Covid bude jednou téma jako sametová revoluce, předvídá sociolog

Onemocnění covid-19 bude ovlivňovat život v Česku i v roce 2022. Zatím se nezdá, že by se šíření koronaviru mělo brzy dostat na přijatelnější úroveň, ale jednou k tomu dojde. Začátek nového roku vybízí k zamyšlení, jaké šrámy za sebou už skoro dva roky trvající pandemie v budoucnu zanechá v české společnosti.

Podle sociologa Martina Buchtíka, který je ředitelem výzkumného ústavu STEM a členem Mezioborové skupiny pro epidemické situace (MeSES), budeme na pandemii vzpomínat jako na velkou historickou událost. Nejdřív se ale musíme vzpamatovat z krize, kterou covid způsobil.

Pandemie jednou skončí. Jak se podepíše na české společnosti?

Bude za námi generační téma v podobě největší krize za posledních 30 let. Bude to téma, které budeme dlouho reflektovat, o kterém budeme dlouho vyprávět. Podobně jako bylo pro starší generaci velké téma rok 1989 a přechod k demokracii. V některých dílčích částech pak pandemie urychlí různé společenské procesy. Typicky přechod k elektronickému nakupování nebo jiné struktuře práce, tedy přesun administrativních nebo technických profesí k home-office. Určitě bude mít dopad i ekonomický. Peníze, kterými se zalátaly pomyslné díry, se budou muset v budoucnu aspoň zčásti splatit.

Takže mnohé věci vlastně pandemie posune v lepším slova smyslu dopředu…

Je třeba zdůraznit, že covid je především krize. Je velká nepravda tvrdit, že krize je jenom zakuklená příležitost. Platí to jen pro určitou, relativně úzkou skupinu populace, navíc jen v některých rozměrech. Pořád je to krize a z té je třeba se vzpamatovat, nějak se oklepat. Uvidíme, jak epidemie skončí, jestli bude ještě hodně obětí na životech, anebo přijde nějaká nová varianta viru, která bude sice hodně nakažlivá, ale v podstatě neškodná. Scénáře jsou stále různé.

S covidem přišlo nové dělící společenské téma, očkovaní proti neočkovaným. Jak se na něj dívají sociologové?

Současná situace splňuje všechny podmínky pro radikalizaci různých částí společnosti. Očkování se řeší relativně dlouho, což jednotlivým skupinám umožnilo, aby se zformovaly a zorganizovaly. Vidíme to také na tom, že lidí, kteří nad očkováním stále váhají, už je relativně málo. Dále platí, že je to osobně naléhavé téma. Není to nějaká abstraktní hrozba typu migrační vlna, ale něco, co s dotýká každého z nás. Je také naléhavé bezprostředně, musí se vyřešit poměrně rychle a nedá se obejít nebo ošvejkovat.

Postoje k očkování ovlivňují i dezinformace. Přispěl covid ke zhoršení tohoto problému?

Myslím si, že jde o průvodní záležitost doby. My jsme často mentálně zajati v pojetí médií, jak ho známe z 90. let, tedy že máme tři televizní kanály, sedm deníků a pět týdeníků. Současná mediální scéna je ale naprosto roztříštěná. Můžete si vybírat, čemu budete věřit, a čemu nebudete věřit. Tuto roztříštěnost ještě posiluje jeden psychologický rys, který se během pandemie ukázal jako velmi zajímavý. Převažuje dojem, že člověk nejdřív nashromáždí různé informace, a pak si z nich udělá nějaký názor. Psychologické výzkumy ale ukazují, že je to spíš naopak. Že máme nejdřív nějak zformulovaný názor a následně vybíráme informace, anebo mediální zdroje, které nám ten názor potvrdí. A také, že jsme trochu hluší vůči jinému typ argumentace. Vlastně nejde o to, jestli se k nám nějaká informace dostane. Mnohem víc jde o to, jakým kontextem je ta informace obalená.

Jak se pandemie odrazí na důvěře k politikům? Na začátku se zvedla velká vlna solidarity, šily se roušky. Pak ale přišla deziluze.

V České republice je důvěra v politiky obecně nízká. Veřejnost pokládá politiku za panoptikum, nekonečnou telenovelu, která nás hypnotizuje a nutí se dívat na nové a nové díly - kdo spálí jaké trenýrky, kdo se kde opil, kdo opíše nějakou diplomku o králících. To je vstup, který si neseme už z předcovidové doby. Příběh ztráty důvěry během pandemie ja navíc umocněný v tom, že na jaře 2020 byla důvěra ve vládu opravdu vysoká. Pak ale výrazně opadla. Na druhou stranu je třeba připomenout, že historicky nejnižší důvěra ve vládu byla na konci ekonomické krize v roce 2013 v období pádu vlády Petra Nečase. Tehdy došlo k velmi srozumitelnému momentu v podobě policejního zásahu na Úřadu vlády a celý ten příběh splňoval požadavky hollywoodského filmu.

Další hodně diskutované téma bylo zavírání škol. Očekáváte nějaký negativní dopad na mladší generace?

Je rozdíl, jestli mluvíme o sedmiletých dětech, nebo o mladých kolem dvaceti. Naše výzkumy se orientují spíše na ty druhé, mladé dospělé. U nich dokážeme přesně říci, že je to skupina s nejbohatšími sociálními kontakty. Odpoutání se od rodiny se realizuje přes množství sociálních vazeb a kontaktů. To nyní do značné míry nenastává. Právě u téhle věkové skupiny byla frustrace největší, i když se o tom zatím příliš nemluvilo. Nepomáhají tomu příliš výroky našich politiků, často jsou to starší muži, že mladí jsou nezodpovědní. Mladí lidé častokrát zredukovali své sociální kontakty několikanásobně, ale pořád to nebylo dost na to, aby se vyrovnali starším lidem, kteří jich mají obecně mnohem méně.

Mladí jsou ale na druhou stranu asi zvyklí více komunikovat přes internet.

Přeliv komunikace do virtuálního prostoru není pro většinu mladých lidí dostatečná náhrada. Výzkumy ukazují, že tento typ kontaktů funguje spíše jako doplněk nebo nástavba nějakého reálného setkávání. Představa, že mladí lidé sedí jenom u počítače a vůbec se nevídají, je do značné míry jenom anekdotická. S odloučením souvisí také další problém. Normální kontakty se obtížněji obnovují. Když mluvíte s organizátory dobrovolnických akcí, tak říkají, jak je velmi těžké získat lidi zpátky, získat si znovu jejich pozornost.

Takže lidem na jednu stranu chybí přímý kontakt, zároveň ho ale sami těžko znovu navazují?

Otázka je, jestli nejsou schopni, nebo k tomu nemají příležitost. Bývá to kombinace. Lidé se nemohli dlouhé měsíce normálně vídat, během letních prázdnin se to nestačilo vrátit do starých kolejí.

Hlavně v první fázi epidemie byly velké obavy, jak se projeví na ekonomice. Zdá se, že citelně postihla spíš jen vybrané služby jako gastronomii nebo cestovní ruch. Jak to hodnotíte?

Zajímavé je, a není to jen záležitost Česka, ale celoevropský fenomén, že se krize neprojevila výrazným poklesem zaměstnanosti. Je ale pravda, že každá krize nejdříve dopadá na ty nejchudší, nebo na ty, kteří již byli v nějakých problémech. Pokud jste měl zdravotní problémy před covidem, s větší pravděpodobností se prohloubily. Když jste měl neshody v rodině, nejspíš se ještě zhoršily tím, že jste museli v lockdownech trávit většinu času pohromadě. Lidem, kterým vypadl příjem, rychleji docházely finanční rezervy, pokud tedy vůbec nějaké měli.

Můžeme si z dosavadního průběhu epidemie vzít nějaké ponaučení?

Do budoucna je důležité přijmout tezi, že vývoj je relativně nejistý a že musíme uvažovat v nějakých scénářích. Z hlediska celostátní politiky bychom se měli připravovat spíše na ty horší. Příprava nás sice bude stát několik miliard korun, ale v momentu, kdy horší scénář nastane, což se mimochodem už několikrát stalo, by nás nepřipravené stál desítky miliard korun. Investice do přípravy je důležitá. Nemůžeme sázet na to, že příště už se to nezhorší, že nic nepřijde.

Máte tím na mysli jen covid, nebo i další hrozby?

Dá se to vztáhnout i na leccos jiného, třeba na důchodovou reformu nebo na opatření proti změně klimatu. Potíž je v tom, že česká společnost umí dobře diagnostikovat problém, ale stejně úspěšně pak brání jeho vyřešení. Důchodová reforma je naléhavá pro většinu lidí, měla by se řešit pokud možno okamžitě. Zároveň ale nikdo nechce zvyšovat odvody, daně ani dát větší důraz na zásluhovost. Řešení je tak do značné míry zablokované.