Olbracht byl fanatik. Pojmenujme stanice metra po hrdinech, říká šéf ÚSTR

Na metru by neměla viset jména těch, kteří pomáhali budovat totalitu, zdůrazňuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy Ladislav Kudrna, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Ostře odmítá, aby se jedna ze stanic nové linky D jmenovala Olbrachtova. Připomíná, že spisovatel Ivan Olbracht byl aktivním komunistou podporovatelem únorového převratu v roce 1948.

Místo ideologů minulosti chce Kudrna do pražského podzemí přivést skutečné hrdiny. Navrhuje, aby se nová linka D proměnila v Linku dějin, jejíž stanice by nesly jména osobností, které vzdorovaly nacistické i komunistické diktatuře – Milady Horákové, Josefa Toufara, Heliodora Píky, Pavla Tigrida, Václava Havla nebo pilota Josefa Františka.

Jeho návrh míří hlavně k mladé generaci, která podle něj o moderních dějinách ví alarmujícím způsobem málo. „Většina gymnazistů netuší, co je Charta 77,“ upozorňuje. „Když nebudeme znát vlastní minulost, jsme nuceni ji opakovat. A pokud chceme, aby byli mladí lidé odolní vůči extremismům zleva i zprava, musejí znát dějiny.“ Linka dějin by podle něj mohla být nenásilným, ale účinným způsobem, jak jim je připomenout – každý den, cestou do školy či do práce.

Proč ÚSTR kritizuje návrh, aby stanice nové linky metra D nesla název Olbrachtova?

Nejde o to, že byl Ivan Olbracht komunista, ale že byl fanatickým propagátorem režimu, který vyzýval k likvidaci politických odpůrců, sám byl aktivním komunistou, byl členem ústředního výboru KSČ, aktivně podporoval státní převrat 25. února 1948, podepsal prokomunistickou výzvu Kupředu, zpátky ni krok!.

Vedl rozhlasový odbor ministerstva informací. Aktivně podporoval nezákonné politické procesy, volal po likvidaci nepřátel režimu. V článku Konec zrádců, který publikoval v Rudém právu koncem listopadu 1952, jasně píše, jak mají skončit všichni, kdo se zpronevěřili zájmům dělnické třídy, národa a revoluce. Takový člověk by neměl mít stanici metra.

Navrhujete, aby se z nové linky D stala tzv. Linka dějin. Co si pod tím máme představit?

Navrhujeme, aby se stanice jmenovaly po hrdinech druhého a třetího odboje – třeba po Miladě Horákové, Josefu Toufarovi, Josefu Bryksovi, Heliodoru Píkovi, Pavlu Tigridovi, Václavu Havlovi nebo pilotu Josefu Františkovi. Zkrátka aby tam byla linka od druhé světové války vlastně až do roku 89.

Každá stanice by mohla mít QR kód s příběhem dané osobnosti. Cestující, hlavně mladí, by se tak mohli o našich hrdinech něco dozvědět přímo při jízdě metrem. Tento návrh jsem poslal primátorovi Prahy Bohuslavu Svobodovi, požádal jsme ho o schůzku, aby se právě tento návrh projednal. Naše instituce je připravena se na tom spolupodílet, máme odborníky, kteří mohou pomoci. Uvidíme, jaká bude reakce magistrátu, ale myslím si, že je to velká šance.

Pro mladou generaci jsou některá výše zmíněná jména dnes již neznámá.

Přesně tak. A právě proto, že do metra chodí spousta lidí, všech generací, pojmenovat stanice po těchto hrdinech je způsob, jak docílit toho, aby se o nich mladí dozvěděli. Když nebudeme znát vlastní minulost, tak jsme ji nuceni opakovat. A pokud chceme, aby byli mladí lidi odolní vůči extremismům zleva i zprava, je zapotřebí, aby znali dějiny.

Jak špatné to dnes s jejich znalostí je?

Podle zprávy České školní inspekce je to tristní. Většina gymnazistů například vůbec neví, co je Charta 77. Neznají ani základní milníky jako srpen 1968 nebo listopad 1989. Někteří argumentují tím, že je to pro ně pravěk. Nebo že je to nebaví. Ale mě taky třeba nebavila algebra, ale musel jsem se ji naučit. Pokud totiž chceme, aby nová generace byla rezistentní vůči totalitářským, autoritářským režimům, musí znát nějaká fakta.

Nemám vůbec nic proti neziskovkám, naopak, ale nemůžou nahrazovat Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. To musí stanovit minimální znalosti žáků základních škol, gymnázií, středních škol a učilišť, aby děti vycházely nějakým způsobem vybaveny do světa.

Čím to podle vás je? Chybí zájem nebo je škola nedokáže pro dějiny nadchnout?

Školství je roztříštěné a mnozí učitelé se už dál nevzdělávají. Navíc se často k výuce moderních dějin vůbec nedojde. Někteří pedagogové raději zůstanou u starších období. Děti ale nemusejí nutné znát každého faraona, Vizigota, sumerského vládce. Domnívám se ale, že musí vědět, kdy vzniklo Rakousko-Uhersko, kdy vznikla Československá republika, co byl Mnichov, co byl Únor 1948, co Srpen 68, rok 1989, co bylo v roce 1993 a podobně. Zkrátka aby se v moderních dějinách vůbec orientovaly.

A tomu by tedy mohlo napomoci i pojmenování stanic metra.

Určitě. Máme vůči těm hrdinům dluh. Málokdo je zná, málo se o nich píše, přitom některé jejich příběhy by nevymyslel snad ani Hollywood. Jsou neuvěřitelně silné, vytrpěli toho neskutečně mnoho.

Když se projedete metrem, skoro každý dnes prohlíží mobil. Stačilo by, aby pak namířili mobil na QR kód a hned by našli příběh, odkazy, kus historie. Je jasné, že nepřečtou 20 stran o tom či onom člověku, ale získají o nějaké povědomí, budou vědět, že toho či onoho pilota utýrali komunisté a podobně.

Kdo tedy má nyní osud Linky dějin ve svých rukou?

Rozhodnutí je na magistrátu a jeho místopisné komisi. Jak říkám, my náš návrh nijak netlačíme silou, ale nabízíme spolupráci. Prozatím dostáváme od veřejnosti pozitivní ohlasy, Linka dějin se lidem líbí.

Chystáte k tomu i veřejnou debatu? Ano, 24. listopadu v 18 hodin pořádáme v Paláci Archa debatu Linka D jako Linka dějin. Pozveme zástupce magistrátu, Prahy 4, historiky i veřejnost. Chceme, aby se o tom vedla otevřená diskuse.

Pražské metro má kromě nápadu na Olbrachtovu stanici i jiné hříchy z minulosti, například stanici Anděl stále zdobí srp a kladivo, vlajka SSSR či nápisy velebící Moskvu. To je podle vás přijatelné?

Vadí mi to hodně. Bohužel je to stále ve stejném stavu.