Článek
Žil jsem dosud ve lži vlastního mládí, kdy nám tři piva a panák zelené pomáhaly setřást ostych. Studu zbavená podnapilost se hodila k oslovení nádherné holky nebo k otevření hledajícího nitra pro hluboké filozofické hovory, které k pozdní pubertě a mladé dospělosti patří.
Střízlivost byla jako zatažená ruční brzda. To poslední, čím jsme se chtěli ve sprintu za vzrušením a existenciálním poznáním zdržovat.
Časy se ale mění. Mladí lidé už intoxikaci alkoholem tolik nevyhledávají.
A půjde to dál. Protože zlom, a to vám říkám, přichází ve čtyřiceti, možná pětačtyřiceti. Kocovina po noci ve výčepu, v klubu, je jiná. Je vám fyzicky hůř. A nejen v sobotu. Ještě ve středu máte hlavu ve svěráku. A žaludek na bouřícím moři.
- cha, ráno mi díky jednomu facebookem připomenutému příspěvku došlo, že dnes je to přesně pět let, co nepiju. Jinak...
Posted by Tomáš Třeštík on Monday, October 17, 2022
Zlé je, že kocovina s věkem dostává i duševní rozměr. Po pijatyce některé z nás trápí úzkosti, panické ataky, deprese. Znám pár chlápků, kteří kvůli tomu úplně přestali pít. Nikoli náhodou je ostatně alkohol psychiatry považován za jeden z nejsilnějších depresantů vůbec (své o tom ví třeba herec Martin Preiss). Většinu sebevražd páchají muži. Většinu z nich muži v krizi středního věku. Většinu z nich opilí muži.
Jsem v rizikové skupině. Přesto piju. O to víc obdivuji lidi, kteří se hospody dokázali vzdát.
Pokud teď fotograf Tomáš Třeštík nebo architekt Adam Gebrian na sítích popisují svá střízlivá léta, nelze než lajkovat.
Tak dneska jsou to čtyři roky. Ten poslední byl zatím nejsnazší a poprvé mám pocit, že by mi to mohlo vydržet i déle. Přátelé změnili otázku z „ty pořád nepiješ?” na „ty už asi pít nebudeš, co?” Ale kdo ví, uvidíme zase za rok. https://t.co/icltH68aU2
— Adam Gebrian (@AGebrian) June 1, 2022
Když spisovatel a zakladatel magazínu Koktejl Josef Formánek líčí, jak denně psával u okna s výhledem do krajiny a pokojně pil tvrdý alkohol, až se dostal do stavu, kdy nemyslel na nic jiného než na chlast, zaslouží si za otevřenost ovace. Speciálně pokud se šel léčit a napsal o tom zoufalství knihu, podle níž vznikl i film. Nemá smysl hodnotit umělecké kvality, důležité je poselství.
I v alkoholem nacucané české společnosti se pomalu začíná o trvalé střízlivosti mluvit jako o docela samozřejmé cestě životem.
Možná o cestě ochuzené o jistý iracionální, leč někdy (málokdy) vysoce inspirativní rozměr. Ale ve finále o cestě hodnotnější a zdravější. O cestě, kterou člověk vnímá ostře všemi smysly, díky čemuž zmateně neklopýtá a nepadá v první zatáčce po hlavě do škarpy.
