Škola vyzkoušela finský pokus. Žáky připravuje na mimořádné situace

Čtyři desítky studentů se mačkají v malé místnosti. Najednou zhasne světlo, z reproduktoru se ozve pláč a křik. Trvá to jen několik málo minut, ale i tak středoškoláci později přiznávají, že jim to nebylo úplně příjemné.

„Věděla jsem, že je to nasimulované, že to není doopravdy. Kdybych ale byla skutečně zavřená v malém prostoru s lidmi, které neznám, a někdo by tam začal křičet, tak bych se asi složila,“ hodnotí zážitek šestnáctiletá Vanda, která si společně se svými spolužáky, studenty druhého ročníku pražského Gymnázia Jana Palacha, pod dohledem instruktora vyzkoušela, jaké to je, ocitnout se v davu.

„Může je to potkat třeba na koncertě nebo na diskotéce. Je důležité, aby věděli, jak se v takových situacích chovat. Třeba kde jsou dva východy z místnosti. Pokud by se něco stalo, tak se všichni nahrnou k tomu, kterým přišli, budou se strkat, vznikne panika,“ vysvětluje Jan Macura, policista, který odsloužil 17 let u Útvaru rychlého nasazení a nyní se zmíněným gymnáziem pracuje na pilotním projektu, který má za cíl posílit odolnost studentů po vzoru skandinávských zemí.

„U Útvaru rychlého nasazení i na Policejní akademii jsem připravoval policisty na mimořádné události. Jezdil jsem i na mise, kde jsem se staral třeba o ochranu velvyslance. Rozhodl jsem se, že budu předávat dál, co jsem se tam naučil,“ říká Macura, který nyní slouží jako policejní instruktor na Letišti Václava Havla.

Práce s náctiletými studenty je podle něj specifická tím, že jsou „přeinformovaní“. „Je důležité jim předat jen ty nejpodstatnější věci, dělat přestávky a dávat jim praktické úkoly,“ vysvětluje Macura, jak po celý den udrží pozornost 40 šestnáctiletých a sedmnáctiletých středoškoláků.

Ti teď pracují v pětičlenných skupinkách a snaží se správně roztřídit kartičky podle toho, co by v případě blackoutu, tedy rozsáhlého výpadku elektrické energie, přestalo fungovat okamžitě, co během pár hodin a co by fungovalo dál.

Většina studentů správně vyhodnotí, že by ihned přišli o možnost platit kartou nebo jezdit výtahem, kdežto na rádio na baterky by se mohli spolehnout dál. Skupina pěti chlapců trochu v žertu váhá, kam zařadit kartičku s nápisem „nervy sousedů“.

„Já myslím, že jim dojdou během minut,“ říká jeden. „Ne, ne, vydrží pár dní,“ navrhuje druhý.

„Chtěl jsem vám otevřít oči, že věci, na které běžně spoléháte, nebudou dostupné,“ vysvětluje jim Macura smysl cvičení a studenti od něj ještě dostávají seznam věcí, které by každá domácnost měla mít nachystané pro případ krizové situace, jako je právě blackout.

Podobá se příručce 72 hodin, kterou loni rozeslalo do schránek po celé České republice ministerstvo vnitra. Kromě věcí, jako jsou trvanlivé potraviny, voda, čelovka nebo rádio na baterie, Macura také doporučuje, aby se členové každé rodiny předem dohodli, kde přesně se v krizové situaci setkají.

„Teď mi došlo, že babička bydlí sama na druhém konci Prahy,“ zamýšlí se jedna z dívek, co by v situaci, kdy by nefungovala mobilní síť, dělala její rodina.

„Nenapadlo mě nad tím takhle přemýšlet. Je fajn to vědět. Myslím, že to může být užitečné,“ pochvaluje si šestnáctiletý Barnabáš.

Myšlenku zařazení programu do výuky i zvyšování odolnosti studentů přinesl před necelými dvěma lety ředitel Gymnázia Jana Palacha Michal Musil. Jakožto místopředseda Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska má na starost i udržování kontaktů se zahraničím.

„Po vypuknutí války na Ukrajině mě začalo zajímat, jak různé země s odolností, připraveností na mimořádné situace a obranou země pracují. Mám kamarády mezi řediteli finských škol, několikrát jsem se u nich byl podívat. Finové i Švédové dávají tomuto tématu velkou vážnost, takže jsem se rozhodl, že uděláme skandinávský pokus v české kotlině i u nás,“ vysvětluje Musil, který je jedním ze spoluzakladatelů školy.

Na Gymnáziu Jana Palacha tak vznikl pilotní tříletý program, během kterého se studenti seznámí – teoreticky i prakticky – s nejběžnějšími situacemi, které je mohou potkat, jako je požár, blackout, autonehoda, fyzické napadení, spolupráce se složkami integrovaného záchranného systému, nebo s fungováním armády.

„Pořád se mluví o tom, jak je mladá generace vynervovaná a rozkolísaná. My si myslíme, že když dostanou potřebné informace a budou připraveni, jak se chovat v krizi, tak se zklidní,“ slibuje si od projektu Musil. „Naši studenti tu mají skvělé zázemí, ale já potřebuji, aby byli schopni reagovat a dát první pomoc někomu, kdo leží na ulici,“ dodává.

Ideální by podle ředitele Musila bylo, pokud by se výuku odolnosti povedlo rozšířit do dalších škol, soukromých i veřejných. Připouští ale, že aby se tak stalo, bylo by potřeba, aby se k tomu postavil čelem celý stát a výuku odolnosti uchopil systémově, ve spolupráci napříč ministerstvy, jako třeba na severu Evropy. „A to si nemyslím, že se stane,“ přiznává.