Nejnovější data ukazují, k čemu české dětí nejvíc používají AI

V souvislosti s výchovou dětí a moderními technologiemi se často skloňují sociální sítě, hraní her a další aktivity, které mobily a tablety nabízí. Ne náhodou se slovem roku 2024 stal pojem Brainrot (hnití mozku – pozn. red.). Ten si navíc o rok později našel místo i v aktualizovaném Oxfordském slovníku anglického jazyka. Brainrot je zpravidla spojovaný s tím, jak moc času tráví lidé – často děti – na sociálních sítích.

Moderní technologie zároveň nabízí i aktivnější přístup. Umělá inteligence pomáhá hledat odpovědi na otázky, slouží jako důvěrník i nástroj pro hledání řešení problémů. A mladá generace, pro kterou jsou displeje přirozeným prostředím, toho využívá.

Podle výzkumu, který pro Nadaci O2 zpracovala agentura NMS Market Research, tráví již osmileté děti u obrazovek necelou hodinu denně a s věkem takzvaný screentime nepřekvapivě narůstá. Patnáctiletí mladí už u displeje stráví v běžném dni téměř čtyři a půl hodiny.

Mobil je pro děti stále hlavně nástrojem pro komunikaci a zábavu. Pro kontakt s kamarády ho používá 85 %, pro spojení s rodiči je to o 20 procentních bodů méně. Čtyři pětiny na něm hrají hry, tři čtvrtiny sledují videa, pozadu samozřejmě nezůstávají ani sociální sítě nebo focení a natáčení videí.

Necelá polovina dětí ale také využívá umělou inteligenci a pokud se podíváme do věkové skupiny mezi 12 a 15 lety, tak jich s AI běžně pracují tři z pěti. Samotný podíl dětí běžně používajících umělou inteligenci může na první pohled působit jako překvapivé číslo. Když už nic jiného tak proto, že řada velkých jazykových modelů má oficiální věkový limit pro uživatele.

Psycholog Lukas Blinka z Institutu pro psychologický výzkum Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity ale upozorňuje, že se podobná čísla objevují i v jiných průzkumech, takže až tak překvapivá pro odborníky nejsou. Klíčové je podle něj to, jak k tomu vůbec dochází: děti věkové restrikce běžně obcházejí přes rodičovské účty, účty starších sourozenců nebo přes AI prvky integrované přímo do sociálních sítí. Ty sice mají věkový limit, ani zde ho ale není těžké obelstít.

Za varovný signál naopak Blinka označuje druhý údaj, který průzkum ukázal: více než tři čtvrtiny ze všech dětí, konkrétně 76 %, umělé inteligenci také věří bez dalšího ověření informací.

Podle experta takové číslo směřuje zejména k otázce mediální gramotnosti dětí. „Ukazuje to, že mediální gramotnost a kritické myšlení jsou zcela zásadní pro existenci v dnešním světě a podle toho by se měla orientovat výchova ve školách a v rodinách,“ upozorňuje.

Zároveň však dodává, že informace si neověřuje ani většina dospělých, takže lze těžko očekávat u dětí schopnost, kterou nedokáží uplatňovat ani jejich rodiče. Místo ukazování prstem na nejmladší generaci by se proto podle Blinky měl změnit rámec celé debaty a o tématu by se mělo mluvit jako o problému, který se týká úplně všech.

Rozsáhlý výzkum ale také ukázal, k čemu děti AI využívají. Většinou jde o hledání informací, pomoc s domácími úkoly nebo jiné tvoření a testování možností, které technologie nabízí.

Více než pětina dětí – u starší skupiny je to dokonce čtvrtina – však za umělou inteligencí chodí i pro zdravotní rady. A zhruba pětina dětí si s ní povídá o životě.

Znamená to tedy, že by AI přebírala funkci rodičů? „Zvlášť od puberty je zcela normální, že si dospívající některé věci v sobě udržují, nebo je svěřují spíš vrstevníkům,“ říká Blinka.

Podle něj tak nehrozí, že by rodiče o svou pozici v životě dítěte zcela přicházeli. „Nemyslím si, že rodič bude nahrazen jako rodič, minimálně bude pořád fyzicky blízko, což je zcela zásadní zejména u mladších dětí. U těch starších je normální, že trochu opouští rodičovskou autoritu,“ poukazuje.

Nicméně určité změny v komunikaci odborníci přece jen vidí. S umělou inteligencí totiž postupně mluvíme jiným jazykem, než jsme byli dosud zvyklí. Současný způsob připomíná spíš běžnou mluvu a podle Blinky tak existuje obava, že si takto k AI mohou některé děti vytvářet osobní vztah – že se pro ně stane „kamarádem“, či dokonce „intimním partnerem“.

Umělá inteligence navíc dítě nevychovává, pravděpodobně od ní nedostane negativní reakci, natož vyhubováno. „AI je pro děti atraktivní tím, že je vždy dostupná, rychle odpovídá, nehodnotí a snaží se vyhovět,“ dodává Dominika Herdová, ředitelka Nadace O2, která se výsledky průzkumu zabývá. „Výzkum navíc ukazuje, že roli rádce AI častěji přebírá tam, kde komunikace v rodině nefunguje dobře.“

U mladší generace navíc hraje roli ještě další rovina. „U dětí existuje obava – která se teď už intenzivně zkoumá, ale jednoznačné výsledky zatím nemáme – že by to mohlo vést k pokřivené socializaci, nevhodným očekáváním od reálných vztahů, či dokonce jejich potlačení a nahrazení,“ varuje Blinka. I proto je podle něj žádoucí, aby některé prvky AI byly věkově omezené a pod dohledem. „AI je především dostupná snadněji a rychleji než rodič a ví více než rodič.“

Existuje tedy riziko, že by AI věděla o dětech víc než jejich vlastní rodiče? Podle Blinky je to menší problém, než se může zdát: „Tady vás možná překvapím, ale v současnosti to nevnímám jako to zásadní. Co o sobě sdělujeme skrze telefony – například údaje o poloze, aktivity typu na co jsme kdy klikli, senzorová data atd. – a aplikace typu sociálních sítí, je tak obrovské, že informace skrze AI jsou už jen kapka v moři.“

Ve výsledcích výzkumu upozorňuje více na jinou věc. „Celých 26 % dětí se obrátí na AI v případě online rizik, což je více než v případě emocí a vztahů nebo zábavy. Tady mám vysvětlení, že tak činí hlavně děti, které se bojí sekundární viktimizace,“ podotýká. „Pokud narazí na problém, například když je někdo online šikanuje nebo uráží, bojí se reakce dospělých. Například toho, že by jim internet zakázali.“

Herdová pak upozorňuje na paradox, který z výzkumu vyplynul: čím víc se rodiče snaží dítě „zachránit“ před displejem, tím negativněji to dítě vnímá. I když je záměr rodičů dobrý.

„Náš výzkum neříká, že rodiče nemají nastavovat hranice nebo děti vést k tomu, aby trávily čas i mimo obrazovky. To je přirozená součást rodičovství,“ říká Herdová. Zádrhel je v tom, že pokud se veškerá komunikace o mobilu smrskne jen na to, kolik času na něm potomek stráví a kdy ho má odložit, dítě to podle ní vnímá jako kontrolu, nikoliv jako zájem.

Děti přitom samy říkají, že by ocenily, kdyby se rodiče více zajímali o to, co na displeji dělají, co je baví a co tam zažívají. A část z nich by dokonce uvítala víc společného času s rodiči mimo obrazovky. „Nejde o to, vybrat si mezi pravidly a důvěrou, potřeba je obojí zároveň,“ říká Herdová.

A kolik času na mobilu je pro dítě ještě v pořádku? „Jedno univerzální číslo neexistuje. Záleží na věku dítěte i na tom, co na telefonu dělá,“ míní Herdová. Jedno z doporučení zní, aby si rodina nastavila jasná pravidla – kdy telefon odložit, kde ho nechat přes noc. Jako pomůcku Nadace udělala nástroj zvaný Rodinná dohoda, v němž si rodiče s dětmi vše stanoví společně a mohou mantinely s přibývajícím věkem dítěte upravovat.

V posledních letech také roste obava, že více času stráveného online prohlubuje osamělost dětí. Herdová poznamenává, že je namístě dbát, aby digitální svět nevytlačil osobní vztahy, pohyb, spánek nebo společný čas rodiny, zároveň ale nedoporučuje, aby rodiče stavěli online a offline svět proti sobě jako dvě soupeřící strany. Pro dnešní děti je totiž mobil zároveň místem, kde komunikují s kamarády a sdílejí společné zážitky – důležitější tak je, aby se v online světě naučily chovat bezpečně.