Slovenská cesta ukazuje, jak autokraté získávají moc. I jak jim čelit

V českém veřejném prostoru má spojení „slovenská cesta“ funkci dopravní značky. Pozor, tam ne! Pro některé je slovenská cesta především „varováním i pro naši demokracii“, pro jiné sice „varováním i poučením“, ale ve většině případů je Slovensko „odstrašujícím příkladem“. Slovenská cesta vede k autoritářství. A protože tam nechceme, měli bychom buď přibrzdit, nebo ještě lépe odbočit opačným směrem.

Mám českého otce a slovenskou mámu. První polovinu života jsem prožila na Slovensku, druhou v Česku. Tady v Česku se už cítím doma, ale když přijedu do Bratislavy, vím, že jsem odtamtud. Myslím, že i proto se mě ta varování dotýkají osobně, a možná to tak cítíte i vy, kteří máte na Slovensku rodinu či kořeny. Když vám na zemi záleží, její osud prožíváte naléhavěji. A řekněme si to otevřeně: opravdu je před čím varovat.

Slovenská cesta totiž znamená podřízení veřejnoprávních médií politikům, o které se nyní pokouší i naše, tedy česká vláda. Na Slovensku to taky začalo změnou financování, na které pak navázalo zrušení původní instituce a vytvoření nové. Ta dostala nové vedení, které změnilo veřejnoprávní média na státní.

Slovenská cesta znamená také například oslabení kontroly vládní moci: zrušení speciální prokuratury či takovou reorganizaci policejních útvarů, po které v nich nezůstanou ti, kteří mají odvahu řešit politicky citlivé případy.

Slovenská cesta znamená vyprázdnění institucí. Jak totiž novodobí autokraté vědí, instituce dnes není vždycky třeba rušit, protože to někdy může být příliš nápadné a nápadné věci vyvolají protest. Mnohem jednodušší je snížit nepohodlné organizaci rozpočet, vytlačit odborníky a udělat z ní prázdnou fasádu, která se navenek i jmenuje stejně, ale stejná určitě není.

Slovenská cesta znamená ovládnutí kultury, a to tak trapným způsobem, že je mi i trapné o tom psát. A znamená zahraničněpolitický odklon směrem k Moskvě, přebírání ruského výkladu nejen druhé světové války, ale i té dnešní proti suverénní Ukrajině. Hanba, chce se mi zvolat.

Společným jmenovatelem je postupné soustřeďování moci. Slovenská cesta je kopií toho, co slovenští autokraté viděli jinde, a sama dnes funguje jako příručka pro další autokraty. Nepotřebujete zlom, stačí novela. Instituci není třeba zrušit, stačí ji reorganizovat. A nač nový statut, když stačí nové, chápavější vedení.

Tohle všechno víme a je to tak, ano, Slovensko je na špatné cestě. Ale přece mě na označení „slovenská cesta“ něco znepokojuje: jak málo nám vlastně řekne o tom, co dělat. Ano, víme, před čím varuje, na co upozorňuje, a to všechno jsou těžká, ale důležitá ponaučení. Pokud je však slovenská cesta předem daná a skoro až nevyhnutelná, řekne nám také něco o tom, co s tou nastupující autokracií dělat? Nebo už je všechno prohrané?

Když jsem se na svých sociálních sítích ptala, co pro lidi tohle spojení znamená, v reakcích některých slovenských přátel jsem poznala vlastní neklid. Ta zkratka upozorňuje na vládu a její postupy. Snadno však zastíní lidi, kteří jim odporují. Lidi, kteří chodí na náměstí, učí, píší, vyšetřují a pomáhají Ukrajině, i když jim předseda vlády spolu s institucemi, které si podřídil, hází klacky pod nohy způsoby, jaké si my nyní ještě neumíme představit.

A právě tady se podle mě ztrácí to podstatné: pokud se ze Slovenska učíme jen rozpoznávat autoritářské postupy, učíme se z jeho zkušenosti jen polovinu. Potřebujeme rozumět i tomu, jak se proti autokratům bojuje. I proč to často nevyjde.

V roce 1998 se nestalo jen to, že autokrat Vladimír Mečiar napočtvrté nedokázal sestavit vládu. Jistě, jeho Hnutí za demokratické Slovensko zůstalo i po těchto volbách nejsilnější stranou, ale z vlády ho vytlačila souhra dvou okolností.

Tou první byla občanská mobilizace, za kterou stála i kampaň OK ’98 a která pomohla k volební účasti 84 procent. Tou druhou byla schopnost (a ochota či dokonce odvaha) ideologicky velmi rozdílných stran, od křesťanských demokratů přes liberály a demokratickou levici až po strany maďarské menšiny, vytvořit koalici. Lidé, kteří se v mnohém neshodovali, dokázali tehdy pojmenovat demokracii jako vyšší cíl a pragmaticky se spojit. Obě věci musely nastat současně, ani jedna by sama o sobě nestačila.

O dvě desetiletí později se po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové zaplnila náměstí znovu a Robert Fico tehdy odstoupil z premiérského křesla. A nejen to, o rok později se prezidentkou stala Zuzana Čaputová, odvážná a statečná žena.

K jejímu vítězství ale zase patří i rozhodnutí Roberta Mistríka vzdát se vlastní kandidatury a podpořit ji. Protože za velkými politickými změnami bývají i takováto konkrétní rozhodnutí: kdy pokračovat ve vlastním zápase a kdy se vlastního zájmu vzdát a pomoci zemi. I tohle je, myslím, slovenská cesta.

Ficův návrat k moci a způsob, jakým se chová, a chová se opravdu jako autokrat, činí tyto zkušenosti ještě naléhavějšími. Nutí nás ptát se, proč se dosaženou změnu nepodařilo udržet. Čím se promarnila důvěra lidí? Co musí demokratická politika lidem přinést, aby ji měli důvod podpořit i příště?

Část odpovědi, myslím, leží v politické koordinaci. V roce 2020 zůstala koalice PS–Spolu před branami parlamentu se ziskem 6,96 procenta, protože dvojkoalice potřebovala sedm. Chybělo jí 926 hlasů. Vláda, která potom vznikla s ústavní většinou, se rozpadla na vlastních sporech a skončila úřednickou vládou.

A část odpovědi leží také v rozhodnutích, která přišla po volbách v roce 2023. Ficův Směr sice opět vyhrál, výsledek voleb však vládu neurčil automaticky. Současné strany vládní koalice měly na začátku vládnutí dohromady 79 poslanců, pokud by ale Hlas dal zájem země nad ten svůj, spolu s opozičními stranami by kabinet měl 82 hlasů. Zda by taková vláda vydržela a fungovala, je jiná otázka. Rozhodnutí však bylo na konkrétních lidech, ti za to také nesou odpovědnost, nikoli národní povaha.

Když dnes politologové píší o demokracii, popisují svět, v němž jsou všechny velmoci buď autokratické, nebo k autokracii směřují. Svět, v němž liberální demokracii zpochybňuje čím dál více vlád, včetně těch, které vzešly ze svobodných voleb. A v němž mají autokraté čím dál více možností, jak si navzájem pomáhat: penězi, technologiemi, algoritmy, sítěmi. Učí se od sebe, přebírají postupy a nacházejí společné zájmy. Slovenská cesta je v tomto smyslu součástí mnohem širšího příběhu. A právě proto se může stát i příběhem českým.

Varování však podle mě nestačí, musíme také vědět, co tedy dělat jinak. I u nás. Demonstrovat? Jak dlouho? Spojovat se? S kým? Výzkum demokratické rezilience, tedy odolnosti demokracie, nám v této souvislosti říká, že úspěch demonstrací není v číslech, že záleží na tom, koho mobilizace osloví, jaké vztahy vytvoří a zda se její požadavky podaří přenést do voleb, institucí a každodenního vládnutí. Budování koalic přitom nemusí znamenat jednu kandidátku, vyžaduje však dohodu o tom, co chceme společně ochránit, a ochotu nést svůj díl odpovědnosti.

Učit se ze Slovenska znamená učit se i z těchto konkrétních zkušeností. Například jak oslovit jiné lidi než ty, kteří už souhlasí, tak jako se to v roce 1998 podařilo s voliči, kteří by jinak zůstali doma. Nebo jak se vzájemně koordinovat a respektovat přitom rozdíly, tak jako to dokázala koalice, která ukončila mečiarismus.

Kdy ustoupit ve prospěch jiného, tak jako Robert Mistrík. Či jak propojit protesty s volbami a institucemi, aby energie náměstí nevyprchala. A nakonec to nejtěžší: jak nabídnout lepší politiku a po volbách vládnout tak, abychom důvěru lidí nezklamali, což se tedy v letech 2020 až 2023 nepodařilo.

Prostě tak, jako se od sebe učí ti, kteří demokracii demontují, musíme se od sebe učit i my, kterým na demokracii záleží.

Jak jsem se přiznala na začátku, mám českého otce a slovenskou mámu. Záleží mi na obou zemích a rozumím strachu, s nímž se dnes z jedné díváme na druhou. Byla bych však ráda, kdyby v tom pohledu zůstalo místo i pro lidi, kteří se nevzdali a mají vytrvalost začít znovu. Mají zkušenosti, které můžeme potřebovat. A oni zase mohou potřebovat nás.

Tohle by mohla být nová, československá cesta.