Článek
Do Česka před pár dny zavítal nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2012 Alvin E. Roth. V pásmu Věda na (Pražském) Hradě měl přednášku o svých klíčových objevech. Profesor Roth se proslavil výzkumy v ekonomickém podoboru v angličtině známém jako mechanism design. Do češtiny by se to dalo přeložit asi jako navrhování či konstrukce mechanismů. I po překladu do češtiny ale nejspíš většině lidí u nás zůstane záhadou, o čem to jeho bádání vlastně je. Vlastně je to příznačné tomu, o čem píši na konci. Tak tomu říkejme poločesky design mechanismů.
O čem to bádání profesora Rotha ale je, už dobře vědí ti, kdo jeho přednášku navštívili. V přednášce osvětlil, jak jím navržené mechanismy přidělování darovaných orgánů, typicky ledvin, v řadě zemí zásadním způsobem přispěly a přispívají k záchraně obrovského počtu lidských životů.
Teorie designu mechanismů se tedy zabývá hodně praktickými problémy, jak efektivně rozdělovat vzácné a poptávané statky mezi žadatele v případech, kdy klasický trh s penězi buď neexistuje, nebo ani nechceme, aby fungoval. Dobře navržené mechanismy, například jako v případě ledvin, zajišťují, aby směna zahrnula co nejvíce dárců a potřebných příjemců a aby byl výsledek z pohledu zapojených lidí i celé společnosti co největší. Byť jde v principu o teorii, mnohdy hodně matematicky náročnou, jsou její aplikace extrémně praktické a v tomto případě dokonce život zachraňující.
Druhou oblastí vědeckého zájmu a přínosu profesora Rotha je oblast přijímaček. Ano, čtete dobře, jde skutečně o mechanismy školních přijímaček. Tedy věc, kterou se u nás dosud zabývali hlavně právníci a ajťáci, kteří ani nemají ponětí, že nějaký nobelista Alvin Roth existuje a že přijímačky jsou ve světě předmětem vědeckého zkoumání.
Profesor ve své přednášce popsal, jak špatné designované mechanismy přijímaček se ještě v 90. letech používaly napříč Spojenými státy. Uvedl také příklady, včetně mechanismu přijímaček v New Yorku, co do počtu žáků zhruba odpovídajícímu České republice. Původní mechanismus v NY ještě v 90. letech uchazeče a jejich rodiče extrémně traumatizoval, vyvolával vysokou míru takticko-strategického hlášení se na školy, strategizovaly i samotné školy. Výsledkem byl extrémně zdlouhavý a stresující přijímací proces, který ve výsledku vedl ke spoustě nespravedlností.
Zásadní změnu se pak podařilo prosadit právě díky objevům efektivnějších mechanismů profesora Rotha s jeho kolegy včetně doktorandů. Jedním z efektivních je tzv. mechanismus odloženého přijetí (deferred acceptance mechanism).
Lidé v obecenstvu si pojednou uvědomili, jak moc dokáže dobrý společenskovědní výzkum pomáhat lidem a společnosti a pan profesor sklidil na závěr obrovský potlesk.
K české reflexi bohužel došlo až po přednášce na recepci, kde jsem o tématu hovořil s řadou účastníků. Mám obrovskou výhodu, že se teorii mechanism design, konkrétně v oblasti přijímaček, věnuji již více než dvacet let. Tedy od doby, kdy se naše rodina poprvé na vlastní kůži střetla s českým systémem středoškolských přijímaček v případě našich dětí. Tehdy mi jako rodiči ten systém přišel natolik absurdní, že jsem se začal Googlem pídit, jak to řeší ve světě. A narazil jsem právě na výzkumy profesora Rotha a na reformy přijímaček ve velkých amerických městech.
Od té doby jsem na absurdnost českého systému upozorňoval v nespočtu komentářů, v řadě přednášek i přes mé mnohé poradní role kolem vlády a ministrů. Přesto jsme velmi nevhodný systém přijímaček provozovali vesele dalších dvacet let. Až před rokem se ho podařilo poněkud vylepšit. Nemám na mysli digitalizaci, ale samotný mechanismus, kterým se párují uchazeči se školami a o který se tehdy skoro nikdo nezajímal.
Příznačné je, že samotný mechanismus nespecifikuje legislativa, tedy ani příslušný zákon, ani předlouhá vyhláška, která jinak upravuje kdejakou drobnost. Je to pouze zmíněno v doprovodném Metodickém materiálu (na str. 12). Použití již zmíněného efektivního mechanismu odloženého přijetí se nám podařilo prosadit na poslední chvíli i díky podrobné studii IDEA a ochotě několika mála důležitých lidí naslouchat. Příznačné je, že jeho použití nějakou dobu úporně bránili právníci, kteří nedokázali pochopit, že termín odložené přijetí znamená něco úplně jiného, než co si pod ním ve svém pohledu na svět představovali. I proto se tomu v metodice nakonec říká „algoritmus odloženého přiřazení“. Náš aktuální mechanismus tří prioritních přihlášek podávaných ještě před psaním centrálně zadávaných testů Cermatem má však stále k optimálnosti dost daleko, ale krůček kupředu to loni byl.
Když jsem tohle popisoval v kuloárních debatách u sklenky vína, diskutující si najednou uvědomili, že to, o čem profesor Roth vyprávěl, se nás tady v Česku týkalo a nadále týká úplně stejně jako v USA. Padaly proto otázky, proč se s tím u nás tak dlouho nic nedělalo. Moje zoufalá a stručná odpověď byla, že to bylo skoro všem zodpovědným bohužel celou dobu jedno. Že to je příklad toho, jak moc je česká státní správa i politická reprezentace nejenže odtržena od poznatků moderní vědy, ale že k nim má i velkou nedůvěru. Na věci se podepisuje i u nás široce společensky rozšířená skepse k užitečnosti společenskovědního výzkumu.
Následovala otázka, že to přece muselo celou dobu lidi u nás strašně štvát. Ano, štvalo, ale vždy jen ty, jejichž dětí se to daný rok týkalo – a pak na věc zase zapomněli. A debata skončila otázkou, zda je vůbec nějaká naděje, že se podaří reformu našich přijímaček někdy dotáhnout do konce.
Moje odpověď byla, že na dalších změnách se už na MŠMT zřejmě pracuje. Ale že se nejdříve rok a půl čekalo na sněmovní volby, a pak po volbách se bude situace rok dva asi usazovat. A když to náhodou vše klapne, mohl by nový systém začít fungovat někdy v roce 2027 nebo 2028. Trochu mě ale v mém optimismu znejišťuje, že jsem na přednášce profesora Rotha neviděl nikoho z těch, kdo mají český systém přijímaček a jeho další reformu na starosti.
