Estébák rozstřílel číšníka samopalem. Vysmívala se mu hospoda

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V pondělí 18. května 1987 se kolem 21.30 hodin v restauraci Studentská v pražských Dejvicích blížila zavírací doba. Vtom vběhl do místnosti muž se samopalem Škorpion vz. 61 a vypálil několik dávek směrem k výčepu. Číšník se skácel k zemi.

V restauraci v tu dobu bylo osm hostů. Žena za pultem, vedle které padl mrtvý kolega, začala ječet. Střelec vyběhl ven na ulici, kde na něj čekal komplic s pistolí. Oba se rozběhli směrem k Evropské třídě, tehdy Leninově. Jak se později ukázalo, šlo o důstojníky Státní bezpečnosti.

Tento nepochopitelný případ vraždy spáchané estébáky z veřejné paměti úplně zmizel.

Redakce Paměti národa pátrala několik měsíců v archivech a zjišťovala, co a proč se tehdy vlastně stalo. Proč estébáci vraždili? Byli dopadeni a dočkali se trestu?

Dejvická restaurace Studentská nebyla ničím výjimečná. Klasická „čtyřka“: umakartové stoly pokryté plastovými ubrusy, dřevotřískové obložení stěn, zápach z kuchyně, špinavé lino na zemi. A místnost utopená v cigaretovém kouři.

V ten květnový den si lidé museli všimnout blikajících sirén vozů Veřejné bezpečnosti a sanitek. Dokonce i Rudé právo uveřejnilo v krátkém odstavci 20. května tuto zprávu:

„Obsluhující číšník byl postřelen v pondělí večer v restauraci v Praze 6 po rozepři mezi návštěvníky. I přes poskytnutí rychlé lékařské pomoci po převozu do nemocnice na následky zranění zemřel. Podezřelí dva pachatelé byli zadrženi občany a příslušníky Veřejné bezpečnosti. Vyšetřování pokračuje.“

O tom, že tehdy střílel příslušník StB, se veřejnost nedozvěděla nic. Ticho prolomili jako první lidé z Charty 77, kteří 24. června 1987 odeslali oficiální dopis Federálnímu shromáždění, České národní radě a Obvodnímu výboru v Praze 6, kde mimo jiné psali:

„Uplynul více než měsíc ode dne, kdy ČTK i některé deníky přinesly zprávu o násilném usmrcení číšníka v Praze 6 střelnou zbraní (!) (…) Výsledkem informování jsou fámy. (…) Navrhujeme k případu vytvořit vyšetřovací komisi Federálního shromáždění, která zjistí, jak proběhlo vyšetřování případu a jaké jsou důvody jeho utajování. A posléze výsledky tohoto šetření oficiálně publikovat.“

Charta 77 se kupodivu od státních orgánů dočkala oficiální odpovědi již 27. června: „Šetření probíhá nezávisle na jakémkoliv politickém vlivu systémem padni, komu padni.“ O tom, kdo střílel, opět ani slovo. Ani v dopise, ani v tehdejších médiích.

Případ téhle neobvyklé střelby nicméně vyděsil i samy „vládce státu“. Ještě ten večer, kdy se vražda stala, policie zajistila oba estébáky a zahájila vyšetřování.

První výslechy zadržených i svědků prováděl příslušník Veřejné bezpečnosti Andrej Tvare a už druhý den dopoledne bylo oběma sděleno obvinění ze spáchání trestného činu vraždy, podílu na vraždě a nedovoleného ozbrojování.

Ze samopalu střílel tehdy čtyřiačtyřicetiletý kapitán Rudolf Herzlík z IX. správy StB, s nabitou pistolí pak byl před restaurací čtyřicetiletý nadporučík ze stejné správy Jiří Gráf.

Oba byli okamžitě vzati do vazby a už pět dní po činu jim byly odňaty hodnosti a následně byli zproštěni služby.

Číšník, který zemřel už při převozu do nemocnice, se jmenoval Jiří Selement a za měsíc by oslavil 31. narozeniny. Byl rozvedený a měl sedmiletého syna.

Vyšetřovatelé případu se snažili dát dohromady průběh celého osudného dne hodinu po hodině. Zatímco pro dopoledne se jim to ještě dařilo, s přibývajícími hodinami se obraz všech událostí značně rozostřoval…

Jisté je, že Rudolf Herzlík se v ono pondělí vrátil do práce po čtrnáctidenní zdravotní dovolené. Podle svých slov „odpočat a s dobrou náladou“. Přivítal jej přítel a kolega Jiří Gráf a zhruba v deset dopoledne společně odešli do bufetu v areálu pracoviště. Tam vypili první pivo toho dne.

Když přišel čas oběda, zašli do restaurace Studentská, usadili se ke stolu naproti výčepnímu pultu, kde vydrželi asi do tří odpoledne. Vypili čtyři dvanáctky a „frťana slivovice“. Na chvíli se pak ještě vrátili na pracoviště, pracovní doba jim končila v 16.30. Dohodli se ale, že ještě půjdou zpátky do restaurace Studentská.

Následně se výpovědi obou soudruhů začínají rozcházet. Rudolf Herzlík vypověděl, že ten den brali v práci výplatu a on požádal Gráfa, jemuž dlužil peníze, aby mu se splátkou ještě počkal. A že mu za posečkání koupí láhev rumu. To skutečně udělal a láhev donesl do jejich kanceláře, kde byla později nalezena vypitá.

Zatímco první návštěvu restaurace Studentská oba aktéři popisují relativně shodně, jejich popis průběhu závěru pracovní směny se liší. Herzlík si už prý neuvědomoval, zda kolem půl páté odpoledne skutečně zabezpečil svou kancelář a zda klíče od trezorů se zbraněmi odevzdali operačnímu důstojníkovi.

Vše ale naznačuje, že Gráf i Herzlík byli už velmi opilí. Když se vrátili do restaurace Studentská, posadili se ke stejnému stolu jako předtím a pokračovali v pití piv, podle svědků je prokládali tvrdým alkoholem.

Vrátili se do restaurace a povídali si s každým, kdo si k nim zrovna přisedl. Rudolf Herzlík se několikrát dostal do slovní potyčky, poté měl následovat incident na toaletách, který Herzlík (Gráf se ho neúčastnil, seděl v lokále u stolu) a také všichni svědkové popisovali různě i v jiný časový okamžik.

Vypovídala i servírka Věra Skleničková. Ta byla v té době partnerkou jednoho z přítomných hostů Jaroslava Šimůnka a právě do ní se měl rozkurážený Herzlík navážet. Šimůnek proto vyrazil za Herzlíkem na záchod, aby si s ním vše „chlapsky“ vyříkal.

Podle všeho hned na chodbě už značně opilý Herzlík utržil pár facek, zůstal sedět na zemi a kryl si hlavu. Přišel sem i číšník Jiří Selement, aby potyčku ukončil. Podle svědectví se postavil na stranu Šimůnka, s nímž se dobře znal.

Pomohli Herzlíkovi zvednout se z podlahy, přičemž měla padnout slova „z***ý fízl“. Taková nadávka za socialismu nebyla jen tak…

O tom, co se dělo dál, oba příslušníci StB měli – jak plyne z jejich výpovědí – jen mlhavou představu. Tvrdili, že na ně ze všech stran létaly nadávky, až to jejich nervy prý nevydržely. A dospěli k závěru, že nejlepší by bylo restauraci rozstřílet na kusy a už nikdy více do ní nepřijít.

Žádný ze svědků si ale prý nevšiml, že by pak jejich chování nějak vybočovalo: nikomu nevyhrožovali, pokračovali zkrátka v pití.

Ke zlomu došlo kolem půl deváté večer, kdy číšník Selement už oběma odmítl znovu nalít a požádal o zaplacení, protože provoz restaurace končí. Přitom však bez řečí obsloužil sousední stůl.

Jiří Gráf se následně zvedl a opustil restauraci, Rudolf Herzlík zde ještě chvíli setrval, potom u pultu zaplatil útratu a vyšel před restauraci na roh ulice. Krátce po 21. hodině se Gráf objevil na vrátnici svého pracoviště v Thákurově ulici, prokázal se služebním průkazem a vyzvedl si plastovou krabičku s klíči a pečetidly jejich společné kanceláře. Tady otevřel trezor se služebními zbraněmi – dvěma pistolemi vzor 50 a dvěma samopaly Škorpion vzor 61.

Zbraně postupně nabil a natáhl, přičemž z jednoho samopalu nechtěně vypálil střelu, která přes květinu v květináči prošla oknem ven.

Pod bundu nakonec schoval Herzlíkův nabitý samopal a sám si také vzal ostře nabitou pistoli. Gráfův výstřel operační důstojník na vrátnici slyšel a poslal pomocnou stráž, vojína základní služby, nahoru do kanceláře, aby zjistil, co se děje.

Voják našel jen otevřenou kancelář a zbylé nabité zbraně na stole. Gráf už tam nebyl, odešel bočním východem. Nalezené zbraně strážný zajistil, zároveň však nikdo nepodnikl žádné další kroky. Krátce před půl desátou se Gráf vrátil před restauraci Studentská a tam předal samopal čekajícímu Herzlíkovi.

Gráf pak na ulici ze své pistole dvakrát vystřelil do vzduchu. Zatímco Herzlík si vzal samopal, vběhl do restaurace a rovnou ode dveří dvěma dávkami zasáhl výčep. Výčepní padl k zemi a jeho kolegyně začala křičet.

Všechno se stalo tak rychle, že událost samu nikdo z přítomných prakticky neviděl. Jeden z hostů restaurace Zbyněk Misař později vypověděl:

„Hned jsem vyběhl ven na roh Leninovy ulice a tam jsem uviděl, že někdo běží nahoru po Leninově třídě, rozběhl jsem se za ním. U cukrárny stáli tři vojáci a já jsem na ně křičel, aby toho člověka chytili. (…) Protože byl hodně opilý, neutíkal tak rychle jako já, takže jsem ho chytil v parku a strhnul ho za sako na zem. Pak nás dohonil Šimůnek a začal do něho kopat, já jsem se ho snažil krotit. Pak jsem tomu člověku vzal samopal, který měl, ale který já jsem předtím neviděl. Chlap jen ležel a nijak se nebránil. Já jsem stál asi tři metry od něj a čekal, až dojede pomoc.“

Druhý z estébáků Jiří Gráf se po střelbě v restauraci rozběhl pryč z ulice a zamířil do nedaleké kanceláře StB v Thákurově ulici. Tam byl policisty také zadržen.

Další svědci střelby uváděly, že nic neviděli, dokud „se nespustil ten kravál“. Sami útočníci pak postupně měnili výpovědi, nejprve že prý zbraň chtěli jen ukázat zvědavcům, potom že proto, aby si jako policisté zjednali před ostatními autoritu.

Až pod tíhou důkazů a vlastních protiřečících si výpovědí rezignovali na jakoukoliv obhajobu, Gráf se ještě snažil hájit tím, že byl jen pod Herzlíkovým vlivem a věřil tomu, že zbraň nakonec nepoužije. Proč předtím všechny zbraně v kanceláři nabíjel, dokonce z jedné i omylem vystřelil a sám na ulici použil nabitou pistoli, vysvětlit nedokázal.

Rudolf Herzlík se podle vyšetřovacích protokolů během psychiatrického vyšetření „dlouze a usedavě rozplakal“, když došlo na otázku ohledně samotné střelby. „Takový mladý kluk, celý život ještě před sebou a já jsem ho zabil…“ odpovídal přerývaně.

Případ od Veřejné bezpečnosti převzala vojenská prokuratura a vyšetřovatel kpt. Martin Krajčír odvedl důkladnou práci. Výsledkem jeho činnosti byl spis s výpověďmi padesáti šesti svědků, jakkoliv většina z nich byla z hlediska vyřešení případu zbytečná.

Rozhodující nakonec byly odborné expertízy a svědectví tří svědků: Hany Růžičkové, Zbyňka Mísaře, Jaroslava Šimůnka a také přiznání viny samotných pachatelů.

Soudní řízení před vojenským soudem v Příbrami bylo veřejné, ale o ukončení vyšetřování ani o samotném procesu se v tehdejším tisku neobjevily žádné informace. Dne 22. července 1988, tedy rok a dva měsíce po střelbě, vynesl vojenský soud tresty odnětí svobody za trestné činy vraždy, napomáhání k vraždě, obecného ohrožení a nedovoleného ozbrojování. Rudolf Herzlík byl odsouzen ke třinácti letům odnětí svobody ve třetí nápravně-výchovné skupině, Jiří Gráf k pěti letům ve druhé nápravně-výchovné skupině.

Následovalo odvolání obou odsouzených k Nejvyššímu soudu ČSSR, který 25. října Jiřímu Gráfovi trest potvrdil a Rudolfu Herzlíkovi přidal ještě rok vězení navíc.

Jiří Gráf se ještě pokusil o udělení všeobecné prezidentské milosti, kterou Gustáv Husák vyhlásil 27. října 1988, ale byla mu zamítnuta. Pro dobré chování byl nicméně propuštěn 7. září 1989 s podmínkou na dobu trvání zbytku vyměřeného trestu. Na jeho případ se vztahovala nová amnestie prezidenta Václava Havla z 16. února 1990.

Jiří Gráf tak mohl začít nový život, po kterém redakce chtěla pátrat, ale nebyla úspěšná. Dnes by mu bylo 78 let.

Rudolf Herzlík se amnestie nedočkal, zamítl mu ji i tehdy velkorysý nový prezident Václav Havel. Pro dobré chování však byl v první polovině 90. let přeřazen do mírnější nápravné skupiny.

Svobody se dočkal po osmi letech vězení, 6. března 1996 byl usnesením soudu pro Prahu 4 podmíněně propuštěn. Na své tehdejší adrese na Praze 8 už nebydlí. Letos by mu bylo – nebo je – 82 let.

Autorem text je Robert Sedláček z redakce Paměti národa.