklí na konkrétní zvuky a barvy. Ty živá kapela nikdy úplně nenahradí. Někdy pak mohou být trochu zklamaní, že skladba zní jinak, než na jakou několik týdnů trénovali.

Na druhou stranu živá kapela umí spoustu věcí přizpůsobit. Soutěžní číslo trvá jen minutu a půl, takže skladby zkracujeme, upravujeme tempo nebo aranžmá podle potřeby. Já jsem každopádně zastáncem živé hudby.

Jednou jsme vysílali díl s reprodukovanou hudbou a dodnes si pamatuji, kolik diváků nám psalo, že jim to připadalo nějaké sterilní.

Dvacet let jste prostřednictvím StarDance spojená s Českou televizí, patnáct let pak s Českým rozhlasem, kde týden co týden natáčíte se swingovým zpěvákem Janem Smigmatorem Klub Evergreen. Dalo by se tedy s nadsázkou říct, že jste ‚zpěvačkou veřejné služby‘. Jak prožíváte debaty o budoucnosti veřejnoprávních médií?

Samozřejmě, že je prožívám. Týká se nás to, ale nic s tím nezmůžeme. Já můžu jenom čekat. Mně jako jednotlivci z toho vyplývá, že se člověk musí spoléhat hlavně sám na sebe. Jsme externisti, umělci na volné noze – musíme se umět přizpůsobit. To platí i pro podnikatele v různých oborech, kteří jsou závislí sami na sobě.

Berete to tak, že to všechno jednoho dne může skončit a vy budete dělat zase něco jiného?

Určitě. A možná právě to mě ještě víc motivuje nepolevit. Člověk musí pracovat poctivě, profesionálně a být připravený na změnu. S tím prostě nic nenaděláme.

Kam byste se případně posunula?

Rozhodně bych se dál věnovala muzice, koncertování, divadlu… Občas nějaký dabing. Práce je naštěstí dost, lákají mě i nové projekty. Hudbě bych se chtěla věnovat dál, ale možná bych rozšířila působení. Zajímavých projektů bych se nevzdala.

Dasho, kam dnes ve své kariéře řadíte působení coby vokalistky u Karla Gotta?

Víc než dvacet let po boku Karla Gotta, to byla moje největší profesní škola. Tam se podle mě nabalilo úplně všechno.

Vzpomenete si na první setkání s ním?

Na to si vzpomínám velmi dobře. Vlastně za něj vděčím Zlíntalentu, kde jsem v roce 1996 zvítězila. Pak jsem natočila svoji první, dětskou desku a o rok později, při dalším finálovém večeru soutěže, mi ji křtil právě Karel Gott. Tehdy mě ani nenapadlo, že už za rok spolu začneme spolupracovat.

No a co ta spolupráce znamenala pro osmnáctiletou slečnu?

Obrovskou čest. Nebyla jsem jeho typická fanynka, přece jen patřil k jiné generaci a poslouchali jsme trochu jinou muziku. Ale vždycky jsem si ho nesmírně vážila. Čím déle jsem ho poznávala, tím víc jsem ho obdivovala nejen jako umělce na jevišti, ale hlavně jako člověka v zákulisí. Byl chytrý, noblesní, laskavý a úplně normální. Nikdy jsem ho nezažila ve špatné náladě. Nemyslím si, že by se přede mnou přetvařoval - on takový prostě byl.

Měl navíc neuvěřitelný dar. Každému člověku dokázal dát pocit, že je pro něj důležitý. Mně říkal, že mě sleduje, fandí mi a podporuje mě. A nebyla to jen zdvořilost. On byl opravdu přející. Myslím, že jsme si to všichni naplno uvědomili až ve chvíli, kdy odešel. Najednou zmizel člověk, který byl takovým spojovacím prvkem celého našeho šoubyznysu.

Cítíte to tak i dnes?

Ano. Když se rok po jeho odchodu konal vzpomínkový koncert v O2 areně, říkali jsme si, že nás Karel dokázal dát dohromady znovu. Vlastně nás spojoval ještě po své smrti.

Byl pro vás mentorem?

Ano, ale trochu jinak, než si lidé představují. Neříkal mi, co mám dělat, ani nerozdával velké životní rady. Samozřejmě, když jsme jezdili německá turné, dbal třeba na správnou výslovnost. Ale to nejdůležitější jsem se naučila tím, že jsem ho každý den pozorovala.

Viděla jsem, jak přistupuje k lidem a jaký má vztah k publiku. To byla ta největší škola. Po tříhodinovém koncertě mohl odejít odpočívat, dát si večeři nebo si sednout do šatny. Místo toho šel mezi lidi a podepisoval se tak dlouho, dokud neodešel poslední návštěvník. Nikdy nedal nikomu najevo, že je unavený.

To je něco, co jste si od něj odnesla i do vlastní kariéry?

Určitě. Člověk si uvědomí, že koncert nekončí poslední písní. Pro lidi je důležité i to, co přijde potom. Když vám věnují svůj čas a přijdou vás poslouchat, zaslouží si, abyste jim ten čas a pozornost vrátili.

Mluvíte o dvaceti letech po boku Karla Gotta, přitom byla chvíle, kdy se vaše kariéra mohla vydat úplně jiným směrem. Jak důležitá pro vás bylo studium na prestižní Berklee College of Music v Bostonu?

To už je jednadvacet let. Strávila jsem tam jen jeden semestr, což mě tehdy mrzelo. Když jsem se ale vrátila do Česka a začaly přicházet pracovní nabídky, už se mi nechtělo odjíždět zpátky. Chtěla jsem hlavně dělat muziku.

I za těch pár měsíců, co jsem tam byla, jsem se naučila mnoho věcí, které mě profesně posunuly. Nechci tím říct, že české školství bylo špatné, dnes je navíc úplně jinde. Jen jsem tam poprvé zažila prostředí, kde pěvecké oddělení přirozeně spolupracovalo s živou kapelou. To mi tehdy na konzervatoři chybělo. Berklee pro mě byl takový hudební mikrosvět.

Na Berklee jste prý navíc dostala nabídku zpívat jako vokalistka s jazzovou zpěvačkou Anitou Baker. To muselo být velké rozhodování.

Bylo. Byla to obrovská příležitost. Jenže já už měla naplánovaný návrat domů. Slíbila jsem Karlovi Gottovi, že se vrátím, čekala mě práce tady a navíc jsem byla zamilovaná. Nakonec převážila touha vrátit se domů.

Nikdy jste si neříkala: kde já mohla být, kdybych tehdy…?

Ale třeba taky ne. V Americe je velká konkurence, je to hodně o štěstí.

Dasho, kdy je vám vlastně nejlépe? Když kolem vás zní hudba, anebo když je úplně ticho?

Jak kdy. Nedokážu si představit život bez hudby, ale když jsem přehlcená, potřebuju i ticho. I uši si musí odpočinout. Když jedu sama autem, často si místo muziky pouštím mluvené slovo.

Já se ptám proto, že když jsem četl vaše starší rozhovory, tak jsem získal pocit, že úplně nejšťastnější jste na zahradě mezi rajčaty.

To opravdu jsem. Jen mě mrzí, že na zahradu nemám tolik času, kolik bych si přála. Člověk by tam musel být každý den, aby se o všechno pořádně staral. Počasí se mění, přijdou plísně, člověk pořád s něčím bojuje. Ale stejně mě to baví. Když pracuji s hlínou, vyčistím si hlavu.

Přitom jako dítě jste prý práci na zahradě neměla ráda.

Protože jsem musela. (směje se) Dnes je to ale můj nejdostupnější relax. Když mám chvíli času, vyběhnu na zahradu a hned přijdu na jiné myšlenky. Vyhovuje mi, že jsem venku, na denním světle. Většinu života totiž pracujeme večer nebo v noci.

Vaší dceři Žofii je deset let. Pozorujete v ní někdy sama sebe?

Ano. Třeba v tom, že je v kolektivu spíš introvertní. Přesně se v ní poznávám.

A zároveň z vlastní zkušenosti, že i to se dá zvládnout.

Ano. Každý potřebuje svůj čas. Někdo dozraje dřív, někdo později.

Ve filmovém dokumentu, který o vás byl natočený, říká váš partner, bubeník Ondřej Sluka, že by jako otec Žofie byl rád, kdyby se šoubyznysu vyhnula. Vidíte to stejně?

Přejeme si to. Úplně stejně, jako si to kdysi přáli moji rodiče. Ale jestli jí to jednou bude dělat radost a dostane příležitost, stejně s tím nic neuděláme. Musím přiznat, že talent má. Geny se nezapřou. Otázkou je, jestli bude zpívání jen krásným koníčkem, nebo se pro něj rozhodne stejně jako já.

A to teď odpovídá spíš maminka Dagmar, nebo zpěvačka Dasha?

Rozhodně maminka. (směje se)

Když se podíváte dopředu, kde byste se chtěla vidět třeba za pětadvacet let?

Pořád na koncertních pódiích, pokud mi to zdraví a lidé dovolí. A moc bych si přála, abych si mohla vybudovat svůj vlastní repertoár, který by moje publikum dobře znalo. To bych si moc přála.

Věřím, že to vyjde. A do té nové etapy vaší kariéry přeji hodně štěstí. Děkuji za rozhovor.

Já děkuji za pozvání.