Taťjana Medvecká: Na Kytici v Národním lidé řvou jako na rockovém koncertu

Strhující představení Kytice podle Erbenových balad je už šest let beznadějně vyprodané. Herečka Taťjana Medvecká říká, že jindy takový aplaus za 50 let v Národním divadle nezažila.

„Musím říct, že Kytice je moje největší srdeční záležitost,“ říká úspěšná a uznávaná divadelní, filmová a dabingová herečka Taťjana Medvecká v rozhovoru, který je součástí projektu Galerie osobností. Podle ní se autorům, režisérské dvojici SKUTR, jinak též šéfům činohry Národního divadla Martinu Kukučkovi a Lukáši Trpišovskému, povedlo dobře namíchat mladou generaci herců a „nás, starce“.

„Musím říct, že generálka byl pro mě jeden z největších zážitků,“ vzpomíná Medvecká na únor 2019. „Když představení skončilo, zavřela se opona – pak se rozevřela a najednou to vám byl takový aplaus! Tenkrát tam snad byly děti z gymnázií nebo základních škol, ty řvaly, stály… A my s Janičkou Bouškovou, které jsme tam těch sto let, jsme na sebe koukly a už jsme slzely, protože jsme něco takového nezažily.“

Taťjana Medvecká v rozhovoru popisuje, jaký sleduje rozdíl mezi sebou a mladými herci („Oni už nechtějí dát celý svůj život na oltář umění.“), jak z Národního zmizelo někdejší uctívání bardů („Kolem těch mistrů byla opravdu taková aureola, byl daleko větší distanc, větší respekt. Dneska je to daleko demokratičtější prostředí.“), i to, jak umělá inteligence možná brzy nahradí herce v dabingu („Zúčastnila jsem se jednoho projektu, kdy jsem jim načetla asi tři věty svým hlasem. Oni to potom dali do toho programu a následující věty už jsem nečetla já, ale byl to můj hlas. Je to děsivé.“).

Rozhovor s Taťjanou Medveckou si můžete pustit v úvodu v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Medvecká, jste ráda neviditelnou herečkou?

To je dobrý, ano. To mám ráda.

Je to taky ocenění v rozhlasové anketě Neviditelný herec pro mistry mluveného slova. Vy jste je získala už sedmkrát, čímž jste se stala nejúspěšnější herečkou v historii soutěže. Ale držme se chvíli té „neviditelnosti“: Je to něco, co si občas umíte dopřát a stát se opravdu tou nenápadnou, nepoznatelnou ženou?

Já si myslím, že mě to provází celý život. Nikdy jsem nebyla mimořádně atraktivní a ani s tou popularitou to nebylo tak strašně divoké. Celý život jezdím MHD a je to v pohodě.

Ale myslím, že když na někoho promluvíte do telefonu, tak jsou všichni „doma“.

Tak třeba zbystří… Nejlepší jsou mí vrstevníci, kteří se zadívají a řeknou: „My se známe, že jo? My jsme spolu chodili do školy.“ A já jsem s ním nikdy nebyla ve škole, ale to je ta povědomost toho obličeje. Ale nic víc, nic míň.

Pojďme na náš úvodní slovní ping-pong. Co vás napadne, když řeknu – balet?

Moje celoživotní láska a nesplněný sen. Kdyby se naplnil, tak bych už byla dávno baletní důchodkyně. (jako dítě se T.M. věnovala baletu, pozn. red.)

Národní divadlo?

Můj život.

A splněný sen?

Vlastně ani nevím, jestli sen. Nikdy jsem si ani netroufala představovat, že budu v Národním divadle. Ale bylo to první divadlo, do kterého mě moje maminka zavedla právě na balet. A musím říct, že dodneška mně ta budova nezevšedněla, miluju ji, je to krásný. V srpnu to bude padesát let, co tam jsem v angažmá.

„Sejdeme se na hřbitově“?

To je z Marečku, podejte mi pero. Ten film jsem viděla asi dvakrát. Nemůžu říct, že když to dávají v televizi, že bych se na to běžela podívat. Ale stalo se to takovou klasikou. A bylo to moc milé natáčení.

Susan Sarandonová?

Tu jsem zrovna včera dabovala! Ona vypadá tak neuvěřitelně a skvostně. To je taková nemravnost (směje se) . Kdysi mi ji nabídli, abych ji dabovala a od té doby je moje.

Margaret Thatcherová?

To je moje další role, ministerská předsedkyně (v představení Audience u královny ve Stavovském divadle, pozn. red.). Teď jsme měli deset let od premiéry, tak jsem si uvědomila, že Ivuška ‚Janžur‘ tuto obrovskou kládu, tolik textu - to ji řekl pan Munzar: „Ty ses to začala učit na základní škole.“ – nastudovala v době, kdy jí bylo už přes sedmdesát. A je skvostná!

Hamlet?

Náš další titul na repertoáru, kde mám tu čest hrát Gertrudu. Jak vždy říkám - nejstarší Gertrudu v historii.

Návštěva na zabití?

Název komedie, kterou jsem nastudovala loni v Kalichu, protože jsem měla pocit, že hraju samé strašně vážné věci a že toužím hrát něco, aby se lidé smáli. Tak se smějí.

Paní Medvecká, může vás v Národním divadle po těch padesáti letech ještě něco překvapit?

To víte, že jo. Divadlo je živý organismus a lidé jsou různí a věci jsou různé a situace jsou různé. Ale říkám, má láska zůstává neochvějná.

Nikdy jste během těch let neměla zaječí úmysly? Zkusit něco jiného?

To bezesporu. Nebyly tam vždy lehké doby. I člověk má sinusoidy nahoru, dolů. Bylo období, kdy jsem si říkala: Pane Bože, jak já tady přežiju nebo jak já to tady vydržím, vždyť oni mě vlastně nevyužívají? Ale vždycky jsem si tak nějak našla něco jiného nebo se intenzivněji věnovala něčemu jinému.

Hostování v dalších divadlech?

Už od studií, snad od druhého ročníku, jsem vystupovala ve Viole, to je taková moje celoživotní láska. Tam jsem měla například dětské představení s Pavlem Jurkovičem a Alfrédem Strejčkem, které se jmenovalo Ententýky. Na to pak chodily děti těch dětí, co tam kdysi přišly. Hráli jsme to snad osmnáct let nebo kolik. Hrozně rádi. Teď tam mám tři představení.

Například Skopové na porážku, viděl jsem, moc povedné představení. Ale zdržme se ještě u Národního divadla. Vy jste tam nastoupila v roce 1975, v době, kdy tam byli bardi jako Karel Höger, Dana Medřická, Rudolf Hrušínský, Josef Kemr. Dá se popsat rozdíl mezi členy první scény a dnes?

Určitě. Doba se mění, všechno je jinak. Vím, že pan Munzar vzpomínal, že když on nastupoval, tak mu bylo vyhrazeno místo ve Stavovském divadle u toalet. Opravdu kolem těch mistrů byla taková aureola, že si nikdo netroufal… Všechno bylo jinak. Byl daleko větší distanc, větší respekt. Dneska je to daleko demokratičtější prostředí.

Lepší, asi.

Myslím, že nikdo z nás z těch starců tam nevytváří nějaké dusno nebo „pozor, my jsme nějaké nedotknutelné modly!“

A styl hraní v Národním divadle? Je jiný? Musíte se přizpůsobit nějakému trendu?

I když byste se hodně chtěli přizpůsobit, tak ty domy - Národní divadlo nebo Stavovské divadlo - musíte takzvaně naplnit. Ty vás dostanou. Když si tam budete něco žužlat na forbíně a budete mít pocit, že jste blízko lidí a můžete to říkat takhle ledabyle, tak vás na galerii opravdu nebude slyšet. Takže ono si to žádá svoje. A musím říct, že i někdy třeba diváci řeknou: Ale my jsme neslyšeli nebo nerozuměli. Je to náročná disciplína.

Igor Orozovič, zástupce mladší generace, v Hamletovi váš o generaci mladší manžel Claudius, řekl v Divadelních novinách: „Každý, kdo je nastálo v Národním, je z toho permanentně lehce unavený. To divadlo je obrovské, publikum vám moc nefandí, spíš přijde s pocitem: Ukažte, co umíte. Není to jako v menších divadlech, kam chodí často diváci - fanoušci.“ Je v tom kus pravdy?

Ano, je. Ta očekávání jsou veliká. Když jdete do jiného normálního divadla, tak jdete tak, jak jste byli ve škole. Tady už vidím, jak se ti mladí chystají, holčičky si převlíkají ty vysoké podpatky, někde se dostrojují… Už je to taková návštěva. Musím říct, že mě to mnohdy i překvapí, když se jim to líbí nebo jsou nějak zasaženi, tak reagují tak, jak jsme my nebyli zvyklí, že by se v Národním divadle reagovalo: „Wow!“ Řvou jako na nějakém rockovém koncertu. To je pro nás starce mile překvapivé.

U jakého představení se to stává?

Třeba u Kytice. Oni ten text znají, teď jsou zvědaví, jak je to udělané. A pak si myslím, že jsou třeba mnozí třeba v šoku z toho, že pan František Němec tam jen stojí a říká to Záhořovo lože, tak těžký text. Vlastně jen stojí a nádherně to říká. A teď ti mlaďoši, kteří jsou zvyklí na ty klipové záběry a miliony vjemů během vteřiny, najednou vidí toto. A potom, když se jde František klanět, tak „wow“. Protože je to už nezvyklé vidět něco takového.

Je Kytice vaše největší srdeční záležitost v současném repertoáru Národního divadla?

Musím říct, že ano. Záleží na tom, jak se to zkouší, a když je při zkouškách velmi dobrá a vstřícná atmosféra, což byla, protože tam tehdy SKUTŘI (režisérka dvojice Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, pozn. red.) obsadili mladou generaci a taky nás „starce“, tak došlo k takovému fakt hrozně hezkému prolnutí. Tak jsme to spolu hezky hledali a nacházeli v krásné atmosféře. A musím říct, že potom generálka byl pro mě jeden z největších zážitků. Na generálce se dřív netleskalo, bývalo to takové „tak, máme to za sebou“. Tentokrát ale když představení skončilo, zavřela se opona – a pak se rozevřela a najednou to vám byl takový aplaus! Tenkrát tam byly děti snad z gymnázií nebo ze základních škol, ty řvaly, stály… A my s Janičkou Bouškovou, které jsme tam těch sto let, jsme na sebe koukly a už jsme slzely, protože jsme něco takového nezažily.

Když jsem si pročítal vaše starší rozhovory, zaujala mě věta v článku Magazínu Práva z roku 2016: „V poslední době jí režiséři přisuzují role nervních, zapšklých, pedantických stařen. ‚Já taková vážně nejsem,‘ glosuje to Taťjana Medvecká, ‚Budu se muset zamyslet, jak na okolí působím.‘“ Jak to vypadá teď?

Lidé si vás vážně ztotožňují s postavami, které hrajete, a když jsem hrála v seriálu Já, Mattoni, tak na levé straně scénáře bylo napsáno: „Vilemína za temnými skly brýlí drobnými zoubky ukusuje sušenku.“ Když hrajete takovou potvoru, takovou zataženou, nesympatickou bytost, tak lidé mají potom tendenci si myslet, že jste takoví.

Ale režiséři vás přece znají. Ti vědí, že jste živelná, úplně jiná.

To je zase zajímavé, že můžete hrát něco proti svému naturelu. A pak přijedete někam na Moravu recitovat básničky a slyšíte: „Vy jste taková milá, to jsme nevěděli.“ Jsou herečky, které opravdu nechtějí hrát negativní role. Když si vzpomenete, jak Miloš Forman těžko obsazoval v Přeletu nad kukaččím hnízdem tu Ratchedovou. To mu asi dvě nebo tři herečky odmítly.

Vy byste po tom skočila?

Asi jo. To je krásná role.

Před necelým rokem jste se svěřila, že za vámi přišli šéfové činohry Národního divadla, už vámi zmiňovaná dvojice SKUTR, a řekli vám: „Táňo, ty hraješ na 140 procent, oni by tě režiséři pořád obsazovali, ale to přece není možné v tvém věku.“ Prý jste to přivítala a byla jste ráda…

Ono se to tak děje, že když jste v angažmá, tak si nemůžete vybírat. Prostě vyjdete na obsazení, tak jdete pracovat. Když předtím byly doby, kdy jsem nebyla až tak úplně spokojená, tak jsem si odskočila do jiného divadla, ale ta představení zůstala. A najednou se to nabaluje a nabaluje, a tak se mi stalo, že jsem došla asi k těm jedenácti titulům na repertoáru. A to je fakt hodně.

A nebojíte se, když vám šéfové činohry přijdou říct, že trochu zvolníte, že pro vás vlastně skončila doba velkých rolí v Národním divadle?

Možné je všechno. Já jsem člověk odevzdaný a vyrovnaný a děkuji pánu Bohu, že jsem si toho zahrála spoustu. A co bude, uvidíme. Stejně člověk nic nenadělá. Buď máte energii a fyzickou zdatnost a odolnost, že do toho jdete a baví vás to, anebo to postupně začne odcházet a musíte si říct: Tak, kamarádko, všechno má svůj konec. Takže uvidíme.

Pokud jde o vaše filmové role, těch v minulosti tolik nebylo. Až jste se před patnácti lety objevila ve slovenském filmu Dům a získala hned Českého lva…

Já se spíš beru jako divadelní herečka s občasnými výlety do filmu. Opravdu to začalo kolem roku 2010 tím filmem Dům, kde jsme se sešli v manželské dvojici s Mirkem Krobotem. A bylo to moc prima.

To byl film, kde vás dabovali do slovenštiny, byť jste dcerou slovenských rodičů. Vaše slovenština jim nebyla dost dobrá?

Nebyla, ani jsem se o ni nepokoušela. I Juditku Bardos, která má maďarské kořeny, dabovali. Paní režisérka říkala: „Ne, ne, Judit, řekni to po slovensky, teď to bylo maďarsky.“ (směje se)

Mně se moc líbilo, jak jste loni v říjnu v Deníku N říkala…

Já jsem toho tolik nažvanila!

„Na stará kolena se mi přihodilo, že když dnes do filmu potřebují hýbající se stařenku, tak jim možná naskočí: Hele, Medvecká se ještě hýbe!“ Smysl pro humor vám rozhodně nechybí.

Počkejte, co máte dělat? Život tak nějak letí, vy tančíte tak rychle, jak dovedete. A pak zjistíte, že se v jistém stádiu svého života stanete úkazem, který mladé fascinuje. Nikdy nezapomenu, jak jsme měli na Nové scéně inscenaci, která se jmenovala Nová Atlantida, a pan režisér si tam vymyslel, že vyšplhám na takový zahradní domeček. Ti mladí kolem mě strašně zneklidněli a všichni mi šli pomáhat. Já jsem říkala: „Co děláte? Tak tam vylezu.“

Rozkaz zněl jasně.

Rozkaz zněl jasně. Člověka až překvapí, co blbnou, proč mi jdou podávat ruce? Ale bylo to od nich pěkné, že mi chtěli pomoct.

Jste akční žena. Dneska už ta definice z roku 2016, že máte role venkovských žen a zapšklých stařen, neplatí. Taky jste se objevila jako podnikavá majitelka autoservisu v televizním seriálu Jana Prušinovského Most. Ta vám možná z té škatulky pomohla dost, ne?

Za tuto nabídku jsem byla strašně ráda. Ten Honza „Prušina“, on má vždycky tak dobrý casting, tak dobře obsazené herce, že i ten, kdo má malinkatou roli, se toho s radostí chopí.

Jaký humor máte ráda?

Nemám ráda takový ten přisprostlý humor. A bohužel musím říct, že mám pocit, že jaksi náklonnost publika k tomu jednoduššímu humoru se stupňuje. Tlustý vtip, a pokud možno nějaký trošku vulgární. To tedy nemám ráda. Skopové na porážku, to je úžasný humor. Chytrý, inteligentní, černý humor. Britský humor se mi líbí.

Není vám líto, že se v Národním divadle komedie, i ty britské, chytré, nehrají?

To víte, že je mi to líto. Proto jsem si odskočila vedle (do divadla Viola, pozn. red.).

Nenasadila jste šéfům činohry brouka do hlavy?

Ono je to fakt těžké. Zvolit dobrou komedii pro Národní divadlo není snadné. Aby to nebylo moc lidové, moc bulvární. Ono třeba v té české klasice těch komedií k popukání tolik není. Takový evergreen máte Naše furianty, ale jinak mě vůbec nic nenapadá. A myslím si, že i ti naši šéfové, kdyby nějakou dobrou komedii našli, tak za ni budou vděčni. Ale fakt to není legrace.

Takže za konverzačkami a legrací musíte do jiných divadel.

Ano.

A povedlo se vám to loni i v divadle Kalich s Návštěvou na zabití anglického dramatika Stevena Moffata. Tam hrajete roli excentrické Američanky Elsy, na kterou si druhá hlavní postava, Debbie, zjišťuje pomocí Google informace…

To nemůžete dál říkat, pak by lidé nepřišli.

…a informace, které zjistí, ji zneklidní. Dál neříkáme. To je humorná zápletka komedie. Ale když se přeneseme do reálného světa: Taky si o někom pomocí vyhledávačů zjišťujete informace?

Když se dívám na nějaký film - jako teď jsem viděla na ČT Art úžasný norský seriál Exit, tak tam byli skvělí herci, které jsem viděla poprvé - tak jsem se na informace o nich podívala. To je úžasné – zadám to a hned to vyjede, to ano. Ale že bych si na někoho něco hledala, to na mou duši ne.

Komedie Návštěva na zabití má ještě jednu silnou linku, a tou je ta manipulace. Snad můžeme prozradit, že vaše postava v hostitelské rodině pomocí manipulace cosi rozpohybuje. Když to opět vrátíme do reálného života – jak vnímáte schopnosti lidí podléhat manipulacím?

Dneska velmi snadno. Protože lidé jsou zvyklí na to, co je psáno, to je dáno. Nemají vůbec tendenci si ty věci ověřovat. Já nejsem na žádných sítích, nemám Facebook a X. Ale myslím, že tam se to děje úplně geometrickou řadou, jinak by to nemělo takový dopad. To je, myslím, velmi nebezpečné. Lidé by měli trošku víc myslet. Na tom je ale nejhorší, že údajně za tím vším je touha ty lidi zmanipulovat třeba k nákupu nějakého zboží, že tam je ta podprahová reklama nebo co.

A také se tam lidé uzavírají do svých sociálních bublin.

To je strašné, ne? A přitom stačí tak málo - nebýt tam.

Ale ono je to lákavé tam být a mít jednoduchý přísun zpráv a jednoduchých řešení.

Tomu lidskému nastrojení to asi vyhovuje.

Nevím, nakolik se pouštíte do hodnocení společenského vývoje…

Nemohl jste si vybrat horší dobu mě pozvat než teď, protože to je strašné.

Cítím z vás, že jste toho plná, rozčilená.

Každé ráno člověk s hrůzou rozklikne internet a čeká, jakou novou věc se dozví. Zažila jsem kubánskou krizi, byla jsem sice ve druhé třídě, ale měla jsem pocit, že se něco děje. Viděla jsem, jak si lidé stoupají do front před obchody a baví se o tom, že jedou nějaké lodě. Tak to si pamatuju na takový první, intenzivní strach, takové vnitřní sevření - kubánská krize, 1962. Pak jsem zažila rok 1968, to byl celoživotní zásek. Pak strašili nějakou neutronovou pumou… Ano, měli jsme nějaké obavy.

Pak zaplaťbůh přišel rok 1989 a najednou to bylo, že svět bude zalitý sluncem. Tolik lidí a tolik zemí uvěřilo, že fajn, a tak se dohodneme… A teď ta globalizace, jedno s druhým. A ejhle, vychýlilo se to nějakým směrem. Mám vlastně pocit, že všechno to, co se děje, je taková akce - reakce. Pro nějakého farmáře tam ze středozápadu to bylo asi příliš, aby uznával 72 pohlaví, tak teď přišel ten, který řekl: „Ne, jsou dvě!“ Kyvadlo se vrací. Ale musím říct, že to sleduji se spoustou obav. Ještě jak je to všechno rychlé.

Není to doba, kdy lidé o to víc chtějí přijít na jiné myšlenky a jdou do divadla, za kulturou? Nevrací se zpátky ve větším počtu?

Řekla bych, že ano. Touží se bavit, což je pochopitelné. Ale víte, co mě hrozně potěšilo? Já, jak jsem dostala toho Lva, tak jsem členkou Filmové akademie a my máme možnost podívat se na filmy, které pak soutěží. A v minulém roce natočil třicetiletý režisér film, který se jmenuje Od mája do marca, ten byl mezi nominovanými. Celé je to jenom o tom, jak velmi chudí lidé spolu prostě žijí, rodina. A já jsem se přistihla, asi v polovině toho filmu, jak nahlas říkám: To bych nevydržela.

Ten život, nebo ten film?

Ten život, v tu chvíli, protože moje akční nastavení by bylo ve velké při s tím bezčasím a tím pomalým životem. No jo, ale pak ten film skončil a já jsem začala brečet jak želva. A ještě tam ten pan režisér napsal: „Věnuji všem svým sourozencům.“ Takže bylo vidět, že to je o něm, že je to z jeho osobní zkušenosti. O takové tiché láskyplnosti. O obyčejném životě, nejvíc obyčejném, jak si můžete představit. A já jsem si říkala: Bože, to je úžasný. Natočil to třicetiletý kluk. Děkuji, že jsem to v dnešní době viděla. Pro mě je to jeden z absolutně nejcennějších filmů minulého roku.

Ten si musím najít.

Najděte.

Existuje něco jako odvrácená strana herectví? Padesát let v Národním divadle… Platila jste za to nějakou dobrovolnou daň v soukromí?

I toto se dneska hrozně mění. Vidím svoje mladé kolegyně a kolegy. My jsme byli opravdu jiní v tom, že jsme nastoupili na startovní čáru, nabídli nám nějaké možnosti - tak hurá, budeme pracovat. Myslím si, že to není jen v oboru herectví. Bavila jsem se o tom třeba s lékaři, jak byli šťastni, že můžou začít. A že tam byli (v nemocnici) tři dny a noci, nevadilo, protože měli pocit, že se to potřebují naučit.

Dneska si mladí daleko víc uvědomují hodnotu svého osobního života a mají pocit, že nechtějí dát všechno jenom na oltář umění nebo divadla. Taky možností a uplatnění je daleko víc. Dřív nebylo zvykem odcházet z Národního divadla, teď se to stává. Už jsem zažila spoustu mladých kolegů, kteří si v jisté fázi svého vývoje řeknou: Ne, stačilo - já to chci jinak.

Dokážete to pochopit?

Jo, dokážu. Absolutně se změnily společenské vztahy, uspořádání a já nevím co… A herci v divadle pořád zkouší od deseti do čtrnácti hodin. A všechny seriály se točí třeba od šesti do šesti. Ve chvíli, kdy jste divadelní herec, tak buď musíte točit předtím, než jdete do zkoušky, nebo se vám pak ostatní musí přizpůsobovat, nebo se musíte vyblokovat. Ale jak se můžete vyblokovat, když jste v angažmá?

Filmový průmysl je neúprosný, ten jede dvanáct hodin denně. A herci se nemůžou rozpůlit – tak se musíte rozhodnout: buď budete točit, nebo budete hrát. A potom jsou i ty finanční věci. Mnozí mají pocit, že se herci topí v bohatství a jenom chodí na večírky. Bulvární časopisy to taky takhle zprostředkovávají, ale realita je hodně jiná. Včera jsem viděla Vaška Vydru, seděl a zíval. A já říkám: „Kdy jsi vstával?“ „No, ve čtyři.“ Točil, pak jel za Janičkou (Bouškovou, manželkou, pozn. red.) do nemocnice, pak šel večer hrát… To je docela tvrdý život. Tak jestli chcete o odvrácené straně herectví, tak třeba takhle.

Otočme to a podívejte se na výhody herectví. V rozhovoru z roku 2016, který jsem už citoval, jste mimo jiné řekla, že herectví vám „dovolí krátkodobý, intenzivní úlet, opustíte momentální starosti, pláčete, křičíte, rozesmějete pár lidí, uleví se vám na duši a jdete dál.“ Funguje to takto každý večer, kdy hrajete?

Řekla bych, že jo. To je opravdu najednou takový střih do jiné reality, že si prostě nemůžete dovolit si připouštět, co se vám stalo. Prostě teď jste tady, jste za tu figuru, jste součástí toho kolektivu - a opravdu na tři hodiny vypadnete do jiné dimenze.

Pomáhá to?

Mně jo.

Jsou role, které byste odmítla? U kterých víte, že by na vás takto nefungovaly?

Musíte k tomu textu mít vztah. Musí to s vámi nějak rezonovat. Teď jsem poprvé v životě udělala takové rozhodnutí… Kdysi mi nabídl Milan Hein krásné představení v Ungeltu Dobrou noc, mami. To je velmi vážný text, dialog matka – dcera. Dcera přichází a řekne, že se zastřelí, a na konci se opravdu zastřelí. A já to prostě hrála, premiéra byla ještě v covidu. A musím říct, že čím dál tím víc jsem z té beznaděje, jak to dopadne – i když to hrajeme naplno s Luckou Štěpánkovou, skvělou herečkou, a jsem šťastná, že jsme se setkaly – vždycky vyřízená. Teď v březnu na mě něco lezlo a po tom představení jsem byla tak vyčerpaná, tak na mě padla ta tíha… A říkala jsem si: Ne, už mi to nepřináší radost.

Co s tím budete dělat?

Zavolala jsem Milanovi a řekla jsem mu: Milane, je mi to líto, mě to fakt strašně vyčerpává, na konci se klaním a vlastně se těm lidem omlouvám, že dvě hodiny přihlíželi něčemu tak drásavému. On byl úžasný, pochopil to, chápal o čem mluvím. Poprvé v životě jsem řekla, že ten výdej a to, co mě to stojí, je větší, než ta radost nebo to uspokojení, co mi přináší. Překvapilo mě, že jsem našla tu odvahu, ale udělala jsem to. Budu to hrát asi už jen sedmkrát.

U jaké nabídky herecké práce poskočíte radostí? Když vám nabídnout Gertrudu v Hamletovi, nebo když přijde seriál typu Most, anebo když máte šanci namluvit audioverzi nové knihy?

Já jsem taková všeobecně naskakovací a ráda pracuji. Nějaká dívčina mi asi tak před deseti lety napsala, že se v New Yorku hraje skvostná hra o Ježíšově matce, hned jsem si to googlovala a s absolutním nadšením jsem o tom říkala svému muži. A on na mě nevěřícně zíral a říkal: „Ty jsi furt tak nadšená!“ Já nevím. Asi je to nějaký prostor, kde mám pocit, že ospravedlňuji svoje bytí tady.

Vaše nadšení a elán jsou poznat i na výsledku, to je skvělé. Já se tou otázkou chtěl dostat i k vaší další herecké práci – audioknihám a dabingu, práci s hlasem. Kdy vás nevidíme, jen slyšíme. Je to pro vás taky tak nabíjející?

Řekla bych, že ano. Někdy je to dokonce lepší, protože jak mám celoživotně velmi nízké sebevědomí, jak vypadám a působím, tak tady je to krásné. Tady je nádherná Sarandonová, já jí tam dám češtinu a je to v pohodě a působí to úžasně. Když jsem se třeba viděla poprvé v Běžných selháních (film z roku 2022, pozn. red.) na festivalu v Benátkách, byla jsem z toho v takovém šoku! Nejsem na sebe zvyklá na tom velikánském plátně, byla jsem, jako když mě přejel parní válec.

Vaše sebevědomí určitě trpět nemusí, máte ceny jako „viditelná“ i „neviditelná“ herečka. Mimochodem – co říkáte na úvahy, že jednoho dne umělá inteligence nahradí herce při práci s hlasem?

Bude mně to líto, ne že ne. Zúčastnila jsem se takového zajímavého projektu pro Český rozhlas, kdy jsem jim načetla asi tři věty svým hlasem. Oni to potom dali do toho programu, následující věty už jsem nečetla já, ale to byl ten můj hlas. Říkala jsem si: To není možné! Mám takový nazální tón, ten nos je tam cítit - a přece jenom člověk je na svůj hlas zvyklý. Najednou jsem to slyšela a říkala jsem: To bych nepoznala. Akorát ten program tam udělal drobnou chybu, že neřekl „sezóna“, jak bych řekla, ale „sezona“. To byl důkaz, že to nejsem já. Tak – je to děsivé, koupí si to, stáhnou si váš hlas, už tam dosadí jen ta „číslíčka“ a my v dabingu budeme bez práce.

Já myslím, že nebudete. Ta vaše energie by u toho chyběla.

V kontaktním divadle mají lidé rádi menší prostory, kdy vidí herci do očí. Tam si myslím, že to snad ještě chvilku bude trvat.

Aby to trvalo, přeju vám i nám…

Konec?

Konec. Děkuji vám za rozhovor.

Děkuji.