Nejdražší účet v tuzemsku? Má ho každý Čech

Spořicí účet ochrání peníze jen někdy, státní dluhopisy v poslední dekádě inflaci neporazily. Největší šanci zhodnotit úspory měly akcie. Podcast Ve vatě srovnal, co se za 5, 10 a 20 let stalo se 100 tisíci v různých produktech.

Inflace nemusí být dvouciferná, aby člověku výrazně znehodnotila úspory. I při relativně mírném růstu cen se totiž její dopad v průběhu let násobí. Co jste si před 20 lety pořídili za 100 tisíc korun, stojí dnes už 190 tisíc korun.

Za dvacet let se ceny zdvojnásobily, průměrná roční inflace přitom činila jen 3,3 procenta. „Inflace je tichý zabiják všech úspor. Je vlastně pořád kolem nás, jenom ho nevidíme,“ říká investiční blogger Lukáš Nádvorník v podcastu Ve vatě.

Výraznější byl dopad inflace v posledních letech. Zatímco za dvě dekády vyskočily ceny o 90 procent, za posledních deset let vzrostly o 57 procent a za posledních pět let téměř o 40 procent. Kdo nechal peníze ležet bez úročení, přišel o podstatnou část jejich kupní síly. A takových lidí je v Česku pořád dost.

A inflace opět zrychluje, v září na 2,5 procenta. Podle České národní banky ji táhly hlavně dražší pohonné hmoty. Centrální banka čeká, že na začátku příštího roku může růst cen přechodně přesáhnout tři procenta.

Jak si vedly různé způsoby spoření a investování v čase, ukazuje modelový experiment podcastu Ve vatě. Porovnali jsme, co by dnes zbylo ze 100 tisíc korun, které člověk před deseti lety vložil na běžný účet, spořicí účet či termínovaný účet nebo do českých státních dluhopisů. A co by ze stejné částky za stejnou dobu udělaly české a americké akcie a zlato.

„V jedné kategorii jsme o peníze kvůli inflaci přišli a v druhé kategorii jsme poměrně dobře vydělali,“ avizuje Lukáš Nádvorník.

Nejhorší výsledek mělo ukládání peněz bez úroku. Ze 100 tisíc korun by po deseti letech na běžném účtu zůstalo jen 63 700 korun v dnešní kupní síle. Spořicí účet by uchoval hodnotu odpovídající 71 tisícům, termínovaný vklad 78 tisícům a desetileté státní dluhopisy 80 tisícům korun. U spořicích produktů jsme vycházeli z průměrných sazeb, které reportuje Česká národní banka.

Ani jeden z těchto způsobů tedy v modelovém srovnání nedokázal inflaci za dané období porazit. „Spoření má dlouhodobě velký problém s inflací bojovat,“ konstatuje Nádvorník.

Naopak investice do akcií peníze nejen ochránily, ale dokonce výrazně zhodnotily. Ze 100 tisíc korun vložených před deseti lety do amerických akcií by dnes bylo přibližně 220 tisíc korun. V případě českých akcií dokonce 311 tisíc korun. Investice do zlata by se zhodnotila na 162 tisíc korun.

Výnosy akcií zahrnují dividendy, u českých akcií po zdanění. Jde přitom o hodnoty očištěné o inflaci. Nejde tedy pouze o částky, které by investor viděl na účtu, ale o jejich odpovídající kupní sílu.

Zvláštní kapitolou je běžný účet. Lidé na něm často drží desetitisíce, někdy i stovky tisíc korun, přestože jim banka za jejich uložení prakticky nic neplatí.

Peníze přitom v ekonomice nezůstávají nečinné. Banka může část prostředků, které klienti bezprostředně nepotřebují, uložit u České národní banky a získávat na nich úrok. Klientovi však za peníze na běžném účtu zpravidla žádný výnos neposkytuje.

„Zatímco my si myslíme, že ten běžný účet je zadarmo, ve skutečnosti je to jeden z nejdražších finančních produktů v Čechách, protože tam se vlastně vzdávám téměř 40 procent ročně ve prospěch banky,“ říká Nádvorník.

Běžný účet by proto podle něj měl sloužit především k placení každodenních výdajů. Výplata na něj přijde, z něj odejdou pravidelné platby a peníze určené na spoření nebo investování by měly pokračovat dál.

Sám na běžných účtech drží jen několik tisíc korun. Zbytek rozděluje mezi další finanční produkty. Pro většinu lidí přitom nemusí být řešením neustálé sledování akčních nabídek bank. Pomoci může i jednoduchá strategie: mít hlavní účet u své banky a k němu další spořicí účty, například u menších institucí, které často nabízejí konkurenceschopnější sazby.

Spořicí účet má své místo, zejména u peněz, které člověk může potřebovat v blízké době. Jeho výhodou je dostupnost a nízké riziko. To ale neznamená, že uchová kupní sílu úspor.

Období, kdy spořicí účty dokázaly inflaci překonávat, byla podle Nádvorníka spíše výjimkou. Výhodnější úročení se objevilo například v posledních letech, kdy banky nabízely sazby kolem čtyř procent, často ovšem za splnění dalších podmínek.

Nádvorník připomíná, že státní dluhopisy mají v portfoliu jinou roli než akcie. Mohou pomáhat vyvažovat jejich výkyvy, zejména při běžných ekonomických krizích. V období vysoké inflace a růstu úrokových sazeb ale mohou ztrácet na hodnotě spolu s akciemi.

Zajímavou alternativou může být zlato, které v modelovém dvacetiletém srovnání dosáhlo na 300 tisíc korun. Jeho vývoj je však proměnlivý a dlouhé roky může stagnovat. U fyzického zlata navíc investor musí počítat s náklady na úschovu a s rozdílem mezi nákupní a prodejní cenou.

V desetiletém srovnání vyšly české akcie překvapivě lépe než americké. Podle Nádvorníka za tím stojí především vývoj posledních tří let, kdy se dařilo velkým firmám zastoupeným na pražské burze.

Pozor, český akciový trh je ale výrazně koncentrovaný. Velkou část indexu tvoří banky a energetická společnost ČEZ. Právě jim pomohlo období vyšších úrokových sazeb a vysokých cen energií.

„Víc než 50 procent objemu indexu máme ve třech bankách,“ říká Nádvorník. Výsledek posledních deseti let proto nelze automaticky považovat za příslib do budoucna.

Při pohledu na dvacetiletý horizont se obrázek mění. Ze 100 tisíc korun investovaných do amerických akcií by bylo 416 tisíc, zatímco české akcie by v modelu dosáhly 213 tisíc korun. Pražská burza totiž zažila dlouhé období slabé výkonnosti, které trvalo přibližně patnáct let. Teprve v posledních letech se její výsledky výrazně zlepšily.

Akcie ovšem nejsou vhodné pro uložení peněz, které může člověk brzy potřebovat. Ani dlouhodobé investování nezaručuje zisk v každém okamžiku. Nádvorník upozorňuje, že s kratším investičním horizontem roste pravděpodobnost, že výnos inflaci nepřekoná. „Těch deset let bych opravdu považoval za takové minimum pro investice do akcií,“ říká.

Pro běžnou domácnost je důležité především rozdělit peníze podle toho, kdy je bude potřebovat. Krátkodobá rezerva patří na snadno dostupný účet, peníze s delším horizontem mohou mít jiné využití.

Obvyklým pravidlem je držet rezervu ve výši tří až šesti měsíčních výdajů. Ani tu ale podle Nádvorníka není nutné mít celou na spořicím účtu. Část lze při odpovídající toleranci k riziku rozdělit jinam. Rozhodující je, aby domácnost nemusela kvůli nenadálému výdaji prodávat investice v nevhodnou chvíli. „Ale držet půl milionu na spořáku mi nepřijde normální,“ podotýká.

Co by tedy měl člověk udělat jako první? Podle Nádvorníka se vyplatí začít překvapivě obyčejnou věcí: podívat se, kolik peněz mu leží na běžném účtu. „Opravdu hodně lidí, i těch, kteří investují, má na běžném účtu fakt hodně peněz.“

Právě přesun zbytečných peněz na lépe úročený účet může být prvním krokem, jak přestat inflaci zbytečně usnadňovat práci.