„Stát ztratil vládu nad ulicí.“ Před 81 lety Češi zmasakrovali ústecké Němce

Možná to byla práce československých tajných služeb, možná nacistické odbojové skupiny, takzvaných werwolfů. Nejpravděpodobněji ale stála za výbuchem v ústeckém muničním skladu 31. července 1945 nešťastná náhoda.

Skutečnou příčinu už se historikům těžko povede dopátrat, nicméně exploze spustila před 81 lety mezi místními Čechy davovou psychózu, při které přišlo o život několik desítek německy mluvících Ústečanů.

„Někdo začal vyřvávat, že za to mohou Němci. Jeden německý nacista, fanatik, začal vyvolávat slávu třetí říši. Následovala strkanice, pak přišly pěsti a pak je začali shazovat z mostu do Labe a dokonce po tom, kdo vyplaval, stříleli,“ popisuje událost známou jako „ústecký masakr“ historik a senátor Martin Krsek (nezávislý za Hnutí SEN 21).

Krskův prapradědeček byl jedním z těch, koho zuřící dav shodil z mostu doktora Edvarda Beneše v centru Ústí nad Labem. Na rozdíl od jiných měl štěstí a běsnění přežil.

„Zhruba na hodinu tady stát ztratil vládu nad ulicí. Byl to opravdu lynč za bílého dne. Neznámý počet mrtvých tehdy odplul po Labi. Těla obětí byla vyplavena nejčastěji za hranicemi v Německu, v Königsteinu, tam byla i pohřbena,“ dodává Krsek.

Rozzuřený dav se povedlo uklidnit až části československých vojáků s pomocí povolaných posil ze Sboru národní bezpečnosti. Za spáchané násilí nebyl nikdy nikdo potrestaný.

Brigittě Gottmannové bylo v létě 1945 šest let, přesto si na tehdejší události pamatuje. „Viděla jsem mrtvé, kteří plavali v Labi,“ vzpomíná drobná bělovlasá žena.

Společně s maminkou, sourozenci a prarodiči musela domov v pohraničí opustit. „Všude, ať to byli východní, nebo západní Němci, všichni nás posílali zpátky domů. Běžte domů, běžte domů. Nikdy nás neuznali. Odevšad nás vyháněli,“ vzpomíná na těžké okamžiky v nové vlasti Brigitta.

Do Česka se ale pravidelně vrací. Tak jako snad každý rok za poslední tři desetiletí, i letos dorazila dnes sedmaosmdesátiletá žena na pietu připomínající ústecký masakr.

V pátek brzy odpoledne se společně s několika desítkami lidí sešla v průmyslové zóně v ústecké části Krásné Březno, kde byl po válce zmiňovaný muniční sklad. Po krátkých proslovech vzpomínková akce pokračovala na železničním mostě. Slyšet byla spíš němčina než čeština.

„O masakru se tady v Ústí moc nemluvilo, prolomilo se to až v 90. letech. Tehdy byly první připomínkové akce, ale iniciovaly je spíš krajanské komunity z Německa. V roce 2005 se k tomu přihlásilo město a nechalo instalovat pamětní desku na mostě. Byl to jeden z prvních aktů v zemi, kdy se nějaký oficiální orgán rozhodl podobnou událost připomenout,“ vysvětluje Martin Krsek.

Ale jak dodává, v dalších letech jak účast městských představitelů, tak veřejnosti opadla a událost velký zájem místních nepřitáhla ani dnes. „Myslím si, že by tomu slušel jiný formát. Nějaký happening, kam by si lidé přišli sami připomenout hlavně to, že by se takovéto věci neměly opakovat.“

Téma česko-německých vztahů je blízké také novému pražskému arcibiskupovi Stanislavu Přibylovi, který ještě donedávna působil v severočeských Litoměřicích a tamní diecézi do nástupu nového biskupa stále spravuje.

Byl to právě Přibyl, kdo se letošní rok rozhodl vyhlásit „rokem smíření“. V praxi to znamená, že každý měsíc pořádá bohoslužbu na místě spojeném s válečným a poválečným traumatem Čechů a Němců. Věřící se modlili třeba v Postoloprtech, kde českoslovenští vojáci a příslušníci revolučních gard bez soudu zabili stovky převážně německých civilistů, a v pátek večer právě v Ústí nad Labem.

„Rozhodli jsme se každý měsíc připomenout jeden příběh a modlit se za usmíření,“ vysvětluje Přibyl s tím, že nejde o to, kolik lidí přijde, ale o „proces léčení a uzdravování paměti“.

„Vždycky mi vadilo, že tento kraj strašně zchudl, zhrubl a dostal se do bídy, před válkou to tady kvetlo, vznikala tu velká část hrubého domácího produktu, ale dneska je to v podstatě rozvojový region se sociálně vyloučenými oblastmi,“ popisuje Přibyl důsledky poválečného vyhnání Němců, které jsou mnohde v pohraničí patrné dodnes. „Je to prostě rána, která se stala, což je mi líto, a je potřeba pomáhat, aby se zahojila.“

Jak? Podle pražského arcibiskupa Přibyla třeba tím, že budeme upřímní: „Také jsem nejdřív používal slabší výrazy, abych to příliš nehrotil. Ale co se tady stalo před 81 lety, byl skutečně masakr. Stejně tak říkáme ‚odsun‘ Němců, jako kdyby jeli někam na výlet. V němčině tomu ale říkají ‚vyhnání‘, tedy něco násilného. Měli bychom mít odvahu událost nazvat pravým jménem,“ kladl Přibyl v pátek večer na srdce věřícím v ústeckém kostele Nanebevzetí Panny Marie.